Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

4

Vytvořeno 19.09.2009 20:55:29 | Poslední změna 19.09.2009 20:56:22
Dny ubíhaly jeden za druhým a já stále neměla ani nepatrnou zprávu od Edwarda nebo někoho jiného z Cullenů. Ve škole o nich také nikdo nic nevěděl, jediné pozitivní na té době bylo, že se na mě Chris ani jednou nenalepil, nepromluvil se mnou a ani se nesnažil jinak navázat kontakt. Tak to šlo celý týden, teprve až osmý den mi na mobilu zablikala zpráva s podpisem Edward. Nadšeně jsem ji otevřela, ale s každým písmenem ze mě radost opadávala víc a víc.
"Sab, museli jsme odjet a nevím, kdy se vrátíme. Nečekej na mě, nejspíš se nedočkáš. Sbohem." četla jsem si stále dokola a přemýšlela nad významem těchto slov. On se se mnou rozchází?!
Snažila jsem se mu dovolat zpátky, ovšem měl vypnutý mobil, stejně jako všichni ostatní z rodiny. Stále jsem to nechápala. "Je to snad další Emmettův žert? Jestli ano, zakroutím mu tím jeho kamenným krkem." slíbila jsem si toho večera před tím, než jsem usnula. Okno bylo stále zbytečně otevřené.
Další den mě ve škole zastavila Jessica.
"Sab!" volala přes celé parkoviště, až se za ní několik lidí otočilo.
"Jess." přikývla jsem na pozdrav. Stále jsem byla zdrcená z té SMS, ale na druhou stranu jsem měla radost, že se se mnou má nejlepší kamarádka opět baví.
"Sab, ty víš, proč se Cullenovi odhlásili ze školy?" vybalila na mě a mně se zadrhl hlas v krku.
"Co-cože?" vykoktala jsem a vyvalila na Jessicu oči.
"Ano, prý se včera nadobro odhlásili a budou se stěhovat někam do Evropy." potom se na mě zkoumavě zadívala. "Ty jsi o tom nevěděla?"
"Ne, nevěděla." odsouhlasila jsem jí a zároveň při tom kroutila hlavou. Takže včerejší zpráva nejspíš nebyl žádný vtip.
"No já myslela…“ Co si myslela, to jsem se už nedozvěděla. V tu chvíli na mě totiž plně dopadl význam toho, co se kolem mě dělo. Rozběhla jsem se do budovy, kde jsem zapadla na nejbližší dívčí záchody a hystericky jsem se tam rozvzlykala. ‚Takže to všechno je pravda, Edward mě doopravdy opustil a přitom byl takový srab, že mi to ani neřekl do očí.‘ došlo mi.

Když jsem po dost dlouhé době vyšla z umývárny, uznala jsem, že by dnešek strávený ve škole byl k ničemu a při tom bych riskovala hysterické zhroucení uprostřed třídy plné svědků. Zamířila jsem proto rovnou na parkoviště a ve svém ojetém autíčku se vydala domů.
Rychle jsem vešla do domu a zamířila do svého pokoje. Uprostřed schodů jsem se zastavila, měla jsem pocit, že v domě někdo je. Srdce se mi na chvíli zastavilo a poté se rozběhlo obrovskou rychlostí. Doufala jsem, že je to Edward. Že přišel, aby mi vysvětlil, co se to kolem mě děje.
Nedočkavě jsem rozrazila dveře. A hned poté mě zasáhla vlna smutku a zoufalství. V pokoji nikdo nebyl, jedinou změnou byla divoce se třepotající záclona v otevřeném okně a zářivě bílý list papíru položený na mé posteli. Okamžitě jsem se k němu vrhla a roztřesenýma rukama ho rozložila. Edwardovo písmo jsem poznala okamžitě.
„Bello, je mi líto, že ses to musela dozvědět tímto způsobem, ale věř mi. Zapomeň na mě, bude to lepší pro tebe, pro nás pro oba. Už o mně nikdy neuslyšíš. Edward.“ stálo v dopise. Ruce se mi roztřásly ještě více a papír mi vypadl z rukou. Jako v mrákotách jsem došla na druhý konec místnosti a opřela se o obrubeň dveří. V tu chvíli mi nohy vypověděly službu a já se sesunula na zem. Tam jsem si pevně objala kolena a ten den už podruhé propukla v hysterický pláč.
‚Není tu. Není a už nikdy nebude. Láska mého života, důvod mé existence, mě navždy opustila.‘ takové myšlenky mi probíhaly hlavou, zatímco se mé oči změnily v Niagárské vodopády.

Když se mi podařilo se alespoň trochu vzchopit, při pohledu na hodiny jsem zjistila, že ukazují za pět minut šest. Za chvíli se měl vrátit táta z práce a já neměla uvařenou večeři. Jako náměsíčná jsem sešla do kuchyně a tam začala připravovat smažená vajíčka.
Slyšela jsem tátovo auto, jak parkuje před domem, a proto jsem mu nandala na talíř, který jsem položila na stůl. Sama jsem chtěla odejít do pokoje, jídlo bylo to poslední, po čem jsem v tu chvíli toužila. Ale předtím jsem ještě zaplula, no, spíše se odpotácela do koupelny, abych si umyla mastné ruce.
Náhle se z kuchyně ozvalo hlasité prskání, dávení a kašlání. Nejvyšší rychlostí, kterou jsem v tu chvíli byla schopná vyvinout, jsem doběhla do vedlejší místnosti, abych zjistila, co se děje. V duchu jsem si už představovala Charlieho rudý obličej, který se mu zalil krví, když se začal dusit v následku zaskočení nějakého sousta. Zároveň jsem si snažila vybavit číslo na záchrannou službu.
Naštěstí jsem ho nepotřebovala. Kromě únavou ztrhané tváře totiž Charlie vypadal naprosto zdravě.
„Sab, víš, žes do toho jídla přidala… Proboha, Sab?! Co ti je?“ sotva mě zahlédl, ihned se mu hlas změnil na vyděšený. Asi jsem opravdu nevypadala nejlépe. Asi. Od svého příchodu domů jsem pohled do zrcadla neriskovala.
„Nic mi není, tati. Co je s tím jídlem?“ začala jsem se zajímat, abych to zamluvila. I mně zněl můj hlas až příliš cize.
„No, s tím jídlem… ale co. Vážně jsi v pořádku?“ znovu se ptal.
„Asi jsem jen trochu unavená.“ použila jsem první výmluvu, která mě napadla. Opravdu jsem v tu chvíli neměla chuť se mu svěřovat s tím, že můj život přestal mít smysl. Vedlo by to jen k dalším otázkám a já na odpovědi neměla sílu…
„Trochu? Vypadáš, jako kdyby tě přejel parní válec! Okamžitě si běž lehnout, než mi tady omdlíš!“ chopil se své rodičovské role a poslal mě do mého pokoje. Jako robot jsem přikývla a šouravým krokem vyplnila jeho příkaz. Sotva jsem se přiblížila na krok k posteli, bez toho, abych se třeba jen svlékla, jsem do ní padla a vzápětí usnula.

Celý zbytek týdne mi Charlie přikázal zůstat doma. Špatný nápad, dal mi jen více času na přemýšlení. Na to, abych si znovu a znovu vybavila slova z Edwardova dopisu. Už ho nikdy neuvidím. Nikdy. Už nikdy nebudu s Alicí nakupovat do posledních sil. Emmett se mi nikdy nebude posmívat kvůli mé nemotornosti. Už nikdy se nebudu červenat nad tím, že Jasper cítí jakýkoliv můj pocit. Carlisle mi nikdy neošetří další naprosto nesmyslné úrazy, Esme se na mě neusměje a Rose se nebude ušklíbat nad mou osobou. Nikdy. To slovo jsem začala nenávidět a byla jsem si jistá, že do obliby se mi už v žádném případě nedostane.

Konečně pondělí. V ten den mi už Charlie, naštěstí, dovolil vrátit se zpátky do školy. Alespoň na pár chvil zaměstnat mou zmatenou mysl, pomalu vyžadující návštěvu u psychologa. Nebo raději psychiatra?
S kamenným výrazem a mechanickými pohyby jsem vystoupila. Dokonce jsem zapomněla zakopnout. Vyčkávala jsem, až se ke mně někdo přihlásí.
Čekala bych kohokoliv. Angelu, Jessicu, dokonce i Mika bych ustála. Ale ne toho, který si to ke mně namířil. Ten někdo nebyl nikdo jiný než Chris…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one