Já a jediný chlap ochotný poslouchat mé věčné žvanění :-)
369.54kB, 1700x1944
Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
Tenkrát mi bylo šest, je to už dost let zpátky, ale stále si to pamatuji. Tenkrát jsem šla spolu se svým taťkou kolem místní školy. A taťka mi řekl: "Vidíš, Hani, tu budovu? To je základní škola, kdysi jsem tam chodil a za půl roku tam budeš chodit taky." oznámil mi veselým hlasem, věděl, že jsem se do školy těšila. Avšak v ten den jsem nezačala radostně vykládat, co se budu ve škole učit, místo toho jsem se rozbrečela. Oba mí rodiče se ze mě snažili dostat, proč pláču. Nakonec ze mě vylezlo plačtivým hlasem: "Ale já nechci na základní školu, já chci do školy normální!!!"
Od té chvíle uteklo už osm let, do té ZÁKLADNÍ školy jsem nakonec nastoupila, pak jsem přestoupila ny gymnásium a za ty roky jsem toho hodně zažila, dobré věci, ale i ty špatné. Takový menší výcuc jsem se rozhodla udělat v této rubrice.
Život je jako žiletka - když ji správně uchopíš, můžeš ji mít i rád, ale stačí špatný pohyb a jizvy zůstanou navždy...
Už ani nevím, kde jsem tento citát četla poprvé, ale bohužel (nebo bohudík) je to až nechutně pravdivé. Takže já vás vítám na svém webu a přeji vám, ať těch jizev žiletky jménem život máte co nejméně...
Novinky: Strážce duše - 47. kapitola (přidáno 19. 4.) 2/2
Děti noci - 25 (22. 11.)
A ještě něco na konec: Moc, moc, moc prosím o komentáře!!! Nemusíte psát romány, ale aspoň něco... Budu vám moc vděčná!