Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Ambra

Vytvořeno 23.07.2009 19:48:28 | Poslední změna 23.07.2009 19:49:05
„A to, že mě musíš ochraňovat, znamená…“
„To, že tvůj život je přednější než můj. Plus tvojí rodiny, předpokládám. To už záleží na tvých rozkazech.“ znovu jsem ji přerušila. Můj hlas zněl klidně. Zajímavé, když jsem mluvila o své smrti. „Neboj, vážně se nikomu nic nestane.“
„A to ti mám jako rozkazovat? Vždyť… Díky.“ vydechla a usmála se. Otočila se ke mně zády a opřela se mi o rameno, přičemž držela oběma rukama kouřící hrníček. Nakonec ho prázdný odložila na stůl a lehla si mi do klína, kde také usnula.
Levou rukou jsem se probírala jejími vlasy a pravou stále držela poloplný hrnek. Jen koutkem oka jsem zaregistrovala, že Tala vstala a zamířila ke mně. Svou plnou pozornost jsem jí věnovala až tehdy, když na mě začala vrčet. Nadzdvihla jsem nechápavě obočí. Tala mi ukázala scénu, kdy jsem předávala Nao svou catellu. Ihned jsem pochopila, co jí vadilo. Dobrovolně jsem se vzdala jedné z mých nejsilnějších obranných i útočných zbraní. Měla o mě strach.
„Myslíš si, že jsem se zbláznila.“ řekla jsem tiše, nechtěla jsem Nao vzbudit, a Tala přikývla. „Takže opakuju, nic se nestane. Vím dobře, co dělám.“ na to mi Tala poslala myšlenku, ve které jsem držela ochrannou ruku nad Naomi.
„Ano, chráním ji.“ odpověděla jsem jí. Na jejím dalším obrázku byla Naomi od krve a sklánějící se nad mrtvolou člověka.
„Ne, oni se neživí lidskou krví, jestli ti jde o tohle. A že je upír? Však ona si to nevybrala!“ povzdechla jsem si a zakroutila hlavou. „Jsem šílená. Už jenom kvůli tomu, že se bavím se psem.“ na to Tala reagovala naštvaným vrčením.
„No neurážej se, vždyť je to pravda!“ uklidňovala jsem ji, ale moc se mi to nedařilo. Tala místo toho odešla co nejdál ode mě. Já s povzdechem vymotala svou ruku z Naominých vlasů a pokračovala ve studiu knih. Když jsem si opět sedla do tureckého sedu a na nohy si rozložila čtení, napadlo mě ještě něco. Zvedla jsem ruce ke svému krku, kde mi teď osamoceně visel stříbrný Naomin řetízek. Rychlým pohybem jsem si ho sundala z krku a jako tlaková vlna mě zasáhl návrat celé mé vlkodlačí podstaty. A zároveň s ní i nutkání vrhnout se na nepřítele. Trochu jsem sebou škubla, ale to byla má jediná reakce. Jestli mám být plně použitelná, musím si zvykat. Jen s velkým sebezapřením jsem položila řetízek na psací stolek vedle sebe a snažila se rozptýlit četbou. Po několika desítkách minut jsem v tom zaznamenala první úspěchy.

Jako první se to ráno probudila Rachel. Ani ne pět minut na to, co jsem ji slyšela vstát z postele, už stála na schodišti a zírala na spící Naomi. Zvědavě se na mě podívala.
„V noci přišla sem a usnula. Nechtěla jsem ji nikam nosit, přeci jenom se tu pořád nevyznám.“ odpověděla jsem jí na nevyslovenou otázku a nepřestala se při tom věnovat knize. Myslela jsem si, že to bude všechno, ale nebylo. Místo toho jsem uslyšela hlasité zalapání po dechu. Když jsem zvedla hlavu, viděla jsem, jak Rachel stojí ztuhlá jako prkno a zírá na noční stolek vedle mě, přičemž měla v očích strach. Ihned mi docvaklo, co se děje. Na stolku leželo něco, co mělo být obmotané kolem mého krku.
„Chceš mě zabít?“ zeptala se mě. ‚Je normální?‘
„Vypadá to tak?“ ušklíbla jsem se a dál si četla. Rachel ještě chvíli stála na místě a potom se ke mně pomalu přibližovala. Kolem mě se prosmekla rychlostí blesku a zmizela v kuchyni.

Po chvíli mě napadlo, že bych se měla pokusit uklidnit i Rachel. Ujistit ji, že s nimi nemám žádné pro ně špatné úmysly. Pro mě normálně, pro ni neslyšně jsem vešla do místnosti. Rachel zrovna uklízela umyté nádobí do skříněk.
„Rachel?“ oslovila jsem ji. Nečekala to a vyjekla. Sklenička, kterou právě držela, jí vyklouzla z rukou. Rychle jsem se natáhla a těsně před destruktivní srážkou se zemí jsem ji chytila. Už o hodně pomaleji jsem sklenici podala Rachel.
„Proč se mě teď bojíš? Pochopila bych, kdyby hned od začátku, ale proč až teď?“
„Proč? Asi proto, že předtím jsi nám nemohla nic udělat. To teď neplatí.“ bojácně se natáhla pro skleničku v mé ruce.
„Je to zvláštní, ale ty zrovna patříš mezi malou skupinu těch, kteří se mě bát nemusí. Ani když na sobě nemám žádnou stříbrnou brzdu.“ odpověděla jsem jí a opřela se o kuchyňský stůl. „Takže se, prosím, chovej ke mně jako předtím.“
„Skoro jsem z tebe dostala infarkt.“ řekla trošku kousavě.
„Dobře, příště, až se zase, pro tebe nečekaně, objevím, se nějak ohlásím. Zakašlu, nebo tak něco.“ ujistila jsem ji.
„Snídani?“ nabídla mi a už se přebírala v ledničce. Pečivo už bylo na stole a o chvíli později vedle něj přistálo máslo, salám, marmeláda a kdo ví co ještě. Natáhla jsem se po rohlíku a dala si na něj kolečko šunky.
„Díky.“ poděkovala jsem jí a zakousla se do jídla.
„Brý ráno!“ pozdravil nás všechny Eliot a už si také trhal kus žvance k snídani. Na svůj krajíc chleba si pečlivě namazal máslo a pokládal salám. Snídani si chystal až s přehnanou pečlivostí.
„Taky zdravím!“ zavolal na nás Matt. Všichni jsme mu kývli zpátky, tedy až na Eliota. Ten si s milimetrovou přesností krájel kolečka rajčete.
„Á, snídaně je na stole!“ zvolal Matt, a když procházel kolem Eliota, rovnou si sebral jeho chléb. Ihned se do něj zakousl, jako kdyby se bál, že mu ho někdo vezme. Což bylo čistě technicky možné, když nebyl jeho.
„Hej, to je moje!“ vykřikl Eliot.
„Blyvo tho thove.“ opravil ho Matt s plnou pusou. Nikdo z nás mu nerozuměl. „Bylo to tvoje.“ zopakoval to tentokrát srozumitelně. Eliot se naštvaně natáhl pro další krajíc, věděl, že u prvního už nemá šanci. Čekala jsem, že začne ten svůj přípravný maraton od znova, ale buď měl příliš velký hlad, nebo příliš málo trpělivosti, protože tentokrát se choval jako normální ‚člověk‘ a s úpravou se nijak moc nenimral.
„Dobré ráno, Lano.“ zavolala Rachel ke dveřím. Ach ne, další upír! To bylo i na moji vůli příliš, ale zatnula jsem zuby a držela. Bylo to jako v ledové vodě, první okamžiky jsou nepříjemné, ale nakonec se v té vodě dá i plavat. Všechno to je o zvyku.
Lana nám odpověděla širokým zívnutím a beze slova si sedla ke stolu, kde si začala mazat rohlík. Dokud to bylo máslo a paštika, nebylo na tom nic zvláštního, ale když si začala roztírat ještě marmeládu, začalo mi to být divné. Navíc k tomu ten prázdný pohled…
„Lano, je ráno!“ zamával jí před očima Matt. Lana zareagovala, jako kdyby před ní vybouchla petarda. Škubla sebou a nechápavě se zahleděla na svou snídani. Trošku znechuceně ji od sebe odstrčila.
Všechno jsem to sledovala jako nestranný pozorovatel a vůbec jsem se do toho nemíchala. Líbil se mi pohled na tuto rodinnou idylku. Připomínalo mi to mě a mé brášky.
Když vtom jsem něco zaslechla. Něco, co mi bylo důvěrně známé. Šum větru a ptačích křídel. Přišla jsem k oknu a podívala se mezi stromy. A vážně, na jeden z nich si právě sedal krásný hnědý a mně známý pták. Ambra.
Otevřela jsem okno a tím k sobě přivolala pozornost všech, ale vůbec mi to v tu chvíli nevadilo. Natáhla jsem před sebe ruku v lokti ohnutou do pravého úhlu a zahvízdla. Ostříž se otočil na mě a vzlétl. O pár vteřin později přistál na mé ruce.
„Ahoj. Už jsem si myslela, že se neukážeš.“ promluvila jsem k Ambře potichu a ukazováčkem jí hladila peří na prsou a břiše.
„Máš něco pro mě?“ zeptala jsem se jí a ona ke mně natáhla nohu, na které měla přivázaný svitek papíru. Odvázala jsem si ho a posadila si Ambru na rameno.
„Páni, co to je?“ Naomi stála u východu z kuchyně a protírala si oči.
„Ambro, Naomi, Naomi, Ambra.“ představila jsem je a rozbalovala dopis. „Ne vždy jsem v místech, kde je signál, proto ji používám jako poštovního holuba ke komunikaci se světem.“ na to Ambra zasyčela a praštila mě křídlem. „Au!“ zamračila jsem se na ni. „No tak dobře, jako poštovního ostříže. Spokojená?“ otočila jsem se na ni a ona vypnula hrdě hruď. Spokojená.
„Ta je nádherná!“ rozplývala se Naomi a chtěla si ji pohladit.
„Pozor!“ zadržela jsem ji. „Nedotýkej se jí. Jen tady vepředu.“ ukázala jsem jí místo, kde jsem ji hladila já.
„Copak, taky bych se spálila?“ zeptala se mě, ale poslechla mě.
„Ne, zabila bys ji.“ odpověděla jsem jí a hledala začátek dopisu. Hodně dlouhého dopisu s mikro milimetrovými písmenky namačkanými na sebe.
„Co?“ nechápala.
„Každého dravce, když mu pohladíš křídla, odsoudíš k smrti.“ vysvětlila jsem jí. „Setřeš jim ochrannou vrstvu proti dešti a oni potom nemohou létat ani lovit. Zemřou hladem.“ konečně jsem nalezla ten pitomý začátek. Psala mi Carol novinky ze sídla.
na konci mi vyhubovala, že nemám zapnutý mobil. No jo, to bych musela vědět, kde ho mám.
„Nemáš někde poblíž tužku a papír?“ zeptala jsem se Nao, která byla plně zaujatá hlazením Ambry. Ta se pod jejími dotyky lísala jako kočka. Zrádkyně jedna!
„Jo, jasně.“ natáhla se ke kuchyňské lince a podala mi požadované věci. Zatímco jsem odepisovala, Ambra se přesunula z mého na rameno Naomi, která úplně zapomněla na snídani. Tolik k Ambřině loajalitě vůči mě.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one