Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Boj

Vytvořeno 12.10.2009 16:40:08 | Poslední změna 26.11.2009 15:44:54
Aaron se jen ušklíbl. „To máš pravdu… nemyslím.“
Dost jasně jsem cítila, jak si Matt úlevně vydechl. A nejen on, i ostatní vypadali, že jim spadl kámen ze srdce.
Což se ovšem o upírech naproti říct nedalo. Slizounovi se v očích objevily vzteklé plamínky, které dělaly jeho pohled ještě děsivější. A před chvílí jsem si ještě myslela, že už to nejde… To mě přivedlo k další otázce: Opravdu jsem na upíry okolo působila stejným dojmem? A odpověď? Nejspíš ano.
„Chtěli jsme vám vyjít vstříc, vy jste nás odmítli. Tímto naše vyjednávání končí.“ prohlásil klidně slizoun a pokrčil rameny. Potom ustoupil o několik kroků dozadu, to bylo znamení pro začínající boj. Všichni současně, jako by to měli nacvičené, zaujali bojové pozice a začali vrčet. Ovšem neuniklo mi, že po mně každou chvíli některý z nich hodil zneklidněný a také bojácný pohled.
„Dvanáct proti sedmi, to není až tak hrozné…“ prohodila jsem. Slizoun se hlasitě zasmál.
„Opravdu si myslíš, že je nás jenom tolik?“ uchechtl se a gestem ukázal na své spolubojovníky. Některým se taktéž nepodařilo skrýt pobavený úšklebek. Nebo to snad udělali schválně…?
„Jo, myslím.“ odpověděla jsem tónem, jako bychom se bavili o tom, že je zamračeno a síla dolaru na burze příliš rychle klesá. „S těmi dvanácti tady poblíž bylo sice zajímavé se sejít, ale nijak extra živá zábava s nima nebyla.“ Vrčení našich protivníků ještě zesílilo. Moc dobře si uvědomovali, že své přátele, pokud tedy byli přáteli, už znovu neuvidí.
„Zabiju tě…“ zasyčel na mě naštvaně slizoun a také on zaujal bojové postavení.
Naše strana bojového pole udělala to samé, opět kromě mě. Já sledovala každý slizounův pohyb. Cítila jsem z něj velkou sílu, větší, než na jakou jsem byla u upírů zvyklá. Říkalo to o něm, že rozhodně není starý teprve několik let nebo desetiletí. Osobně bych mu tipovala něco kolem 500. Přirozeně mě to znervózňovalo, pod mou zdánlivě klidnou maskou jsem byla napjatá jako kšandy.
Poodstoupila jsem od Matta o pár metrů dál, abych měla v případě potřeby dost místa na přeměnu, ale jakoby můj pohyb byl signálem k útoku.
Ucítila jsem silnější závan větru, jak kolem mě Matt proběhl, a vzápětí jsem také uslyšela hlasitou ránu. Všude se ozývalo hlasité vrčení a zvuky boje, což mě dráždilo a mou vlčí podstatu nutilo zaútočit.
Rychlým pohledem jsem se rozhlédla kolem sebe a zkoumala jsem situaci. Přímo přede mnou se Lana snažila vypořádat s jakousi blonďatou upírkou a o kousek dál řešila stejný problém Rachel, jen s tím rozdílem, že její protivnice byla bruneta.
Nalevo ode mě stál statný a svalnatý upír proti Naomi, mohutností i svaly nápadně připomínající Aarona. Ta s ním však neměla problém, šikovně využívala svoji ohnivou moc, silně podporovanou catellou.
Všimla jsem si také, že mužská část rodiny má proti sobě po dvou upírech a na Matta byli dokonce tři. Ovšem ani oni nevypadali, že by měli nějaké problémy, se kterými by potřebovali moji pomoc. Proto jsem se začala věnovat ‚svému‘ slizounovi.
Slizoun stál uprostřed všeho toho dění a dělal, že se ho to vlastně ani netýká. S úplným klidem přihlížel tomu, jak jeho podřízení jeden po druhém podléhají svým protivníkům.
Zavrčela jsem a přeměnila se na vlkodlaka. Mírně se na mě usmál krutým úsměvem, při kterém se mi zježily chlupy na hřbetě. Potom pomalým pohybem vytáhl zpoza opasku stříbrnou dýku. Zatrnulo mi. Čistě sám o sobě byl tento upír nebezpečný, a to nebyl ozbrojený. Ale teď… Byla jsem si jistá, že mě čekají perné chvilky. Bojovně jsem se nakrčila a cítila, jak se mi opět prodlužují tesáky a drápy.
Další úšklebek a potom po mně skočil. Rychle, příliš rychle na upíra. Jen tak tak jsem se vyhnula jeho ráně tím, že jsem se převalila na bok. Poté jsem se rychlostí blesku vyšvihla na všechny čtyři a setrvačností mu sekla po noze. Ozval se zvuk trhání látky, ale jinak nic. Ani jsem ho neškrábla.
„Vidím, že pověsti tě trochu přeceňují. Ne trochu, hodně!“ uchechtl se. Naštvaně jsem zavrčela, ale nijak jsem nereagovala. Vztek není dobrým rádcem a při soubojích zrádcem.
Opět jsem udělala výpad, tentokrát na upírovo zápěstí, které svíralo pro mě smrtelnou zbraň. Šikovně se mému úderu vyhnul, já se tedy stočila mírně do prava a povedlo se mi zasáhnout nadloktí druhé ruky.
Jeho bolestivý výkřik se smísil s mým hlasitým vyjeknutím. Ano, strefila jsem se, ale on taky. A ne leckam, ale přímo mně do krku. Centimetr vedle a byl by mi prořízl krční tepnu. To by byl konec. Game over.
Náraz do jeho pevného těla mě odhodil asi o metr a půl dozadu. Rychle jsem se oklepala a našla svoji ztracenou rovnováhu.
Rychlým pohledem kolem sebe jsem zjistila, že boje ostatních jsou u konce. A k mé úlevě byli všichni z mé rodiny ‚živí‘, jen několik z nich mělo pár ran, po kterých za pár dní nebude ani památka.
Začínala jsem ztrácet sílu. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak je catella pro vlkodlaka v mé situaci důležitá, a taky to, proč se jí tak neradi vzdávají. O to víc jsem obdivovala ty, kteří to udělali.
Kolem nás se vznášel kovový pach mé krve, která mi vytékala z ran příliš poškozených stříbrem na to, aby se stihly rychle zahojit. Stékala ve slabých pramíncích po mé srsti a slepovala mi ji k sobě. Po těle se mi pomaličku začalo roznášet stříbro, které mě ještě více oslabovalo. Věděla jsem, že pokud rychle nenajdu protijed, tento souboj bude mým posledním.
„Dobře, možná na těch povídačkách trochu pravdy bude.“ připustil slizoun v jedné krátké chviličce na oddech, kdy jsme se oba snažili nalézt svůj ztracený dech. Už ani on neměl na sobě svoji ledově klidnou masku, zato mu z vytažených tesáků odkapával jeho jed smíchaný s mojí karmínově rudou krví.
Zpevnila jsem svůj postoj a snažila se ignorovat pulzující bolest v místech, kde se mi pod kůži dostal upírův jed.
„Co to děláš? Stůj!“ ozval se mi za zády Carolin hlas. Bojovala jsem s nutkáním se otočit a zjistit, co se děje, ale nemohla jsem si dovolit ani na setinu vteřiny být nepozorná. „Nemůžeš tam jít!“
„Musím jí pomoct!“ ozval se Mattův zoufalý hlas. Takže i on si všimnul, že mám namále. ‚Zabraň mu v tom!‘ křičela jsem na Carol v duchu. Nic víc jsem dělat nemohla.
„Ne, zůstaneš tady. Nesmíš se do toho plést. Rozhodně jí nepomůže, když se bude muset ohlížet, jestli jsi v pořádku ty.“ hádala se s ním Carol. V duchu jsem s ní musela souhlasit a zároveň jí děkovat za to, že Matta zadržela. „Ela to zvládne.“ Tak tady se naše názory začaly pomalu rozcházet…
Všechno se to událo příliš rychle najednou na to, abych si to stihla zapamatovat. Jasně jsem zaznamenala, že slizoun naznačil výpad vlevo, ovšem s tou chybou, že nechal rovnováhu na pravé noze. Z toho byl cítit jasný podraz. Automaticky jsem si vykryla pravačku a taktéž zaútočila. Trefila jsem se přesně, ale zároveň jsem vydala hlasitý zvuk bolesti. Jasně jsem cítila, jak mi studený kov upírovy dýky pronikl do břišní dutiny…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one