Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Carol

Vytvořeno 15.09.2009 19:01:41 | Poslední změna 15.09.2009 19:02:18
Aaron hrdě nakráčel naproti mě a dělal kolem sebe klackem půlkruhy. Zaujal podle něj obranný postoj, který byl ovšem z mého profesionálního pohledu naprosto k ničemu. Nadechla jsem se, abych ho na to upozornila.
„Nekecej a dělej, co umíš!“ poručil mi. Jen jsem pokrčila rameny a jedním pomalým, pro všechny včetně Aarona viditelným, pohybem jsem mu podkopla nohy a tím ho poslala k zemi.
‚Páni, tak tomu říkám podraz!‘ ozval se mi v hlavě posměšný hlas. Ignorovala jsem ho a sledovala Aarona, který se těžce škrábal na nohy.
„To bylo štěstí! Nebyl jsem připravený!“ bránil jsem hned. Okomentovala jsem to pouhým „Hmm…“ a čekala, až se zase postaví.
Když to udělal, všimla jsem si, že tentokrát použil dva prvky, které jsem doporučila Laně. Pořád málo.
„Můžu?“ ujistila jsem se. Přikývl a zatvářil se při tom, jako kdybych mu pitomější otázku dát nemohla.
Znovu mi stačil jeden jediný chmat, hojně využívaný v karate, abych ho donutila udělat salto ve vzduchu a následně nechala dopadnout na záda jako zralou hrušku.
„Znovu nepřipravený?“ zatáhla jsem posměšně. Jeho výraz stál za všechny peníze. Jako by se sám sebe ptal, kde se stala chyba. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.
‚No no no, takhle se posmívat slabším!‘ znovu se mi v podvědomí rozeznělo na oko káravě. Ale zároveň bylo slyšet, že majitel hlasu má také na kahánku, aby se nezačal chechtat na celé kolo.
„Ještě jedna blbá poznámka…“ řekla jsem nahlas a všichni se na mě zadívali jako na blázna.
„Ale já nic neříkám!“ namítal ledově Aaron a mluvil se mnou jako s psychicky narušeným člověkem, vlastně vlkodlakem.
„Však taky nemluvím s tebou.“ odpověděla jsem mu.
„A s kým tedy?“ zajímal se.
„Se mnou.“ ozvalo se nám asi deset metrů za zády. Všichni upíři se polekaně otočili na původce hlasu.
„Jsi tu brzy.“ konstatovala jsem, aniž bych se ohlédla.
„To víš, už jsem se nemohla dočkat. Ten tvůj sarkasmus mi totiž strašně chyběl.“ odpověděla.
„Tak to jsi asi jediná.“ mírně jsem se usmála a pak ještě dodala: „Ale ne, že by mi to vadilo.“ konečně jsem se na ni otočila. Dva kroky ode mě stála nádherná vlčice. Byla menší a drobné postavy. Měla dlouhé světle hnědé až narezavělé vlasy, které se jí ve výrazných loknách kroutily až po lopatky. Bledší obličej, kde vévodily výrazné plné rty a ještě více na sebe upoutaly jiskřivé, kávově hnědé oči.
„Taky ahoj.“ podotkla.
„Jasně, čau.“ opravila jsem se. Potom jsem se otočila na ostatní. „Tak jo, tohle je Carol. Vlkodlak s nejlepší obranou, jakou jsem kdy viděla. Carol, tohle je Sam, Rachel, Naomi, Eliot, Matt, Lana a tamto na zemi Aaron.“ představila jsem jí všechny přítomné. Při zmínce o něm Aaron naštvaně zavrčel. Nenacházel se zrovna v důstojné poloze.
„Ahoj. Jsme rádi, že nám pomůžeš.“ chopil se slova jako správný vůdce Sam.
„Samozřejmě, ráda.“ usmála se na něj. Sam jen přikývl, stále si ji měřil obezřetným pohledem.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ otočila se na mě Carol. „Co jsi myslela tím, že jsem nejlepší obrana, jakou znáš?“
„Přesně tak, jak to myslím.“ přitakala jsem. „Umět z poloviny to, co ty, nevypadám jako chodící upíří kousátko.“
„Páni, pochvala od tebe. To není moc časté.“
„Napiš to na papír. Věnuju ti autogram a ty si to potom můžeš zarámovat pověsit na stěnu v obýváku.“ navrhla jsem jí.
„Super, alespoň budu mít důkaz…“ zajásala. Potom se otočila a odkráčela směrem doprostřed louky. „Stejně si myslím, že ses musela alespoň trochu zlepšit.“ hodila mi jeden z klacků, který tam zbyl ještě po mém ‚souboji‘ s Aaronem. „Teda, pokud to u tebe ještě jde…“
„Zlepšit se dá vždycky.“ odpověděla jsem jí a následovala ji do středu ‚ringu‘.
„Tak to vyzkoušíme.“ uzavřela debatu Carol a stejně jako já zaujala bojovou pozici.
„Na co?“ zeptala jsem se. „Na první krev asi ne, co…“
„Krk?“ navrhla.
„Dobře. A pravidla?“
„Žádná.“ odvrhla. ‚To bude ještě zajímavé.‘ pomyslela jsem si.
„Tak jo.“ souhlasila jsem a udělala první výpad. V tu chvíli pro mě neexistovalo nic jiného, než já, Carol a naše zbraně. Má kamarádka Carol? Žádné takové, jen vlčice, další nepřítel, který mě napadal. Na přihlížející upíry jsem úplně zapomněla, jen jsem raději přestala dýchat nosem, abych po nich v zápalu boje také nevystartovala.
Naznačila jsem, že chci zasáhnout krk, ale na poslední chvíli jsem změnila dráhu úderu a snažila se praštit Carol pod hrudník. Jedním plynulým pohybem se mi vyhnula a sama zamířila na rameno. Její útok nebyl příliš silný, proto jsem neměla nejmenší problém se přikrčit a pokusit se trefit nohu. Vyskočila, aby se mi vyhnula, ale při doskoku mi přišlápla můj klacek. Trhla jsem, abych ho vyprostila. Tím jsem ji připravila o rovnováhu. Sice jen na chviličku, ale i ta mi stačila na to, abych se jí dostala za záda a přiložila klacek ke krku.
„Jedna nula.“ oznámila jsem jí.
„Náhoda.“ zavrčela. V tu chvíli mi připomínala Aarona.
„Takže znova.“ obešla jsem ji tak, že jsme od sebe byly vzdálené tři metry.
Druhé kolo našeho zápasu už bylo delší než to první. A více než jen vyrovnané. Carol měla úžasnou obranu, přes kterou jsem se nemohla dostat. Zato její útok nestál za nic, nebylo příliš těžké rány buď odvrátit, anebo se jim úplně vyhnout. Ona na tom byla úplně stejně.
Jeden z útoků jsem dostatečně neodhadla a dostala ránu do břicha. Ta mi vyrazila moji zbraň z ruky a navíc mě ještě donutila se předklonit, čehož Carol ihned využila a uštědřila mi ránu loktem do zad, která mě poslala k zemi. Hbitě jsem se přetočila, abych nedostala další ránu do břicha, a rychle se postavila na nohy.
„To je konec, ne?“ ověřovala si Carol.
„Nepodceňuj mě.“ ušklíbla jsem se. Dříve, než se stihla vzpamatovat, prosmýkla jsem se kolem ní a dvěma přemety dozadu se dostala ke svému obrannému a útočnému nástroji v jednom. Při třetím přemetu jsem klacek rovnou chytila do rukou a setrvačností švihla před sebe, tam, kde měla Carol přibližně kotníky. Těsně vedle, zasáhla jsem lýtka. I ty dobré. Znovu jsem připravila Carol o centrum rovnováhy a ta se sesunula k zemi.
„Ale tohle už konec bude.“ mrkla jsem na ni a nabídla jí pomocnou ruku. Ušklíbla se a rozhodla se pokračovat.
„Dva nula není až tak strašný rozdíl…“ zamračila se a připravila se na další útok.
„Dobře, jen udělám menší úpravu…“ s tím jsem rozlomila klacek na dva menší, do každé ruky jeden.
„Hej, to se nesmí!!!“ protestovala. Podívala jsem se na ni jako na naprostého imbecila.
„Pravidla přeci nejsou…“ usmála jsem se nevinně.
„A do háje, že ti na to vždycky skočím!“ poslední slovo už vyjekla, protože se musela začít usilovně bránit. Ano, stále odrazila jakýkoliv můj pokus o útok, ale na ten její jí jaksi nezbýval čas.
To, co jsem ke svému útoku používala, mi připomínalo saie. Zbraně čínských bojových umění, dva prodloužené nože ve tvaru tenoučkého válce, se dvěma prodlouženými výstupky po stranách. Možná pro lepší uchopení, nebo jako pozůstatek z původního nástroje, který se v Číně používal při setí rýže.
Bylo výrazně poznat, že tento typ zbraní mi vyhovuje více. Prostě jsem musela mít volné obě ruce, ne připoutané v jedné rovině.
„Dobré, vzdávám to, jsi lepší.“ křikla po mně Carol po dalších několika minutách boje a zvedla ruce nad hlavu. Okamžitě jsem přestala.
„Říkám, že jsi v obraně nejlepší. Těmito útoky, které jsem na tebe zkoušela, bych zabila devadesát procent vlkodlaků. O upírech ani nemluvím.“ odvětila jsem jí. Vyvalila na mě oči.
„Toho jsem si ani nevšimla…“ zamumlala.
„Nevšimla sis, že se tě někdo pokouší zabít. To máš dobrý.“ uznale jsem zapískala. Potom jsme obě došly ke skupince upírů. Všichni do jednoho měli čelisti až na zemi.
„Jak já jsem jen mohla tak dlouho přežít v terénu…“ řekla jsem si tiše jako by pro sebe, když jsem procházela kolem Aarona. Ten byl tak vyvedený z míry, že mi ani neodpověděl…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one