Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Cvičení

Vytvořeno 14.09.2009 19:24:51 | Poslední změna 14.09.2009 19:25:07
Užívala jsem si toho, že jsem mohla být uvězněná v Mattově ledové náruči. Za každou vteřinu s ním bych zabíjela, což bylo docela zajímavé prohlášení od vraha. Ovšem já věděla, že to nebude trvat věčně.
‚Ve velmi blízké době tady dojde k boji, po kterém už budu v tomto domě nepotřebná. Budu muset odejít, nesmím se této rodině plést do života. Nemůžu prostě jen tak zahodit svou podstatu, to je nemožné. A nevěřím, že by členové této rodiny chtěli žít pod jednou střechou s někým, který si občas ‚odskočí‘ zabít pár jedinců jejich rasy.‘ probíhalo mi hlavou.
Další myšlenky se mi točily kolem mě a Matta. Tím, že ho miluji, jsem si byla stoprocentně jistá. Jen jsem nevěděla, co si o mně teď, po dnešní noci, myslet. Že jsem děvka, která vleze do postele s každým, kdo projeví zájem? Přeci jenom, docela to tak na mě pasovalo. Týden ‚chození‘, jestli se tomu dá tak říkat, není zrovna moc. Pokud takhle brzy se holka vyspí s mužem, je to poběhlice. Pokud to samé udělá muž, je to borec. Docela vtipné.
A nakonec problém číslo tři, v tuto chvíli nejaktuálnější. Kdy si stihnu dojít na další nákupy?
Z mých myšlenek mě vyrušilo, když se Mattův dech zrychlil a on pár okamžiků na to otevřel oči. Chvíli mžoural do prázdna a potom svůj pohled stočil na mě.
„Dobré ráno.“ pozdravila jsem ho a vykouzlila na rtech jemný úsměv.
„Dobré.“ oplatil mi úsměv a sklonil se ke mně, aby mě políbil. Teorie lehké děvy se prozatím neukazovala jako správná.
Rozhlédla jsem se okolo sebe, kde se všude válely kusy oblečení, nebo alespoň to, co z nich zbylo, a pro sebe jsem si povzdechla.
„Co se děje?“ reagoval ihned.
„Jen přemýšlím, v čem teď budu chodit.“ objasnila jsem mu tok svých myšlenek. Jako důkaz jsem do dvou prstů uchopila kus látky, kterou od rozdělení na dva kusy dělily jen asi tři švy. „Tohle kdysi bývala podprsenka. Kdysi dávno…“ ušklíbla jsem se.
„Tak to nenos.“ navrhl mi a v očích mu znovu vzplály plamínky touhy.
„Jasně, vždyť oblečení je tak nepohodlné, na co se s ním otravovat!“ pokývala jsem hlavou. „Ale ostatním to, že si jejich dům pletu s nudapláží, budeš vysvětlovat ty.“ dodala jsem.
„Za ten pohled mi to bude stát.“ odvětil a znovu mě začal líbat. Jeho doteky se stávaly čím dál drzejší a já už neměla ani chuť, ani sílu vzdorovat…

Oblečená jsem byla dřív než on, naštěstí tričko a kalhoty zůstaly v neporušeném stavu. Ještě jsem si rukou upravila vlasy a potom se opřela o dveře a sledovala Matta pobíhajícího po pokoji.
„Ale musím říct, že jsem ráda, že máte zvukotěsné stěny. Už totiž vidím ty pohledy, kdyby tomu tak nebylo…“ otřásla jsem se při té představě.
„Schválně, proč si myslíš, že to tu tak máme zařízené?“
„Tak to netuším…“ povzdechla jsem si ironicky.
„Dokážeš si představit spánek v pokoji vedle Naomi s Eliotem? Vždyť ti…“
„Nedokážu ani teď, já je totiž slyšívám až dole v obýváku.“ přerušila jsem ho.
Obdivně hvízdl. „Tak to ti nezávidím.“ došel ke mně a objal mě kolem pasu. „Jdeme?“ Přikývla jsem.

Venku bylo nádherně. Ne dusno, pod mrakem. Ideální počasí jak pro mě, tak i pro upíry.
„Lano, co kdybychom začaly s tím, na čem jsme se domluvily?“ navrhla jsem.
„Už teď?“ pochopila, na co narážím. Pokrčila jsem rameny.
„Čím dřív, tím líp. Navíc, venku je úžasně.“ znovu jsem se zadívala ven.
„Tak jo. Můžeme?“ postavila se se stále se zvětšujícím nadšením.
„Jdeme.“ souhlasila jsem.
„Kam?“ ozvala se Rachel.
„Ela mě naučí nějakou sebeobranu.“ objasnila Lana. Rachel po mně hodila nedůvěřivý pohled.
„Vezmete mě s sebou? Prosím!!!“ zareagovala Naomi a narychlo si do pusy nacpala snad polovinu krajíce chleba.
„Klidně, ale nejdříve zkus dojíst.“ mírnila jsem ji.
„Na to se taky rád podívám.“ prohodil ledabyle Aaron. Znovu jsem pokrčila rameny, jako že je mi to jedno.

Nakonec se k nám přidal i zbytek rodiny. Sam, který si taktéž chtěl osvojit nějakou tu dovednost, s Naomi šel samozřejmě Eliot, Matta jsem také zaujala a stejně jako Eliot s Nao i on chtěl být se mnou. A Rachel nejspíš nechtěla zůstat doma sama, nebo možná doufala, že v její přítomnosti opravdu nikoho nezraním.

Znovu jsem se ocitla na Eliotově a Naomině louce, ale tentokrát už s celou rodinou. Cestou jsem si opatřila několik středně dlouhých, hladkých a pevných klacků, tak akorát do ruky.
Když jsme byli na místě, otočila jsem se čelem k nim.
„Tak kdo první?“ zeptala jsem se. Nikomu se moc nechtělo, měla jsem pocit, že Aaron dokonce poodstoupil o krok dozadu. „Tak pojď.“ vyzvala jsem Lanu.
„Po-po-počkej, já si nemyslím…“ začala koktat, zaskočená. Nadšení ji už úplně opustilo, sotva si uvědomila, do čeho se pustila.
„Klid, je to trénink. Nic ti neudělám.“ začala jsem ji uklidňovat a při tom jí hodila jeden z klacků. „Nebo se snad bojíš?“ plynule jsem přešla do naší staroruštiny a nadzvedla tázavě obočí.
„Nebojím!“ vykřikla dotčeně a odvážně přišla o pár kroků blíž ke mně. Vzápětí však na ni bylo vidět, že svého unáhleného chování začala litovat.
„Ještě jednou, klid.“ Hned na to jsem zase začala mluvit všem srozumitelným jazykem. „Tak jo, postoj. Nohy ne moc u sebe, ztrácela bys rovnováhu. Takže spíše dál než blíž, ale zase to nepřeháněj. Asi tak na délku paže, ano, správně.“ instruovala jsem ji. „A trošku se přikrč v kolenech, ovšem zase ne moc. Jen přikrčení, ne podřep. A měj volné špičky na pérování.“
Konečně se mi ji podařilo dostat do jakž takž stabilizované polohy. Strčila jsem jí do ruky klacek a sama zaujala obrannou pozici.
„Místa, kam se snaž trefit. Hlava.“ ukázala jsem si na týl. „Krk, břicho, zadní část kolen. Ta je zvlášť dobrá, jelikož potom ten druhý většinou ztrácí rovnováhu.“ udělovala jsem další rady. „Tak jo, můžeme začít.“ dala jsem povel. Lana ihned udělala výpad vpřed, jako kdyby píchala klackem do ohně. Hbitě jsem se jí vyhnula a vteřinu čekala na další útok, který ale nepřicházel. Slabou ranou, teda spíše setrvačností, jsem praštila na konec Lanina klacku a ta ho s vyjeknutím upustila.
Sehnula jsem se, abych jí ho podala.
„Nic proti, ale tohle by ti pomohlo tak akorát v případě, kdybys čistila komín. Nechoď přímo, ale švihem.“ ukázala jsem názorně let klacku do strany. „Zasáhneš větší plochou. A navíc, nesmíš se dvě hodiny rozmýšlet nad tím, jaký pohyb uděláš příště.“ poučovala jsem ji. „Takže ještě jednou.“
Tentokrát jí to šlo lépe. Zaútočila na krk, sice stále příliš pomalu, odvrácení úderu bych zvládla i se zavřenýma očima, ale stále lepší než napoprvé. Ano, opět jí trvalo příliš dlouhou dobu, než se odhodlala k dalšímu pohybu, ovšem to jsem jí nemohla vyčítat. Na začátečníka jí to šlo skvěle.
„Zkus to rychleji. Neměň teď místa, jen zrychli.“ další pokyn. Poslechla. V takovém tempu jsme spolu poskakovaly asi deset minut, než se některé z jejích úderů aspoň vzdáleně podobaly útoku. Potom jsem jí dala pauzu. Narovnala jsem se a nasála vzduch, ucítila jsem poblíž nějakého dalšího vlkodlaka. Další nádech mi potvrdil, o koho se jedná.
Aaron provokačně naznačil zívnutí. „Tak jestli se pereš takhle, nechápu, jaks mohla tak dlouho přežít. Vždyť by tě zabil i upír při infarktu.“
„Tak pojď, ukážu ti to.“ naznačila jsem mu, ať jde blíž. Sebejistě se narovnal a vykročil vpřed. Legrace začala nanovo.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one