Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Dar

Vytvořeno 23.07.2009 00:23:40 | Poslední změna 23.07.2009 00:24:16
Došla jsem si sednout zpátky na sedačku a Tala si mi lehla k nohám, odkud se odmítla pohnout, a to ani na mé požádání. Prostě si umanula, že mě bude chránit na každém kroku a nic s ní nehnulo.
„Budeme muset zjistit přesnou polohu těch nepřátelských upírů.“ začal zadumaně Sam a ostatní přikývli.
„Můžu to oběhnout, moc dlouho mi to trvat nebude.“ nabídla jsem se. Sam už chtěl přikývnout, ale Aaron byl rychlejší.
„No jasně, oběhneš to a už se nevrátíš!“ odfrkl si pohrdavě. „Anebo víš co? Běž, alespoň se tě zbavíme!“
Jestli jsem z principu neměla ráda upíry, tohoto jsem doslova nenáviděla. Nelíbím se mu tady? Dobře, já taky z jeho přítomnosti zrovna neskáču radostí! Ale aspoň se ho snažím ignorovat, zatím co on musí pořád do mě mluvit. A v poslední době se to ještě znásobilo. Nejspíš jsem ho Lanou dost vytočila.
„Tak dobře, můžeš jít ty!“ rozhodl Sam tónem, který říkal, že debata je ukončena. Aaron se napřímil, zvedl bradu a odkráčel s tichým „Pro mě za mě“ z místnosti. Krokem takovým, že jsem měla co dělat, abych se nerozesmála. Vypadal jako model na módní přehlídce.
Všimla jsem si, že na jednom stolku, kterých bylo v obýváku několik, stál svítící budík. Hodiny na něm ukazovaly, že je jedna po půlnoci. Tím, jak jsem byla zaměstnaná, a taky zářivkami dokonale napodobujícími denní světlo, jsem si ani nevšimla, že už je noc. Díky tomu, že se mi navrátila část vlkodlaka, jsem necítila únavu, což ovšem neplatilo pro upíry okolo mě. Všichni vypadali, že v nejbližší době usnou.
„Měli byste se jít vyspat.“ oznámila jsem jim. Všichni na mě upřeli svůj zrak. Dívali se na mě, jako kdybych měla o jednu ruku víc. „No co, stejně se teď nic neděje, takže jste tu na nic, a unavení jste taky málo platní.“ pokrčila jsem rameny v gestu, že je mi to jedno. Popravdě, nebylo. Jejich únava by způsobila jejich úplnou bojovou neschopnost a potom bych musela oddělat všechnu práci sama. Hurá! I když bych si to nahlas nikdy nepřiznala, má práce mi vážně chyběla.
Jako první se zvedla Lana. „Má pravdu, jdu spát. Dobrou. Pokoj mám pořád stejný?“ ještě se ujistila a potom odešla. Eliot s Naomi ji brzy následovali a nakonec i Matt. Rachel nebyla v místnosti už delší dobu, takže jsem zůstala se Samem o samotě.
„A co vy?“ zeptala jsem se ho. Jelikož jsme se ještě pořádně neseznámili, vykala jsem mu. Jelikož to byl muž, který měl v této rodině spolu se svou manželkou nejvyšší slovo, nedovolila jsem si mu tykat.
„Ty. Jsem Samson, ale říkej mi Same.“ představil se mi a natáhl ke mně ruku, kterou jsem mu stiskla.
„Ela.“
„Mám otázku.“ zkoumavě se na mě zadíval. „Proč nám pomáháš?“
V duchu jsem se uchechtla. Tak přesně na toto jsem se sama sebe ptala poslední dobou téměř bez přestání, ovšem k žádné odpovědi jsem nedospěla.
Pokrčila jsem rameny. „To nevím. Asi jste mi za tu dobu nějak přirostli k srdci. Chovali jste se ke mně nejlépe ze všech za mých posledních sto let. Důvodů je spousta.“
„Nikdy bych nevěřil, že vlkodlak bude pomáhat upírům.“ zakroutil hlavou.
„Nikdy bych nevěřila, že já budu pomáhat upírům. Nějaký vlkodlak možná, ale já…“
„Proč ty ne? V čem jsi jiná než ostatní?“ ušklíbla jsem se. ‚Ani nevíš, jak moc jiná jsem!‘
„Máte tu nějaké knihy o upířím světě? Nemyslím fantasy, ale od upírských spisovatelů.“
„Ano.“ přitakal. „Druhá až sedmá polička.“ ukázal někam za sebe, kde jsem našla knihovnu. Dneska v noci jsem měla o zábavu postaráno.
„A co ty, ty nejdeš?“ v tu chvíli jsem nevěděla, o čem to mluví. „Spát.“ dodal, když uviděl můj nechápavý výraz. Záporně jsem zakroutila hlavou. „My tě nenutíme…“
„Ne, to je dobrý. Až budu unavená, tak se prospím.“ uvědomila jsem si, že jsem se přidala k jejich zvyku skákání si do řeči.
„Postavil se a odcházel směrem do útrob domu. Ve dveřích se na mě ještě otočil.
„Kdyby něco…“
„Tak vás okamžitě budím.“ doplnila jsem ho. Přikývl a odešel.
„Tak jo, Talo, zůstaly jsme tu samy.“ otočila jsem se na spícího psa u gauče. Ta jako na povel zvedla hlavu a nastražila uši. „Tak jdeme číst, ne? Schválně, jestli se přemluvím k tomu, abych se zvedla a pro tu knížku si zašla.“ menší pauza, během které jsem se přesvědčovala, abych si došla ke knihovně. Neúspěšně.
Všimla jsem si, že se Tala zvedla a zamířila si to ke knihovně. Myslela jsem si, že si jde jen najít pohodlnější nocleh, ale ona se místo toho posadila před sbírku knížek a otočila ke mně hlavu.
„Druhá polička, třetí z leva.“ navigovala jsem jí. Jen tak, nepočítala jsem však s tím, že mě poslechne. Opravdu opatrně vytáhla požadovanou knížku a donesla ji ke mně. Vykolejeně jsem na ni zírala.
„A čtvrtá polička sedmá od prava?“ zkusila jsem, jestli i tentokrát vybere správně. A vybrala. Jemně položila knihu k mým nohám a posadila se. Vypnula hruď, vypadala, jako kdyby byla v pozoru.
„Ty mi rozumíš?“ ověřovala jsem si to, co už jsem tak nějak tušila. Přikývla.
„Ty nejsi obyčejný pes.“ konstatovala jsem. „Co jsi zač?“
V tu ránu se mi před očima objevila ona, ale jiná. Byla menší, ještě štěně. Potom se před ní objevil člověk, který se změnil ve vlka, vlkodlak. Obraz toho, jak se jí zakousnul do krku a dál tma.
„Takže si napůl vlkodlak.“ ověřovala jsem si, jestli jsem ji pochopila správně. Opět přikývla. „A rozumíš mi každé slovo, ovšem nedokážeš odpovědět. A přemýšlíš.“ i to mi odsouhlasila. Jedno překvapení za druhým.
„Tak to bude zábava.“ vzdychla jsem a zadívala jsem se na hřbet knihy. Padající soumrak, jak poetický název. S dalším povzdechem jsem se začetla do stránek popsaných tmavě zeleným inkoustem.
Vyrušilo mě klapnutí dveří, Aaron se vrátil. Aniž by na mě jen pohlédl, prošel pokojem, alespoň neprovokoval, a potom jsem slyšela další dveře, které se zavřely. Celý dům se ponořil do tmy a spal, jen já jsem měla zapnutou stolní lampičku.
Po tomto vyrušení jsem zjistila, že i když jsem knihu četla, nevnímala jsem z ní ani čárku. Rozhodla jsem si taky odpočinout, ale ne usnout úplně. Používala jsem stejný způsob spánku jako rorýs, půlka mozku spala a druhá půlka vnímala. Sice tak spánek trval dvakrát déle, zato mi však nic neuteklo.
Přesně ve čtyři dvacet sedm mě probudil hluk vycházející z Naomina pokoje. O minutu později jsem ji uviděla na schodišti, v županu a ještě rozespalou. Zarazila se, když mě viděla sedět na zemi v tureckém sedu.
„Co tu děláš?“
„Spím.“ odpověděla jsem jí prostě. „A hlídám.“ dodala jsem.
„A co?“ ptala se na novinky.
„Nic. Oni se nepohnuli ani o kilometr a v tomto domě všichni spí. Aaron se vrátil asi před hodinou a půl.“ podala jsem hlášení.
„A to tě to tu baví takhle sama sedět?“ zajímala se.
„Většinu života jsem sama a toto k mé práci patří. Už jsem si zvykla.“ odpověděla jsem lhostejně.
Naomi si povzdechla a šla do kuchyně. Tala se za ní otočila, ale asi ji neshledala za moc zajímavou, protože si lehla a spala dál.
„Dáš si kakao?“ vykoukla z kuchyně Naomina hlava. Přikývla jsem. Naomi chvilku rachotila v ledničce, pak zavrčela mikrovlnka a nakonec se Nao vrátila se dvěma hrnky. Úsměvem jsem jí poděkovala a ona skočila na gauč. Tvářila se smutně.
„Nad čím přemýšlíš?“ byla jsem zvědavá.
„Umřeme. Někdo určitě.“ při tom neodtrhla zrak od svých rukou složených v klíně. Její hlas mě vyděsil, nikdy jsem ho neslyšela. Ke vždy veselé Naomi se vůbec nehodil.
Zvedla jsem se z podlahy a šla se posadit vedle ní. Uvolnila mi místo, ale stále klopila oči.
„Neboj, neumřete.“ uklidňovala jsem ji. „Nedovolím to.“
„Vážně?“ zvedla hlavu. Lekla jsem se podruhé, jelikož se v jejích očích třpytily slzy.
„Samozřejmě že ne.“ a potom mě něco napadlo. „Víš, co mi řekl Matt tenkrát, když poprvé viděl toto?“ pravou rukou jsem stiskla catellu na mém krku. Když Nao zakroutila hlavou, pokračovala jsem. „Řekl: ‚ Tento krásný šperk se Naomi bude líbit.‘“ s tím jsem si pomalu svou catellu sundávala. Skoro dvě století jsem to neudělala. Sotva jsem oddělila řetízek z krku, přepadl mě pocit, že mi něco důležitého chybí, ale okázale jsem to přehlížela.
„Možná měl pravdu. Na.“ podávala jsem jí catellu. Byla jsem jedním z mála vlkodlaků, kteří se za svého života vzdali této své části. Naomi na mě vyvalila oči.
„Vezmi si ho. Neboj, nic ti neudělá. Dávám ti to na ochranu. Jistě sama přijdeš na to, jak ji využít. A až tohle všechno skončí, můžeš mi ji zase vrátit.“ Naomi opatrně natáhla ruku k mé dlani a na setinu vteřiny se catelly dotkla. Jako když se zkouší, jestli je voda v hrnci vařící. Jelikož bylo všechno v pořádku, catellou si ode mě vzala. Se zájmem si prohlížela krvavě rudou slzu.
„Nemůžu si ji od tebe vzít, vždyť je to tvoje.“ chtěla mi to vrátit, ale já ji zadržela.
„Život mi na ní nezávisí. Jen si dej pozor, aby se jí nikdo nedotkl, mohl by si ublížit, tedy kromě Eliota, na něj to platit nebude. Pokud ho doopravdy miluješ, tak ne.“ Nao přikývla.
„Jen málo vlkodlaků udělalo to, co teď já.“ odsunula jsem se od ní, opřela se a usrkávala kakao. „Jak už jsem řekla, abys ji dostala, musela jsem se jí vzdát dobrovolně. A taky mě to zavázalo k tomu, že tě musím ochraňovat. Všichni ostatní ji dali svým lidským a bezbranným polovičkám, jen já upírovi. Zase jsem něco extra.“ zamručela jsem. „Teď jsem vlastně něco jako tvůj majetek, musím tě poslechnout na slovo. Za jakýchkoliv okolností, tvoje slovo je pro mě zákon.“ vysvětlovala jsem. Svého rozhodnutí jsem nelitovala, a doufala jsem, že ani nebudu.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one