Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Den poté

Vytvořeno 07.09.2009 21:18:16 | Poslední změna 07.09.2009 21:18:47
Po zbytek noci jsme už ani jeden nezamhouřili oka, místo toho jsme si povídali, řeči o všem a o ničem. A když jsme zrovna nemluvili, nebylo to takové to trapné ticho. Prostě jsme si užívali jeden druhého.
Ráno opět jako první vstávala Rachel. Když sešla dolů, zrovna jsem vycházela z kuchyně, kde jsem se byla napít. Pozdravila jsem ji kývnutím a ona vypadala, jako kdyby do ní v tu chvíli uhodil blesk. Bojácně sledovala každý můj pohyb.
Potom z čista jasna uvolnila svůj napjatý postoj a já v tu samou chvíli ucítila Mattovu ruku, jak se mi obmotala kolem pasu. Rachel se na nás trochu plaše usmála a pokračovala ve své cestě.
Tázavě jsem se Mattovi zahleděla do obličeje, ten však jen mlčky zavrtěl hlavou a začal mě táhnout zpátky na sedačku, kde si mě stáhl na klín.
„Rachel mi věří a já zase věřím tobě. Proto se tě nebude tak moc děsit.“ objasnil mi.
„Mě se nemusí bát, já s ní nemám žádný problém.“ pokrčila jsem rameny. „Což se ovšem o někom jiném říct nedá.“ dodala jsem spíš pro sebe. Cítila jsem, jak se pode mnou napnul. Otočila jsem se k němu čelem a zvedla ruku s ukazováčkem a prostředníčkem nataženými v přísaze. „Slibuju, že se ho ani nedotknu.“
„Klidně se ho dotkni.“ odvětil Matt lhostejným tónem. „Stačí, když jenom zůstane v celku. Protože, abych řekl pravdu, občas mi taky leze dost na nervy, a ta tvoje pěst byla prostě senzační!“
„To, že jsem vyrůstala s třemi bratry, mě muselo nějak poznamenat…“ odpověděla jsem mu.
„To tě tolik mlátili?“ vytřeštil oči.
„Ne, spíš ona mlátila je.“ ozvalo se nám za zády. Oba jsme se svorně otočili a uviděli Lanu, která si s úsměvem na rtech prohlížela objímající se dvojici před sebou.
„No co, nějak jsem si ten respekt vydobýt musela.“ pokrčila jsem rameny.
„Jasně. A fungovalo to… Po tom množství modřin a naraženin se totiž k ní nikdo nechtěl přiblížit.“ vysvětlila Mattovi, který náš rozhovor vůbec nechápal, jak by mohl, a přeskakoval pohledem z jedné na druhou jako by sledoval míček při tenisovém zápase. „Víš, už jako člověk byla Ela kluk v holčičím těle. Nikdo neuměl jezdit na koni či používat meč a luk lépe než ona. Pravidelně dávala na frak všem učedníkům u nás na dvoře. A to ji nikdo netrénoval, na rozdíl od nich.“
„Přesně. A oni z toho byli tak zdrcení, že byli žalovat u matky a ta mi zakázala přiblížit se ke cvičišti.“ otočila jsem se zpátky k Mattovi. „Tak mi na trénování nezbyl nikdo jiný než mí bratři.“
„A abych řekla pravdu, po měsíci s ní se toho naučili víc než po dvou letech s profesionálním a nechutně předraženým učitelem.“ dodala ještě Lana a zaplula do kuchyně.
„Ty umíš zacházet s mečem?“ podivil se Matt.
„Samozřejmě.“ potvrdila jsem mu. „Já umím zacházet se všemi druhy zbraní. Tedy s těmi ručními. Střelné zbraně nepoužívám, i když i s těma bych dokázala pracovat.“
„Což mě přivádí k tomu,“ sedla si Lana naproti nám, v ruce držela talířek s obloženým chlebem a v druhém kávu. „že jsi mi tenkrát slíbila, že mě to taky naučíš.“
„Co?“ nemohla jsem si vzpomenout.
„Zacházet s mečem.“ objasnila mi.
„A ty tady nějaký máš?“ Záporně zakroutila hlavou. „Nevadí, nějaký klacek se tu určitě najde.“ zhodnotila jsem.
„Klacek?“ zněla zklamaně.
„Jo, tím začneme. Pak klidně seženu něco jiného.“ přikývla jsem.
„S čím začnete?“ přišla do místnosti Naomi zavěšená do Eliota.
„Lana se chce se mnou mlátit.“ oznámila jsem nezaujatě.
„COŽE!!!“ vykřikli oba najednou. Cítila jsem, jak Matt sebou škubnul, Laně zaskočilo leknutím sousto v krku a i Rachel vykoukla z kuchyně zjistit, co se tady děje.
„No co? Když má zájem… Někdy se jí to může hodit.“dál jsem mluvila, jako kdyby se mě to netýkalo.
„A můžu taky?“ přidala se zapáleně Naomi.
„Já myslela, že jsi proti…“ nechápavě jsem se na ni zamračila.
„Ne, já jsem nadšená! Jen jsem nevěděla, že děláš soukromou výuku.“
„Se přidej.“ navrhla jsem jí.
„Ty bys byla opravdu ochotná nám něco předvédst?“ objevil se v místnosti Sam. Pokrčila jsem rameny.
„Neubude mě.“ odsouhlasila jsem mu.
„Perfektní. Alespoň se dozvíme, kolik pravdy na těch blábolech v knížkách je.“ prošel kolem nás Aaron, ale nezapomněl po nás hodit znechuceným pohledem, když si všiml polohy, ve které jsme se zrovna s Mattem nacházeli.
„Jistě, tobě klidně všechny ty bláboly předvedu v praxi. Vím, že jsem slíbila, že vás udržím ‚naživu‘,“ při slově naživu jsem prsty naznačila ve vzduchu uvozovky, „Ale jednu výjimku bych mohla udělat.“ pronesla jsem ledově. Všimla jsem si, že všichni přítomní při mém tónu hlasu ztuhli. Všichni kromě Aarona, ten na mě jen hodil arogantní úsměv a s tichým ‚Však ještě uvidíme.‘ zmizel ve vedlejší místnosti.
„Bože, ten si nedá pokoj…“ kroutila hlavou Nao. Jen jsem nad tím mávla rukou a zvedla se, abych si došla pro svůj ranní příděl jídla. Ostatní mě následovali.

„Jinak, až budete mít čas, chci s vámi ještě něco probrat.“ oznámil nám Sam při snídani. Všichni přikývli a o čtvrt hodiny později jsme se shromáždily v obýváku.
„Jde o to zjistit přesnou polohu našich návštěvníků.“ řekl Sam na rovinu.
„Teď?“ zjišťovala jsem podrobnosti.
„Co?“ nechápal.
„Jestli to mám zjistit teď.“ vysvětlila jsem pomaleji.
„Ne, nemáš.“ skočila Samovi do řeči Naomi a zamračila se na něj. „Já vím, že to možná dokážeš, ale já odmítám pustit tě tam samotnou.“
„A já se k ní přidávám, je to příliš riskantní.“ přitakal Matt. Ovšem já ani jednomu z nich nevěnovala moc pozornost, spíše jen tak okrajově. Celou dobu jsem sledovala Sama a čekala na jeho další pokyny. On byl šéf.
„Mají pravdu.“ potvrdil.
„Jak myslíte.“ pokrčila jsem rameny. „Mně je to jedno. Jen mi musíte přesně definovat instrukce a nechat to dál na mně.“
„A nemůžeš si tu zavolat nějakou pomoc? Určitě by to bylo bezpečnější.“ navrhla Rachel. Zraky všech se otočily na ni.
„Pche, pozvat sem dalšího čokla.“ zhodnotil pohrdavě Aaron.
„Ne, pozvat sem čokla, který je ochotný bránit upíry a při tom je nezabít, to je rozdíl.“ doplnila jsem ho. „Alias někoho stejně pitomého jako jsem teď já.“ zamyslela jsem se. „ Hmm, myslím, že bych někoho našla.“
„A vážně bys mohla…“ pokračoval Sam.
„Není problém. Kdy?“ zeptala jsem se přímo.
„Co nejdříve.“ odvětil.
„Tři dny maximálně.“ těmito slovy ‚schůze‘ skončila, všichni si šli po svém. Většinou šli strávit další chvíle se svou druhou polovičkou, občas jsem mívala pocit, že už počítají s tím, že někdo z nich zemře. A tím pádem se snaží užít si poslední okamžiky, které můžou strávit se svým druhem. Jenže jsem si slíbila, že nikdo z nich nezemře, a já své sliby plním.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one