Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Diskuse

Vytvořeno 24.09.2009 17:47:50 | Poslední změna 24.09.2009 17:48:04
Po odchod nevítaných hostů zavládlo v místnosti ticho. Každý přemýšlel nad vzniklou situací.
„Nikdy se k nim nepřidám, znova už ne.“ prohlásil rozhodným a skálopevným hlasem Matt.
„Já taky ne.“ přidala se Lana.
„Ani za celé století.“ dodal Eliot a Naomi s Rachel mu přikyvovaly.
„Dobře, rozhodli jste se zamítnout první možnost. Všichni kromě…“ otočil se Sam na svého syna.
„Samozřejmě držím při vás.“ přerušil Sama Aaron. Ten jen přikývl.
„Ještě je tu druhá možnost.“ pokračoval Sam.
„Ano, to je. Budeme moci našim známým posílat pěkné pozdravy z Antarktidy.“ zavrčel Matt. Souhlasila jsem s ním. Byla jsem si skoro stoprocentně jistá, že Antarktidou určitě nepřeháněl.
„Tudíž nám zbývá jen jediné. Budeme bojovat.“ uzavřel debatu Sam. Rychle jsem pohledem přeletěla všechny přítomné. Jejich výrazy říkaly jedno a to samé: My se nevzdáme.
Já jsem za celou dobu neřekla ani slovo. Za prvé, jelikož jsem se nechtěla zapojovat do diskuse, která se nedotýkala mé osoby, a za druhé, protože se mi v hlavě opakovala věta řečená Mattem: ‚Znova už ne.‘

Rozhovor byl ukončen. K mé radosti se rozhodli bojovat. Ta radost byla čistě sobecký pocit. Protože, pokud by se přidali k těm druhým, začali pít lidskou krev, nemohla bych dál zůstávat v jejich přítomnosti. I přes moji lásku k Mattovi by byla jen otázka času, než by mě pach krve přemohl a já bych udělala něco, čeho bych mohla litovat…
Ovšem na druhou stranu by možná bylo dobře, kdyby přistoupili na podmínky těch venku. To říkala má nesobecká část. Určitě by je to zachránilo od mnoha problémů nejen teď, ale i v budoucnosti. To, že se postavili svému ‚králi‘ bude mít určitě nějaké následky. A já přeci věděla, že je budu muset opustit… Sice s krvácejícím srdcem, ale budu. Pro jejich dobro i bezpečnost.
Ani jsem si nestihla uvědomit, jak rychle se setmělo. Tréninkem na louce jsme zjevně strávili více času, než jsem si myslela. Všichni už odešli do svých pokojů a já šla ven za Carol, aby mi vrátila moji původní podobu.

Našla jsem ji sedět na jedné větvi rozložitého dubu.
„Ahoj.“ pozdravila jsem ji a vyšvihla se vedle ní.
„Čau.“ odpověděla mi a dál zírala do prázdna.
„Super, je po všem. Nemohla bys mě tedy jaksi krapet poupravit zpátky?“ požádala jsem ji.
„Copak, nelíbí? Abych ti řekla pravdu, jsi takhle mnohem roztomilejší…“
„Kdybych chtěla vypadat roztomile, neživím se zabíjením upírů, ale vystupováním v reklamě na gumové medvídky. Jo Jo, stále nová dobrodružství!“ zatyrlikovala jsem. Široce se na mě usmála. Potom jen pokrčila rameny a vzápětí jsem cítila jemné mravenčení po celém těle. Po chvíli jsem s velkou radostí zjistila, že jsem to opět já.
Zkoumavě jsem se na Carol zadívala. Něco se mi na ní v jednu chvíli nezdálo, byla taková… zamlklá, posmutnělá, prostě divná.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se jí.
„Ne, proč?“ zamračila se na mě. Opět vypadala normálně.
„Já jenom… no nic, asi se mi to jenom zdálo.“ začala jsem pochybovat o tom, co jsem údajně viděla. Ovšem nějaká ta nedůvěřivost ve mně zůstala. Zmocnilo se mě neblahé tušení.
„Určitě. Hele, odkud jsi pochytila takové chování, tam v domě?“ začala se zajímat. Znovu jsem na ni upřela pohled a přemýšlela, jestli jí mám říct pravdu. Nakonec jsem se rozhodla, že ano.
„Od tebe. Nevím, jestli si pamatuješ ten večírek před pětatřiceti lety? Jak se slavily ty Lindiny narozeniny?“ Souhlasně přikývla. „Tak přesně takhle jsi mluvila asi po páté skleničce.“
„Cože? Fakt?“ vyvalila oči.
„Jo. Ale jestli tě to uklidní, nebyla jsi jediná, kdo začal plácat páté přes deváté…“
„Říkala jsem ještě něco?“ začala opatrně vyzvídat. Došlo jí, že to nebylo všechno.
„Ne, už jenom takové maličkosti. Jako třeba to, že všichni chlapi jsou prasata, kterým jde jen o to jedno. Potom sis slíbila, že si už žádného nepustíš k tělu, a nakonec jsi usoudila, že když ty jsi sama a já jsem sama, můžeme se dát dohromady.“ začala jsem pátrat v paměti po vzpomínkách na zmíněnou noc.
„Tohle jsem ti navrhla?“ vyhrkla Carol s vyvalenýma očima a já měla pocit, že kdyby byla člověk, byla by už rudá jako rak.
„Jo. A potom se mě ptej, proč na veřejnosti nepiju…“ šťouchla jsem ji do ramene.
„Promiň.“ vykoktala, stále v rozpacích.
„Nic proti, ale kdyby se mi měli omluvit všichni, kteří mi dělali návrhy, nestačil by jim na to ani jeden celý den. Takže to nech plavat.“
„Tak jo.“ s podivným stydlivým úšklebkem se ode mě odvrátila.
„Víš, co by mě ještě zajímalo?“ zeptala se mě po chvíli. „Jak chceš zajistit, abys jim mohla pomoct, a při tom neporušila pravidla? Vždyť to přeci nejde…“
Moc dobře jsem věděla, o jakých pravidlech mluví. Mezi upíry a vlkodlaky bylo napsáno několik smluv a pravidel. Mezi nimi i o tom, že pokud si řeší problémy mezi svojí rasou, ta druhá jim do sporu nesmí zasahovat.
„Ale jde.“ vyvrátila jsem její slova.
„A jak, jestli se můžu zeptat?“
„Dala jsem Naomi svou catellu.“ odpověděla jsem jí. A vzápětí vymrštila ruku. Kdybych to neudělala, Carol už by se válela dole pod stromem.
„Cože si udělala?!“ vyhrkla šokovaná, když opět nalezla ztracenou rovnováhu.
„Přesně to, co jsem řekla.“ odvětila jsem klidně a přestala svírat její rameno.
„Ty těm upírům opravdu věříš, že jo.“ nebyla to otázka, bylo to konstatování. Přikývla jsem.
„Moc. Jedno je moje nejlepší kamarádka z dětství. S Nao si rozumím nejspíš tím, že nás spojuje stejný živel. Ona ovládá oheň.“ vysvětlila jsem Carol, která po mé předposlední větě nadzdvihla obočí. „Sama obdivuji za tu jeho klidnou a rozhodnou povahu, Rachel mám ráda jako svoji mámu. A Matta? Matta miluji.“ ukončila jsem svůj dlouhý monolog.
„Musím ti říct, že ti Matta schvaluji všemi dvaceti. Moc se mi líbí, je sympatický.“
„Vím, o čem mluvíš. Já to samé cítím k Naomi.“ Carol mě opět nechápala. „Matt má moc ovlivňovat vodu.“ doplnila jsem se.
„Takže tím mi chceš naznačit, že nám naše přívěsky říkají, koho máme mít rádi?“ ověřila si ještě. Jen jsem přikývla. „To je dobrý!“ uchechtla se.
„Náhodou, mně to nevadí…“ odpověděla jsem. „A myslím si, že ani Naomi ne.“
„Tím, že jsi jí dala catellu, vlastně můžeš zasahovat do tohoto sporu.“ řekla si Carol spíše pro sebe. „To je chytré.“
„Dík.“
„Můžu se tě ještě na něco zeptat?“ pokračovala Carol. Přikývla jsem. „Co tady ještě děláš?“
Nechápavě jsem přivřela oči a čekala na vysvětlení. „Tedy ne, že bych nebyla ráda v tvé přítomnosti, ale myslím si, že někdo jiný ji ocení více než já.“ Bradou ukázala k upířímu domu.
„A vážně ti to nebude vadit?“ zeptala jsem se jí s nadějí v očích.
„Ať už tě tady nevidím!“ rozkázala mi s úsměvem. A to byl jeden z mála rozkazů, které jsem mileráda poslechla…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one