Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Držet se dál

Vytvořeno 15.10.2009 20:42:48 | Poslední změna 15.10.2009 20:44:19
Otočila jsem se čelem k Mattovi a zadívala se mu do očí. Mísil se v nich smutek se zradou.
„Matte…“ začala jsem, ale on mě přerušil.
„Proč? Proč mě už nechceš?“ zeptal se smutným hlasem. Měla jsem co dělat, abych se nerozběhla ho minimálně obejmout. Nesnášela jsem ten pohled, zvláště poté, co jsem věděla, že za to můžu já.
Jeho slova se do mě zabodla jako rozžhavený nůž. Nic z toho, co jsem kdy zažila, včetně souboje před chvílí, mě tolik nebolelo. Že prý nechci jeho. Jak si to jen mohl myslet?! Po tom všem…
„Nemůžu zůstat s vámi!“ zaskučela jsem. „Nejde to!“
„Jde. Prostě tu zůstaň a hotovo.“ odporoval mi. „Zůstaň se mnou.“
„Vážně si myslíš, že by to šlo? Být tady, s tebou, a do toho si občas odskočit zapracovat. Je to moje práce, za kterou jsem placená. Jsem vlastně nájemný vrah. Dokázal bys i přes to se mnou žít pod jednou střechou? Dokázal bys takhle zrazovat svůj druh?“ V očích se mi začaly objevovat slzy, ale statečně jsem je zahnala.
„Dokázal. Pro to, abych mohl být s tebou, udělám všechno.“ prohlásil sebejistě. A poté ještě dodal: „ Před chvílí ten náš druh zradil nás a navíc. Nejsi vrah, jsi žena, kterou miluju víc než svůj život.“ Jeho vyznání mi dělala odchod ještě těžší.
„Jenže já ne. Nedokázala bych žít s představou, že tebe nebo někoho z rodiny zabili kvůli mně. Pravidelně snižuju stavy upírů po celém světě – jak můžu vědět, že se mi oni nepomstí přes vás?“ zeptala jsem se tichým hlasem. Místy jsem měla pocit, že mě vůbec neslyší.
Na to už neměl odpověď a já také ne. Jen jsme tam tak stáli a dívali si do očí. Slov nebylo potřeba.
„Miluju tě.“ zašeptal.
„Sbohem.“ odpověděla jsem mu a než se stačil nadát, zmizela jsem mezi stromy.

‚Sbohem… miluju tě… sbohem…‘ Tato tři slova se mi stále opakovala v hlavě. Znovu a znovu… Měla jsem pocit, že se každou chvíli zblázním.
„Děláš největší hloupost ve svém životě.“ konstatovala Carol. Leknutím jsem nadskočila. Byla jsem natolik zabraná do své sebelítosti, že jsem si ani nevšimla, kdy se za mnou objevila.
„Ne, zachraňuju mu, jim, život.“ zamračila jsem se.
„Jim nebo sobě?“ zeptala se mě přímo.
Prudce jsem zastavila a zírala jí do očí. Nevím, jak jsem se tvářila já, ale ona měla výraz naprostého pohodáře. Její klid mě ještě více štval a rozčiloval.
„Zkus si k sobě pustit někoho blíž než na pět metrů a nemyslet při tom na to, že ho můžeš ztratit.“ poradila mi.
„Jak? Řekni mi jediné: Jak to mám udělat?“ odpověděla jsem skoro až hystericky. Ztrácela jsem nervy, to nebylo dobré znamení.
Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Přestat vnímat všechny věci okolo. Když jsem je opět otevřela, měla jsem už na sobě svoji typickou ledovou masku.
Tím, že jsem se přestala zabývat okolními vlivy, jsem opět začala cítit pálivou bolest ve stříbrných ranách.
„Myslím, že na tohle ta moje malá lahvička protijedu stačit nebude…“ zamyslela jsem se a prohlédla si svá zranění. Otočila jsem se ke svému pravému boku, kde jsem už po desetiletí pokaždé nosila svoji tašku. Ztuhla jsem. Nebyla tam.
Uvědomila jsem si, že jsem svoji brašnu nechala v upířím domě. Zalil mě pocit iracionálního štěstí. Budu se tam muset vrátit, znovu se setkám s Mattem…
Mé nadšení zchladila Carol, když ke mně natáhla ruku s mým postrádaným předmětem.
„Něco sis tam nechala.“ oznámila mi s ledovým klidem. Nepěkně jsem se na ni zamračila, ale v duchu jí opět děkovala. Měla pravdu, kdybych se tam jednou vrátila, už bych neodešla. Ovšem moje důvody stále platily…
„Díky.“ bezvýrazně jsem si od ní převzala podávanou věc a začala se probírat jejím obsahem. Nakonec jsem vytáhla hledanou lahvičku s cenným obsahem.
Jedním plynulým pohybem jsem ji hladce odzátkovala a nakapala pár kapek na rozedraný hřbet levé ruky. Ozvalo se zašumění a okolo rány se vytvořila trocha bílé pěny. Sotva se však rozplynula, po ráně nebylo ani památky.
To samé jsem udělala i se zbytkem, lahvička stačila. Bolestivé štípání jsem už ani nevnímala. No jo, roky dělají mistra…
„Stejně si myslím, že to nedokážeš, nevydržíš.“ zkonstatovala zamyšleně.
„Dokážu!“ odporovala jsem jí, ale už o poznání méně jistě.
„Zbytečně se trápíte, oba.“
„Určitě na mě brzy zapomene…“ Nikdy bych neřekla, jak moc může bolet vypustit tato slova.
„Pochybuju. El, on tě miluje. Nevěřím, že by si našel jinou holku, sotva ty zmizíš za rohem…“ řekla mi Carol přesvědčeně.
„Tak zapomenu já.“ pronesla jsem ledově. Asi jsem to přehnala, protože sebou Carol prudce trhla. „Za pár let si vůbec nevzpomenu, že kdy nějaký Matt existoval.“ Byla jsem sama sebou znechucená. Vždycky jsem lháře odsuzovala, ale teď? Stala jsem se jedním z nich…
„Vážně?“ přivřela Carol oči.
„Jo.“ odvrhla jsem a rozběhla se plnou rychlostí pryč. Carol neměla nejmenší šanci mě dohonit…

Carol se hned po našem rozhovoru chystala vrátit zpátky do našeho alpského hlavního sídla. Nešla jsem s ní. Rozhodla jsem se ještě pár dní zůstat v blízkosti upířího domu. Oficiálně proto, abych mohla ihned zakročit v případě, že by se upíři začali zajímat o to, kam se poděli jejich kolegové, a přišli si to zkontrolovat osobně. Ovšem mnohem silnější byly důvody osobní – příliš jsem si zvykla na přítomnost těchto upírů a nedokázala jsem se od nich odpoutat.
Z povzdálí jsem sledovala, jak se má rodina zařadila zpátky do každodenního života, tak, jak to dělali před tím, než jsem se objevila. Stále se každé ráno Rachel budila jako první a chystala snídani. Eliot a Aaron se ‚rvali‘ o snídani. Laně trvalo hodinu, než po probuzení byla schopná rozumně uvažovat… Jen se občas chovávali zvláštně, přesně tak, jako by je někdo sledoval. Někdo jako já.
Bylo jasně vidět, že cítí moji přítomnost, na sobě můj pohled.
Ode dne, kdy jsem ‚odešla‘, si Matt zvykl chodit na procházky po lese. Procházky? Domů se chodil snad už jen vyspat. Nesnášela jsem pohled na něj. S každým okamžikem jsem si musela o něco víc připustit, že Carol měla zase pravdu. Nedokázala jsem se od něj držet dál…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one