Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Iris

Vytvořeno 28.10.2009 10:14:53 | Poslední změna 28.10.2009 10:16:35
Byla jsem už na odchodu, když jsem se na Lea naposledy otočila.
„Ještě něco.“ řekla jsem. Pozvedl ke mně oči. „Chris a Iris jsou tady?“ Pokud jsem chtěla informace o tom, kde který vlkodlak je, nebylo nad to zeptat se plánovače misí, jehož jsem měla před sebou.
„Ne, oba jsou pryč. Chris říkal, že ti doma nechával vzkaz.“ odpověděl mi Leo.
„Aha…“ pokývala jsem hlavou. „Dík.“
„Jasně.“ znovu se vrátil ke své práci.

Bylo zvláštní po půl roce být zpátky doma. Ne, nebylo to doma, ale u mě v bytě. Stála jsem před dveřmi a filosofovala na téma ‚domov‘, dnes už podruhé.
Vešla jsem dovnitř. Ze všech stran na mě dýchalo známé prostředí, avšak toho jsem si nevšímala. Přesně jak jsem měla slíbeno, v kuchyni na mě čekal vzkaz od Chrise.
Jsme s Iris soukromě v Norsku, do konce měsíce jsme zpátky. Ch.
Jednoduchý a krátký vzkaz, který však řekl všechno. Otočila jsem se k protější stěně, kde visel kalendář, a zkontrolovala datum. Třicátého. Dneska nebo zítra se mají vrátit. A jelikož bylo po desáté večer, ten den jsem je už nečekala.
Dala jsem si ohřát vodu do hrnce a vytáhla si hrnek. Používat varnou konvici jsem odmítla. Převážně proto, že jsem ji pořádně neuměla používat.
S kouřícím hrnkem čaje jsem si sedla na sedačku v obýváku. Celá místnost byla laděná do světlounce oranžové barvy, s nábytkem z tmavého dřeva. V okně byly vertikální žaluzie z bílé látky, které dodávaly místnosti modernost. Naproti oknu byla obrovská placatá televize.
Technického zařízení místnosti jsem si nevšímala, jen jsem si rozsvítila lampu se stínítkem, která stála vedle gauče. Obývací pokoj se ponořil do příjemného šera.
Natáhla jsem se ke skleněnému stolku a vytáhla z pod něj složku papírů. Měli jsme s Chrisem dohodu, že když je jeden z nás v terénu, ten druhý mu shromažďuje informace. Stále jsme tak byli v obraze, což nám může i zachránit život.
Natáhla jsem se na pohovku a dala si nohy nahoru. Po dlouhé cestě to byla úžasná úleva. Začetla jsem se do papírů, ale začaly se mi klížit oči. Než jsem se nadála, už jsem spala.

Probudil mě hlasitý výkřik: „Mamí!!!“ rozléhal se pokojem vysoký dětský hlas. Potom mi něco skočilo na břicho s takovou vervou, až mi to skoro vyrazilo dech. Rychle jsem otevřela oči a vyšvihla se do sedu.
Zírala jsem do usmívající se tváře malé, asi sedmileté holčičky. Měla bronzové vlásky do půli zad a nebesky modré oči, které jí zářily radostí jako dvě světlušky. Byla to Iris. Má dceruška se vrátila.
„Budíček.“ poznamenal Chris, prošel kolem mě a zmizel v kuchyni. Jen jsem se ušklíbla. Díky za varování.
„Mami, ty jsi tady!“ skočila mi Iris kolem krku. Usmála jsem se a pevně ji objala.
„No ne, snad jsem ti nechyběla?“ zeptala jsem se nevinně. I kdyby ne, mně se po ní stýskalo hrozně moc.
„Konečně jsi doma.“ stále se mě držela jako klíště. V jejím hlase jsem slyšela osten výčitky, ale neměla jsem jí to za zlé. Byla v právu.
„Podívej se, co mám!“ vyjekla najednou a hbitě ode mě odskočila. Chvíli něco lovila pod svým tričkem a potom to vytáhla. Catella. Z mojí malé holčičky se tedy stal plnohodnotný vlkodlak.
Pozorně jsem se zadívala na její šperk. Měl modrozelenou barvu, ale převládal zelený odstín. Usoudila jsem tedy, že její živel je země. Jestli se někdy potká se Samem, určitě si budou rozumět.
Catella měla tvar oblé pěticípé hvězdy a uprostřed měla jako znak vyrytou spirálku.
„Páni.“ uznale jsem hvízdla. „Ani nevíš, jak jsem na tebe pyšná.“ nelhala jsem, Iris to poznala a viditelně se nadmula pýchou. Na tváři mi to vyloudilo úsměv, bylo tak přirozené smát se v její přítomnosti. Znovu jsem ji objala.
„Zůstaneš tu, mami?“ zašeptala mi Iris do ramene. Povzdechla jsem si. Ani jedné z nás se nelíbilo, že jsme se mohly vídávat jen tak málo.
„Ano, teď tady nějakou dobu zůstanu…“ slíbila jsem jí. A hodlala jsem to dodržet. Když jsem byla s Iris, alespoň na chvíli jsem nemusela myslet na Matta.

Z koupelny jsem slyšela zvuk tekoucí vody, což znamenalo, že se Chris sprchuje. Iris byla ve svém pokoji a já po sobě umývala nádobí. Obrázek příkladné rodinky, která tráví obyčejné sobotní ráno. Jen na takový menší detail, že všichni členové jsou svým způsobem nájemní vrazi, kteří se mění ve velké chlupaté příšery.
„Dlouho ses neukázala.“ podotkl Chris za mými zády. Prudce jsem se otočila. Nevšimla jsem si, kdy přestala voda téct. A jelikož byl jedním z nejlepších zvědů vůbec, neslyšela jsem ho ani přijít.
Chris stál mezi dveřmi a jediné, co měl na sobě, byl ručník obmotaný kolem pasu, který zakrýval jen to nejnutnější. Byl opálený a měl na krátko ostříhané černé vlasy, které byly stále ještě mokré. Padaly z nich maličké kapičky vody, které mu stékaly po vypracované svalnaté hrudi a zanechávaly za sebou lesklé cestičky. Upíral na mě své černé oči, jako by o mně věděl víc, než by mi bylo milé, a to pouze z jednoho pohledu. Mohla bych se vsadit, že by nejedna žena umřela proto, aby si jí všimnul.
Jenže já mezi ně nepatřila. Pro mě to byl jenom bratr, nejlepší mužský přítel, kterému jsem mohla říct cokoliv, a on mi vždy dobře poradil. Kolega, na kterého jsem se mohla v akcích plně spolehnout. Muž, jenž byl nejlepším otcem pro naši dceru.
„Hele, nemohl bys projevit alespoň trochu studu a obléknout na sebe něco jiného?“ požádala jsem ho. Jen se ušklíbnul.
„Jsem u sebe doma, tak ne.“ odpověděl. S povzdechem jsem se vrátila zpátky ke své předchozí činnosti. Už jsem se někdy zmínila o tom, že Chris je vlastně já v mužském těle?
„Jasně.“
„Kde jsi byla?“ zeptal se mě rovnou. Žádné okolní sladké úvodní řečičky a zdvořilostní fráze. Přímo k věci, celí my.
„V akci.“ odpověděla jsem prostě.
„Tak dlouho?“ zamračil se.
„Na každou úlohu je časová prodleva tři měsíce.“ pokrčila jsem rameny.
„Byla jsi pryč půl roku.“
„Mám za sebou dvě akce.“
„Tři měsíce to trvá amatérům. Ty to zvládáš za dva týdny.“
„Vzala jsem si dovolenou.“
„Ty si dovolenou nebereš.“
„Jak víš, že jsem nezměnila názor?“
„Za prvé, protože tě znám, za druhé, protože mi lžeš…“
„Nelžu.“ přerušila jsem ho. Možná trochu nevychované a dětinské, ale v tu chvíli mě štvalo, že měl pravdu. Bylo jasně vidět, jak dobře mě zná.
„A za třetí, protože jsi rozrušená.“ dokončil, jako bych mu nikdy do řeči neskočila.
„Nejsem rozrušená.“ zavrčela jsem nepříjemně.
„Jasně že ne. Sedmi světovými jazyky po mně ječíš úplně normálně.“
Zůstala jsem na něj koukat. Vůbec jsem si nevšimla, že jsem na něj zvýšila hlas. Na chvíli jsem dostala strach, že jsem tím nějak vyděsila Iris. Naštěstí jsem ji však pořád slyšela u ní v pokoji. Úlevně jsem si vydechla; nechtěla jsem, aby nás někdy viděla se hádat.
„Tak řekneš mi, co se stalo?“ posadil se na židli. Sledovala jsem ho omluvným pohledem. Bylo mi líto, že jsem po něm křičela. Naštěstí dělal, že se vůbec nic nestalo.
V tu chvíli mě přepadla potřeba se někomu svěřit. Zvláštní pocit, který jsem už hodně dlouho neměla, jestli vůbec někdy. A věděla jsem, že Chrisovi se svěřit můžu. Tak proč toho nevyužít….
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one