Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Jedna velká rodina

Vytvořeno 27.09.2009 18:22:25 | Poslední změna 27.09.2009 18:22:53
S něčím takovým, jako bylo hledání dveří, jsem se nezdržovala a do Mattova pokoje jsem se dostala přes okno. Samozřejmě opět bez jediného slyšitelného zvuku.
Místnost byla prázdná. Zrovna jsem se chystala začít zjišťovat, co s Mattem je, když jsem jeho vůni ucítila kousek od místa, kde jsem se v tu chvíli nacházela. O pár okamžiků později vešel dovnitř a zamířil přímo k posteli. Aniž by se namáhal se převléknout, praštil sebou na znak a hlasitě při tom vydechl.
„Těžký den?“ zeptala jsem se ho tiše s úsměvem na rtech. Leknutím se vyšvihl na nohy, zaujal obrannou pozici a začat výhružně vrčet. Se mnou to však ani nehnulo.
Když si uvědomil, že jsem to já, okamžitě přestal. „Myslel jsem, že dneska nepřijdeš.“
„Jestli mě tu nechceš, můžu odejít…“ otočila jsem se a šla ke dveřím. Nestihla jsem však udělat ani dva kroky a už jsem cítila jeho pevné paže, které mi zabránily pokračovat v načaté činnosti.
„Kdo říká, že tě tady nechci?“ zašeptal mi do ucha hlasem, při kterém mi přeběhl mráz po zádech. Nikoliv však ze zimy nebo snad strachu.
„A jak víš, že tady teď chci zůstat já?“ odpověděla jsem mu provokativně. Cítila jsem, jak se jeho tělo napnulo. I když jsem měla sto chutí se otočit a dost jasným způsobem mu ukázat, že se mi opravdu nikam nechce, přesto jsem se ovládla a chvíli ho nechala dusit ve vlastní šťávě.
„Můžu tě přesvědčit.“ navrhnul.
„Vážně? A jak?“ nadhodila jsem nadřazeným hlasem, jako bych nevěřila tomu, že by něco takového, jako například mě přesvědčit, mohl dokázat. Popravdě jsem však věděla, že nebude potřeba mnoho a já mu opět podlehnu. A to doslova s radostí.
„No, můžu začít třeba tímhle…“ zavrněl a začal mě líbat na krku. Tak taková forma přesvědčování mi byla více než příjemná…
„Nestačí!“ v rozporu se svými slovy jsem však naklonila hlavu na stranu, abych mu usnadnila přístup.
„Taky že můžu pokračovat.“ dostal ze sebe mezi polibky a přemístil se na moji čelist. Spokojeně jsem zamručela.
„Stále málo!“ i když mi touha skoro vypínala mozek, chuť na provokování mě nepřešla.
„Hmm…“ odpověděl mi a potom si mě rychle otočil čelem k sobě. Ihned se zmocnil mých rtů a já se okamžitě přidala.
„V přesvědčování jsi dobrý, ale stále je co zlepšovat.“ řekla jsem mu, když se mi podařilo naše rty oddělit.
„Třeba takhle?“ zeptal se nevinně a náhle jsem se mu ocitla v náručí, ani jsem nevěděla jak. Leknutím jsem vypískla a instinktivně mu obmotala ruce kolem krku.
„Co to děláš?“ zamračila jsem se na něj, musela jsem však uznat, že mi nastalá pozice víc než vyhovuje. Neodpověděl mi, zato jsem pod zády vzápětí ucítila měkkou matraci. „A to jsem si myslela, že jsi unavený…“
„V souboji ty versus únava máš jasně navrch.“ odvětil mi a jeho ruce si to drze zamířily rovnou pod mé tričko. Potom jsem přestala vnímat a znovu se oddala muži, kterého jsem milovala…

Vzbudila jsem se jako první. Vzbudila? Já vážně usnula?! No co, upíři nám dali tři dny a venku byly Tala a Carol. Toto zjištění mě uklidnilo. Ještě více jsem se přitiskla k Mattovu klidně oddechujícímu tělu. Na nic jsem nemyslela, jen si užívala kouzla okamžiku.
„Ty už nespíš?“ zeptal se a já sebou trhla. Jeho zvučný hlas byl v místnosti jako pěst na oko. A také jsem si vůbec nevšimla, že je vzhůru.
„Nee.“ odpověděla jsem mu a bříšky prstů mu začala přejíždět po hrudi. Trhaně se nadechl a slastně zavřel oči. V podvědomí jsem ucítila jisté zadostiučinění z toho, že mu za takovéto stavy můžu já.
„Mohla bych se tě na něco zeptat?“ začala jsem opatrně. Tušila jsem, že tento rozhovor nebude zrovna příjemný.
„No?“
„Pokud nebudeš chtít, tak mi neodpovídej, ale. Co jsi myslel tím ‚Znovu už ne?‘ tam dole?“
Celé jeho tělo ztuhlo, stisk jeho paží zesílil natolik, že kdybych byla člověk, určitě bych už byla měla několik zlomenin. Dech se mu zadrhl v krku.
„Jestli nechceš, nemusíš mi nic říkat.“ ujistila jsem ho, když jsem viděla jeho reakci.
„Ne, měla bys to vědět.“ zakroutil s povzdechem hlavou. Na chvíli se odmlčel a potom spustil.
„Je mi dvacet čtyři.“
Zkoumavě jsem si ho prohlédla. „Vypadáš mladší.“ zkonstatovala jsem. Nevesele se zasmál.
„Ne, opravdu je mi dvacet čtyři lidských. Upířích osm.“ Vyvalila jsem na něj oči.
„Je ti osm a zvládl jsi se mnou být v jedné místnosti, aniž bys mě zabil?“ nevěřila jsem mu. Co jsem věděla, s něčím takovým měli občas problém i upíři přes třicet.
„Skoro ne…“ sklopil zrak. „Tenkrát nechybělo moc a já bych tě byl zakousnul. Proto jsem taky odešel.“ Potom si znovu povzdechl. „Já, no, samozřejmě pochopím, pokud mnou teď budeš pohrdat.“
Vyzdvihla jsem se na loket, abych na něj lépe viděla. On se díval snad všude, jen ne na mě. Položila jsem mu dlaň na obličej a donutila ho tak znovu upřít svoje oči do těch mých. Neochotně mě poslechl.
„Pohrdat tebou? Nikdy. Abych řekla pravdu, obdivuju tě. Upírů jsem už potkala spoustu, ale jen málokterý by dokázal to, co ty.“
„Takže se nezlobíš?“ ujišťoval se. Záporně jsem zakroutila hlavou.
„Stejně si myslím, že bys…“ začal znovu o sobě pochybovat, ale já ho rychle umlčela polibkem. Takové řeči jsem nemohla poslouchat. Když jsem se odtáhla, ještě chvíli si prohlížel můj výraz, nejspíše hledal nějaké známky nevole. Byla jsem si stoprocentně jistá, že žádné nenašel.
„Jak sis určitě dopočítala, všechno to začalo v roce 2001.“ pokračoval. „Krátce poté, co byly spáchány teroristické útoky na USA, se mezi upíry začaly šířit nepokoje.“
„Ano, pamatuju si to. Boje o vůdcovství, do kterých můj druh nesměl zasahovat.“ přikývla jsem.
„Přesně tak, boje o vůdcovství. Probíhaly stejně jako války v minulosti. Každý zájemce o tento post si obstaral armádu, která dělala všechnu práci za něj, a potom si sám zabral největší podíl kořisti.
Jeden takový upír se rozhodl, že si nadělá armádu z novorozených. Ale jelikož výcvik by trval příliš dlouho, nejspíš si řekl, že by si mohl pořídit upíry už vycvičené.
Tenkrát mi bylo šestnáct. Byl jsem úplně obyčejný kluk, škola mi šla, byl jsem docela oblíbený. Holky se za mnou otáčely, o přátele jsem neměl nouzi. K tomu jsem vynikal v bojových sportech, od svých pěti let jsem navštěvoval různé kroužky s tímto zaměřením.
V ten den, co se to stalo, jsem se zrovna spolu s kluky vracel z jednoho mistrovství. Slavili jsme úspěch, znáš to, silácké řeči a plány na to, kdy a kde náš úspěch zapít.
Jenomže když jsme zrovna projížděli jedním lesem, napadli náš autobus upíři. Trenéra, řidiče a náš doprovod zabili, nás kluky si nechali a přeměnili. Měli tak záruku, že už něco umíme…“ po celou dobu, co mluvil, měl skelný pohled. Já skoro ani nedýchala a hltala každé jeho slovo.
„Potom jsme se dostali do bojů. Novorození se spoustou síly a v mém případě i se schopností, mňamka. Vydržovali si nás, byli jsme základními kameny celé skupiny. Tenkrát jsem zabil spoustu lidí, opravdu hodně. Nechtěl jsem to, ale tvrdili mi, že jiná možnost není. Jednou jsem se dokonce pokusil držet hladovku, moje přesvědčení se ovšem vypařilo s prvním závanem vůně lidské krve.
Ovšem v jedné bitvě jsme neuspěli. Ti druzí zabili všechny kromě mě. Dodnes nevím, jak se mi povedlo přežít… No, to nemění nic na tom, že jsem zůstal sám. Nějakou dobu jsem se potuloval světem, než mě jednoho dne našla Naomi a Eliot, kteří mi ukázali, že se dá stravovat i jinak, a nakonec mi dali i střechu nad hlavu. Byl to pro mě docela šok, když jsem zjistil, že mluvím se svou pra pra pra prababičkou nebo tak nějak.“
Trhla jsem sebou a pozvedla obočí. Poprvé se ten den na Mattově tváři objevil upřímný úsměv.
„Ano, my všichni tady jsme příbuzní, tedy kromě Lany a Rachel. Jedna velká rodina, ovšem s věkovým rozdílem i několik staletí. Myslel jsem si, že to víš.“
„A jak bych to asi měla vědět?“ zeptala jsem se skepticky.
„Nikdy ti nepřišlo divné, jak se naše schopnosti doplňují?“ Musela jsem uznat, že má pravdu. Nad touto skutečností jsem se doopravdy nikdy nepozastavovala.
„To jsem si myslel, že jsi bystřejší, protože…“ protože co už nedopověděl. Násilím jsem ho umlčela – omlátila jsem mu polštář o hlavu…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one