Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Jsem jaká jsem

Vytvořeno 04.09.2009 17:45:38 | Poslední změna 04.09.2009 17:46:49
Když jsem se probrala, stále jsem cítila Matta v pokoji, zároveň jsem také slyšela téct vodu v koupelně. I když jsem byla vzhůru, stále jsem se nemohla přemluvit k tomu otevřít oči.
Voda utichla a dveře koupelny kleply. Příliš rychle na to, aby se dotyčný stihl převléct. Ten pohled by už stál za otevření očí... ,Sakra, na co to zas myslím!!!' okřikla jsem se v duchu. Raději jsem nechala Mattovi prostor na oblečení, ale po chvíli jsem zjistila, že ani potom se mi nechtělo se probrat.
Napadlo mě, že bych alespoň mohla dát Mattovi vědět, že jsem při vědomí, ale ani ústa mě nechtěla poslouchat. Nějak jsem tady zlenivěla...
Nakonec jsem se přiměla promluvit, přestože oči zůstaly zavřené.
"Asi bych ti měla uvolnit postel, že?" Slyšela jsem, jak se Matt rychle otočil a hlasitě nadechl. "Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit." omluvila jsem se.
"Ale ne, to je dobré. A klidně tam lež dál, já si ustelu na gauči."
"Nic takového. Jen mi dej vteřinu." odmítla jsem jeho nabídku. Poslední nádech a poslední zbohem říši snů. Nebo alespoň pro dnešek.
"Nemuselas to dělat." zamračil se na mě. Usmála jsem se nad jeho starostlivostí.
"To je dobrý. Nevíš náhodou kolik je hodin?"
"Bude deset, proč?"
"Cože? Já prospala celý den?" nevěřila jsem svým uším.
"Jo. Udělali jsme přesně to, co ty celou dobu. Nechali jsme tě vyspat a kdyby se něco dělo, dali bychom ti vědět." odpověděl nekompromisně. Tušila jsem, že by bylo nemělo smysl se s ním hádat.
To už jsem se stihla vyškrábat z postele nadobro. Sice po mně hodil naštvaný a nesouhlasný pohled, ale na štěstí to nekomentoval. Byla jsem ráda, věděla jsem, že mezi námi tvrdohlavými by i taková obyčejná výměna názorů mohla vyústit v hádku.
"Takže se nic nedělo?" ověřovala jsem si.
"Ne, vůbec nic. Dům stále stojí a my všichni... žijeme, v rámci možností. A ty by ses neměla tolik stresovat." to už došel ke mně a pevně mě objal. "Budeš mít vrásky." řekl ještě a pak mě políbil.
"Ty máš něco proti vráskám?" zeptala jsem se ho podezřívavě. Jen z legrace, čistě teoreticky, vlkodlaci mít vrásky nemůžou.
"Ne, ale bez nich ti to sluší víc." odvětil a znovu se přisál na mé rty.
"Ještě že si s těmito záležitostmi nemusím dělat starosti." usmála jsem se a vymanila se mu z náruče. Své ruce jsem mu ale stále nechala na nahé hrudi, kde se mu třpytily miniaturní, pro člověka neviditelné kapičky vody. Připomněly mi, jak dlouho jsem se už nemyla já. I když jsem to díky absenci potu nepotřebovala tak často jako obyčejní lidé, přesto, les je les. "Můžu použít tvoji sprchu?" zeptala jsem se ho.
"Samozřejmě." pokynul mi. "Ručníky jsou v druhé přihrádce."
"Díky."

Sprcha mi nakonec přišla vhod. Úžasně se mi pod proudem vody uvolnily svaly.
Když jsem se osprchovala, Matt byl stále ještě vzhůru. Docela jsem se tomu divila, jelikož mi očista zabrala dost času.
"Ještě nespíš?" zeptala jsem se ho.
"Ne." zakroutil hlavou, ale svůj pohled upíral ven z okna.
"A proč?"
"Chtěl bych se tě na něco zeptat." odpověděl mi a konečně se otočil na mě. "Víš, dneska jsme..."
"Četli jste o mně." doplnila jsem ho. Přikývnul, ale potom se zamračil.
"Jak to víš?"
"Slyšela jsem vaši výměnu názorů tam dole." přiznala jsem.
"Aha. A?"
"A co?" nechápala jsem. "Chceš vědět, jestli je to pravda?" Opět přikývl. "Ano, je." potvrdila jsem mu to.
"A ty jsi vážně..." nedopověděl větu.
"Všechno, co se tam píše, je pravda. Udělala jsem to a ničeho nelituju. Promiň, jestli ti vadí, že ti to říkám takhle přímo, ale musíš to vědět. To jsem já a jestli mě chceš, musíš mě přijmout se vším všudy." tvrdě jsem se mu dívala přímo do očí. V těch jeho se zračilo něco mezi údivem, šokem a strachem.
„Myslela jsem si to.“ Povzdechla jsem si. Otočila jsem se a nechala stát Matta v jeho pokoji jako solný sloup, neschopného vydat jedinou hlásku.

Nejdříve jsem měla namířeno do obývacího pokoje, tam, kde jsem trávila noci donedávna, ale nakonec jsem to zamítla. Já potřebovala přemýšlet. A to nebylo v domě, který byl každým milimetrem nasátý jeho vůní, zrovna nejmoudřejší.
Vyběhla jsem ven a skočila. Za loetu jsem se změnila ve vlka, toho čokoládového tvora, kterého našli Naomi s Aaronem.
Znovu jsem utíkala před problémy. Znovu. Všimla jsem si, že jsem to v poslední době začala dělat nějak často. Ale ani před tímto problémem jsem nemohla utéct, to jsem věděla, avšak běh mi alespoň trochu pomohl pročistit si hlavu.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem po lese pobíhala jako stádo, které vyplašil predátor uprostřed odpolední siesty. Tak trochu jsem se jako stádo cítila, honěná predátorem jménem rozum. Když už jsem toho měla dost, vyšvihla jsem se jako člověk na větev jednoho ze stromů a opřela se o kmen. Konečně jsem se poddala své vnitřní bolesti.
‚Nechal mě, kvůli tomu, co jsem, mě nechal. Ovšem, co jsem si myslela? Vždyť jsem hned od začátku věděla, že mezi vlkodlakem a upírem by to nikdy neklapalo. Ale proč to tak bolí?!‘ takové myšlenky mi probíhaly hlavou a já si zároveň v šoku uvědomila, že mi tečou slzy. Prstem jsem si jednu z nich otřela a fascinovaně na ni zírala. Musela jsem se uchechtnout. Kdysi dávno jsem si přísahala, že kvůli muži už neproliji ani jedinou slzičku, ale teď? To nebyla slzička, to byl vodopád.
Přitáhla jsem si kolena k sobě a pevně je objala. Docela slabošské a zoufalé gesto, ovšem to mi bylo v tu chvíli jedno. Otřásala jsem se tichými vzlyky a vůbec jsem nemyslela na to, že by mě mohl někdo vidět. Že jsem nikdy nebyla zranitelnější, jednodušší kořist. Tak se jednomu upírovi podařilo zlomit nejobávanějšího vlkodlačího zabijáka současnosti.

Po nějaké době se mi podařilo se sebrat alespoň do takové míry, že jsem byla schopna si udržet ledovou masku bez jediného náznaku citu. Ještě chvíli jsem zůstala na stromě a poté se rozhodla vrátit do domu. Případně dělat, že se nic nestalo.
Když jsem vešla do domu, překvapilo mě, že jsem našla Matta sedět na sedačce. Když mě zahlédl, okamžitě vyskočil.
„Už jsem myslel, že se nevrátíš!“ oddech si. Nechápala jsem to.
„A není to to, co bys měl chtít?“ zeptala jsem se kousavě.
„Ne, to není.“ Zamračil se na mě. Jako by říkal: ‚No není to přeci jasné?‘ „Mám jen jednu otázku.“
„Ptej se.“ pobídla jsem ho.
„Líbáš se s každým upírem?“
Tak tím mě úplně vykolejil. Čekala jsem něco typu: ‚Chceš mě zabít?‘, ale on se zeptá zrovna na tohle. A k tomu vypadal, že mu na odpovědi záleží. Rozhodla jsem se mu říct pravdu.
„Ne, nelíbám. Ty jsi vlastně první.“
Opět pro mě zcela nepochopitelně se mu rozzářil obličej. Třemi kroky odstranil prostor mezi námi a sevřel mě v náručí. Potom se odtáhl, ale jen proto, aby mě políbil. Já byla natolik vyvedená z míry, že jsem se nechala.
Když se odtáhl podruhé, zadíval se mi do očí.
„Říkala jsi, že pokud tě chci, musím tě brát se vším všudy. Dobře, přijímám. Mám jen jednu prosbzu.“ Nadzvedla jsem obočí. „Až tě naštvu, upozorni mě, ať se můžu alespoň pokusit utéct.“
Vyprskla jsem smíchy. „Tak to ti slíbit můžu!“ a znovu jsem se zmocnila jeho rtů.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one