Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Kino

Vytvořeno 12.06.2009 14:51:34 | Poslední změna 15.06.2009 20:02:59
Kino

Ani nevím jak a naše cesta byla u konce. Zastavili jsme před nějakou budovou, Eliot nás vyhodil u hlavního vchodu a sám odjel zaparkovat.
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se Naomi.
„V kině.“ Odpověděla mi klidným hlasem, ale kdyby na mě mluvila hebrejsky, nerozuměla bych jí o nic víc ani o nic míň.
„Ehm, kde?“ zopakovala jsem svou otázku a Naomi se na mě podívala pohledem typu: ‚To se mě jako ptáš vážně?‘ „Já jenom, jestli jsi mě poslouchala, tak víš, že mé technické vzdělání se zastavilo v roce 1850.“ na to už se zatvářila stylem, jako že to chápe. Stále tam však byl výraz naprosté něvěřícnosti, čemuž jsem úplně rozuměla. Kdyby mně někdo v mé době řekl, že nezná vynálezy posledních sto padesáti let, také bych se na něj dívala jako na blázna, mírně řečeno. Proto jsem jí nemohla mít nic za zlé.
„Kino. Promítají se tam filmy.“ úplně stejně mi teď mohla předčítat arabské noviny. Na můj stále nechápavý výraz si povzdechla. „Víš, co je to divadlo?“ na to jsem jí kývla. Co to je jsem věděla naprosto přesně. Od mých šesti let mě tam nutili rodiče každou neděli sedět a sledovat dění na jevišti. Oni tomu říkali výchova do společnosti, já tomu říkala zbytečně a bezúčelně promrhaný čas.
„Kino je něco podobného, vlastně úplně to samé, jen tam nehrají živí herci. V kině se promítají filmy. Film stačí zahrát jen jednou, to se zaznamená na pásku a tu si potom můžeš pouštět třeba u sebe doma, a to kolikrát chceš.“ vysvětlila mi stručně. Popravdě, byla jsem zvědavá, co to ten film vlastně je. Naomin popis byl velice mlhavý, stále jsem si to nedokázala představit.
„Tak co, holky, jdeme?“ zeptal se nás Eliot a já jsem skoro nadskočila. Byla jsem tak zaměstnaná vnitřní debatou na téma film, že jsem si vůbec nevšimla, kdy se nám objevil za zády. Eliot i Naomi měli samozřejmě z mého leknutí druhé Vánoce.
„Copak, špatné svědomí?“ usmál se na mě Eliot, potom chytil Naomi kolem pasu a vykročil směr hlavní vchod a já se loudala za nimi.

„Tak co, na co půjdeme?“ zeptala se vesele Naomi a prohlížela si dnešní program. Mě osobně to bylo jedno, já se těšila hlavně na to, až uvidím ten zázrak jménem film. Opravdu mi nešlo do hlavy, na jakém principu to může fungovat.
„Já nevím, máš něco vybrané?“ odpověděl Eliot. Naomi zakroutila hlavou, jako že ne.
„Ale tady to vypadá zajímavě: Underworld.“ Vypískla Naomi a ona i Eliot dostali záchvat smíchu. Já se na ně jen nechápavě koukala a snažila se pochopit, co může být tak směšného na Podzemním světě. Eliot si samozřejmě mého výrazu všiml a asi po třetím záchvatu smíchu mi to začal vysvětlovat.
„Víš, Underworld je horor.“ Tak to už jsem nechápala vůbec, u hororu se snad má ‚člověk‘ bát, a ne se chechtat. „Je to o boji mezi upíry a vlkodlaky. Pojď to zkusit a uvidíš, že nic lepšího jsi ještě neviděla.“ pokračoval a rukou mi naznačil, ať jdu dál. „Tak co, chceš se podívat, jak vypadají naše světy očima lidí?“ on se ptal? No jasně že ano! Na svých toulkách jsem nikdy neměla moc času na průzkumy veřejného mínění.

Dál už to šlo rychle. Eliot koupil lístky a Naomi obstarala popcorn. O chvíli později jsem už seděla v tmavé místnosti plné lidí, kteří měli v rukou koly, křupky a jiná občerstvení. Potom sál potemněl, všichni utichli a svou pozornost zaměřili na stěnu před sebou, zakrytou bílým plátnem, na které se posléze začaly pohybovat obrázky s postavami v nadživotní velikosti. Opravdu jsem musela uznat, že kino je stokrát, ne, tisíckrát lepší a zábavnější než divadlo.

Eliot měl pravdu, vážně mě občas chytaly záchvaty smíchu. Nejdřív mi však skoro přivodila infarkt scéna, kdy jsem poprvé viděla filmového vlkodlaka. Dokonce bych si nebyla úplně jistá, že se mi nezježily vlasy, ne hrůzou, ale zděšením. Tak ošklivé stvoření jsem v životě neviděla. Ráda bych věděla, jak by taková zrůda přežila v opravdovém životě, vždyť by si jí upíři všimli na kilometry daleko. Ale bylo zajímavé pozorovat, co si o nás lidi myslí.

Během filmu jsem dusila jeden záchvat za druhým. Například, když se hlavní hrdinka, upírka, skoro utopila, když jsem viděla tu obrovskou skupinu upírů pohromadě, kteří si mirumilovně užívali svůj volný čas… Další pasáž, která mě zaujala, byla ta, kdy Selene měla kousnout svého filmového partnera, již pokousaného vlkodlaky. Nic proti, ale stát se to ve skutečnosti, ani jeden z nich by to nepřežil. Navzájem by se otrávili. Vlkodlaka zabije upíří jed v krvi, teda pokud včas nedostane protijed, a upíra vlkodlačí krev. Ovšem u vlkodlačí krve se ještě nenašel dost silný protijed, takže po pozření těch zatím známých léků v upírovi zůstane naše krev jako časovaná bomba, která může kdykoliv vybouchnout.
Ovšem nejvíce mi mé sebeovládání dělalo problémy v závěru filmu. To i přesto, že jsem zavřela oči, sklopila hlavu a křečovitě se držela sedačky, mi občas unikl z hrdla tlumený smích, až se na nás několik lidí otočilo, protože dvojice Eliot a Naomi na tom nebyli o nic lépe než já. Přesněji to bylo v části, kdy Selene mečem rozsekne Viktora na dva kousky jako máslo a ten se potom rozpadne. Ach jo, kéž by to tak šlo i v reálu!!! Kolik starostí by to ušetřilo tolika vlkodlakům po celém světě! Bohužel, při takovémto útoku by se meč rozpadl na atomy. No jo, škoda, ale nic není dokonalé.

Po filmu jsme všichni tři zapadli do nedaleké kavárničky na rohu ulice. Byl to malý, nenápadný podnik s klidným prostředím a tlumeným světlem, který prostředí dodával tajemnou atmosféru. Vešli jsme dovnitř a usadili se ke stolu pro čtyři co nejdál od ostatních návštěvníků kavárny. Opravdu to tam bylo nádherné. Společnost nám dělalo jen asi pět zamilovaných párů držících se za ruce, kteří si navzájem šeptali, a občas dívkám uniklo zachichotání.
Usadili jsme se a Eliot nám všem objednal čaj. Když se vrátil, položila mi Naomi otázku, kterou jsem čekala, přesto mě trochu zaskočila.
„Ještě jsi nám neřekla o tom přívěsku, který nosíš na krku.“
Tak, a je to tady. Vysvětlování catelly. Uf. Tito upíři budou vůbec prvními, kterým o ní budu vyprávět, ovšem problém je takový, že vůbec nevím jak.
„Dáte si ještě něco?“ objevil se vedle nás číšník s typickým zápisníčkem v ruce a položil před nás už objednané čaje. Potom se oslnivě usmál úsměvem, při kterém se lecjaké dívce či ženě podlamovala kolena. Ovšem, co mě nejvíc překvapilo, ten úsměv nepatřil Naomi, jak bych si myslela, ale mně. A to i přes to, že jsem vedle mých spolusedících musela vypadat jako Ošklivé káčátko. Pozorně jsem si ho prohlédla, byl to mladý muž kolem dvacítky, sportovní postavy. Docela ušel, na člověka.
„Ne, děkujeme.“ odpověděla mu Naomi.
„Dobře, kdybyste něco potřebovali, stačí zavolat.“ odvětil číšník, stále se dívajíc na mě, přičemž na konci věty na mě mrknul a potom se odporoučel zpátky.
„Viděla jsi to? On tě balí!“ pošeptala mi s úsměvem Naomi obhlížejíc si pana Baliče, jak už jsem ho stihla překřtít. Nejdříve jsem sjela pohledem jeho a potom jsem se zadívala na Naomi tak, jak nejškareději jsem dokázala. Ta však nespouštěla oči z pana B. „A je to i docela fešák.“
Na to jsem neměla co říct. Popravdě, ani bych nevěděla co, nikdy jsem s nikým na rande nebyla a ani jsem po tom nijak zvlášť netoužila. Nechtěla jsem se na nikoho vázat nějak blíže, zbytečně bych se trápila smrtí toho jedince.
„Radši vám řeknu o tom přívěsku. Takže, říká se jí catella, což znamená latinsky řetízek. Nápadité pojmenování, co?“ položila jsem ironicky tuto řečnickou otázku a nečekala na odpověď. „Každý vlkodlak ji dostane po své první přeměně, já ji ale dostala až později, když jsem poprvé navštívila sídlo. Na světě neexistují dvě stejné catelly. Každý tento řetízek se skládá ze tří částí: tvaru, barvy a rytiny. Ta moje je rudooranžová slza s fénixem. Jelikož alespoň jeden prvek odlišuje každý kus od sebe, je to něco jako naše poznávací znamení.
Každá catella znázorňuje jeden živel, zemi, vodu, vzduch, energii a oheň. Ta má je ohnivá, asi proto reagovala na Naomi, když použila svou moc.
Catelly mají taky funkci ochrannou, dokážou nás varovat před nebezpečím a vycítí v naší přítomnosti upíra. Popravdě, o vaší přítomnosti mě informuje i teď. Krapet pozdě. Nechápu ale, proč mě catella nevarovala ten den, kdy jsme se ‚poznali‘.“ ukazováčky a prostředníčky jsem naznačila uvozovky. „Nejspíše opět proto, že Naomi ovládá oheň.“ konstatovala jsem.
„A ještě nějak se to dá využít?“ zeptal se Eliot, dychtíc po každém mém slově.
„Ano, je to zdroj energie, proto vlkodlak v případě nouze dokáže zůstat na jednom místě bez hnutí až měsíc, tedy to je můj rekord, a nemusí ani jíst ani pít. No, potom se dá využít jako zdroj napětí, takže nám nehrozí vybití telefonu.“ docela užitečná věcička.
„Můžu si ji půjčit?“ zeptala se Naomi, zatímco se natahovala přes stůl.
„Ne.“ odpověděla jsem a ona se zarazila, poté se stáhla, ale stále se na mě spolu s Eliotem koukala překvapeně a… raněně?
„Ne.“ zopakovala jsem. „To je poslední vlastnost catelly. Pokud ji její vlastník někomu doslovně nedaruje, nikdo se jí nemůže dotknout, takže se tím zabrání krádeži. Pokud byste mi na ni sáhli, dost ošklivě byste se popálili, a to na hodně dlouhou dobu. Opět nevím u Naomi, ale nechci ti ublížit.“ otočila jsem se na ni. „Takže to nechci riskovat. Jinak, o tom, jak to bolí, si můžeš promluvit s Mattem, má zkušenost.“ pobaveně jsem se ušklíbla.
„Počkej, to kvůli tomu si tenkrát tři dny chladil ruku?“ zírala na mě Naomi a já přikývla. Myslela jsem, že se třeba naštve, ale místo toho se oba začali smát.
„Dobře mu tak!“ vyprskl Eliot a mně nezbývalo než souhlasit.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one