Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Klíče

Vytvořeno 29.09.2009 19:15:09 | Poslední změna 01.10.2009 18:46:33
„Tak co, rozmyslel sis to?“ seděla jsem obkročmo na něm a jednu ruku jsem měla přitlačenou na jeho krku. Stačil by jeden jediný pohyb a zlámala bych mu vazy.
„Ne!“ prohlásil rázně a hrdě zvedl, tedy kvůli své poloze v leže zaklonil, hlavu.
„Jenom pro pořádek, teď by ses mě měl bát.“ upozornila jsem ho.
„Já vím.“ odpověděl mi. Potom mi položil dlaně na boky a jedním rychlým pohybem shodil pod sebe. „Ale nějak se mi nechce.“ S tím mi pevně chytil obě zápěstí a potom mi je spojil nad hlavou. „A co budeš dělat teď?“
„Uvidíš!“ mrkla jsem na něj a vyzdvihla se, abych ho mohla políbit. Moje finta fungovala, stisk jeho paží povoloval, až nakonec přestal úplně. Moje šance.
Dříve než se nadál, prosmýkla jsem se zpod jeho těla a odskočila na druhou stranu pokoje. Cestou jsem si ještě stihla vzít jeho košili.
Doslova jsem si užívala pohled na něj, jak nevěřícně sledoval prázdný prostor pod sebou. Potom začal prohledávat své okolí. Když pohledem našel mě, jeho košile už zakrývala všechno podstatné. Nespokojeně zavrčel.
„Zakrýváš mi výhled.“
„To je účel.“ odvětila jsem mu a začala sbírat své oblečení po pokoji.
„Půjdu se osprchovat.“ oznámila jsem mu, když jsem byla hotová. „Sama.“ doplnila jsem se, když jsem zahlédla jiskřičky v jeho očích. Zamračil se, ale přikývnul.

Po sprše jsem si to opět zamířila ven za Carol. Našla jsem ji na stejném místě, kde byla, když jsem ji naposledy opouštěla.
„Dobré ráno.“ pozdravila jsem ji a znovu zaujala své místo naproti ní.
„Dobré dopoledne.“ opravila mě a ukázala na hodinky. „Je půl jedenácté.“
„Ani jsem si nevšimla… už zase.“ zamručela jsem si spíše pro sebe.
„Nechej mě hádat – když jsi s Mattem, čas utíká strašně rychle. To znám. Říká se tomu být zamilovaná.“ vědoucně se na mě usmála a já se na oplátku zaškaredila. „Holka, říkala jsem ti, že přicházíš o hodně. Stačilo jen potlačit ten svůj feminismus.“
„No jo, no.“ zavrčela jsem. Ale v duchu jsem musela uznat, že měla pravdu. Na druhou stranu, pro své chování jsem měla dost pádný důvod. Příliš velké riziko, že zažiju další ztrátu, další zklamání.
„Přemýšlela jsem. A musím ti říct jedno; Matt to s tebou myslí vážně a doopravdy tě miluje. Neodháněj ho od sebe.“
Trhla jsem sebou a upřela na ni své oči.
„Ale jak ho nemám odhánět? Taky ho miluju, víc než svůj život. Avšak nemůžu s ním zůstat, to prostě nejde!“
„Proč by to nešlo?“ zeptala se nechápavě. Koukala jsem se na ni jako na nejhloupější blondýnu na světě. Copak to nebylo do očí bijící?
„Je to upír.“ hlesla jsem.
„Vážně? A tos mi to nemohla říct dřív?!“ melodramaticky se chytila za srdce. Zamračila jsem se na ni.
„Myslím to vážně. On je upír a já vlkodlak. To by nikdy nemohlo klapat.“
„A proč ne?“
„Jsme každý úplně jiný, z jiné rasy!“
„Protiklady se přitahují, to k tvému prvnímu argumentu. A k tomu druhému: Nedávno se v Indii oženil jakýsi chlápek s krávou.“
„Takových jsem už potkala… Gery je toho zářným příkladem.“
„Počkej, ne, on si vzal opravdovou krávu. Dva rohy, čtyři nohy, vemeno a spousta smradu.“
„Jako fakt?“ nevěřila jsem jí. Přikývla. „Super, takže mám zůstat s upírem, protože nějaký pomatenec v Indii je pomatenec.“
Carol jenom nevěřícně zakroutila hlavou. „Jo, ještě něco.“ sáhla do své zadní kapsy a vytáhla přeloženou docela velkou obálku. „Tady máš ty klíče a adresu. Raději se tě nebudu ptát, k čemu to potřebuješ…“
„Neptej se.“ přitakala jsem. Opět pokrčila rameny. Potom se na mě zadívala takovým tím pohledem, při kterém jsem měla pocit, že mi vidí až do žaludku.
„Sice nechápu a ani neschvaluj tvé chování, ale rozmlouvat ti ho také nebudu. Věřím, že se rozhodneš správně. Ovšem teď ti říkám: Mě vidíš už přes sto padesát let. Běž a užívej si zase nějakou dobu s Mattem.“
Už jsem se chtěla nadechnout a něco jí říct, ona mě však rázným pohybem ruky zastavila.
„Neboj se, já to tady bez tebe přežiji. A kdyby se něco dělo, do dvou minut jsi u mě, ne?“
„Děkuju.“ odpověděla jsem jí s jemným úsměvem a už mě nebylo.

Ten i další den jsem strávila výhradně v Mattově společnosti. Pořád jsme si měli co říct. Byla to naše poslední možnost, jak se lépe poznat. Probírali jsme snad všechno – hudbu, literaturu, umění, cestování, prostě cokoliv nás napadlo. Pokud jsme zrovna nemluvili, buďto jsme si jen tak užívali přítomnost toho druhého, nebo jsme se případně věnovali noční aktivitě…

Do vypršení stanoveného limitu už nechybělo ani čtyřiadvacet minut a v celém domě vládla nervozita. Cítila jsem to každým pórem svého těla, atmosféra by se byla dala krájet, ježily se mi chloupky v zátylku. Samovolně jsem se otřásla.
„Děje se něco?“ ptal se hned Matt a pevněji mě sevřel ve svém náručí. Byli jsme zrovna v jedné z našich nic nedělajících chvilek.
„Ne, to nic.“ zvedla jsem hlavu z jeho ramene a zadívala jsem se mu do očí. Hodně tmavě hnědých, skoro až černých očí.
„Měl bys jít na lov.“ pohladila jsem ho po tváři. Sklonil hlavu a zapřel se do mé dlaně.
„A přijít o ten čas, který můžu strávit s tebou?“
„Čas strávený se mnou ti zítra bude k ničemu.“ namítla jsem a pokusila se vstát. Zamračeně si mě stáhl zpátky.
„Půjdu zítra.“
„A kdy?“ zakabonila jsem se pro změnu já. „Myslíš, že bude čas?“
„Zůstanu s tebou.“ prohlásil tónem, který nepřipouštěl námitky.
„Dobře.“ vydechla jsem rezignovaně. Naklonila jsem hlavu na stranu a odhrnula si vlasy. „Vezmi si ode mě.“
„Cože?!“ vyjekl.
„Nabízím ti svoji krev.“ dovysvětlila jsem mu to.
„To přeci nemůžu!“ zamítl můj návrh.
„Proč bys nemohl?“ nechápala jsem.
„Vždyť bych tě zabil!“
„Ach, tak.“ došlo mi konečně. „Nezabil. To bys dokázal jenom pomocí stříbra.“
„A to ani tehdy, když tě vysaju dosucha?“ uchechtl se ironicky.
„Nevysaješ. Dokážu tě zastavit.“ ujistila jsem ho. „Za minutu o tom nebudu vědět.“
„Ne, nebudu riskovat tvůj život.“ zamítl rázně. Já si opět jen povzdechla. Nešlo to po dobrém, půjde to po zlém.
Povytáhla jsem se, abych ho mohla políbit. Více než ochotně mi vyšel vstříc, to byla moje šance. Těsně před tím, než se naše rty spojily, prokousla jsem si jazyk.
Chuť krve jsme ucítili oba současně. Matt zareagoval jako každý upír, okamžitě se přisál ke krvácející rance a začal se domáhat své přirozené potravy.
Po chvíli si však své chování uvědomil, zasténal mi do úst a odtáhl se. Obdivovala jsem ho. Moc upírů, zvláště v jeho věku, by to nedokázalo.
„Co to děláš?“ dostal ze sebe trhaně a zrychleně oddechoval. Cítila jsem, jak se celý třese. Jeho tělo chtělo pokračovat, ale mysl se bránila.
„Používám svoje donucovací prostředky.“ odpověděla jsem mu prostě. Krev jsem si rozetřela po rtech a potom použila svoji větší sílu, abych přemohla jeho obranu a opět se k němu přitiskla.
To už bylo i na něj moc. Jeho instinkt ho plně ovládl. Celé jeho pohyby se staly o mnoho dravější.
„Promiň.“ zašeptal, když se ode mě opět oddálil. Jen jsem mu vyzývavě lépe zpřístupnila svoji krční tepnu a potom ucítila, jak mi jeho tesáky zajely pod kůži…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one