Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Líbání

Vytvořeno 20.07.2009 23:39:47 | Poslední změna 20.07.2009 23:40:26
„No, potom se vrátila celá uslzená a po obličeji měla rozetřenou krev. Brečela na celé kolo a nikdo z ní nemohl dostat, co se stalo.“ Nevím, kdo dostal ten pitomý nápad, ale donutili nás, mě a Lanu, povídat historky z minulosti. Lana právě vyprávěla moji příhodu s břitvou. „Dodnes to nechápu.“ Lana se na mě významně zahleděla a nejspíše čekala vysvětlení toho, co se stalo před sto osmdesáti lety. ‚Vlastně, proč ne? Když to vydržela tak dlouho, zaslouží si to vědět.‘ prolétlo mi hlavou, zatímco Lana pokračovala ve vyprávění.
„A celých sto osmdesát let se na to snažíš přijít?“ nadzdvihla jsem obočí. Být po mém, dávno by byla skončila tato historka v propasti zapomnění.
„A stále se mi to nedaří… No ták, řekni…“ udělala na mě psí kukuč. ‚Hej, na věci a gesta okolo psů jsem tu já!‘
„Nic složitého na tom nehledej. Prostě jsem jenom viděla otce, jak se holí. Chtěla jsem si to zkusit taky a nařízla jsem si horní ret. Z toho byla i všechna ta krev, tím, jak jsem se ji snažila zastavit, jsem si jí ještě víc umazala obličej.“
„Au.“ okomentovala to Naomi.
„Vlastně to ani tolik nebolelo.“ otočila jsem se na ni.
„A proč si teda tolik brečela?“ nechápala Lana. Nad tím jsem se musela pousmát, mé důvody byly tenkrát na můj věk víc než zvláštní.
„Pamatuješ si na Sergeje a Elisabeth?“
„Ano, ale co ti mají společného s tím…“
„No, jednou jsem je přichytila při tom, jak se líbají. Takové to podrobné olizování krčních mandlí jazykem vzájemně.“ znechuceně jsem při pomyšlení na to, že bych něco takového měla dělat i já, zkroutila obličej. Zajímavé, kolik upírů jsem zabila dost nechutnými způsoby, a přitom mi něco takového zvedá žaludek. Vždyť to dělají miliardy jiných lidí, na rozdíl od kuchání upířích vnitřností. „No a potom jí kousal horní ret, to je to jediné, co si z toho pořádně pamatuju, však mi bylo taky pět. A tím, že jsem si ten svůj skoro uřízla, bych se byla o toto připravila. Jen jsem chtěla vědět, jaké to je.“
„Počkej, ty jsi v pěti letech řešila líbání?“uchechtl se Matt.
„No jo, tenkrát jsem neměla nic jiného, čemu bych se mohla věnovat.“
„Jenže o ten ret jsi nepřišla, takže, jaké to je?“ dychtivě se na mě Lana zadívala. Já na ni zírala, jako kdyby spadla z Marsu.
„Jaké je co?“
„No to líbání? Něco takového jsem ještě ani já nezkoušela, dík za inspiraci!“ Lana významně mrkla na Aarona. Ten se na ni usmál takovým způsobem, který sliboval kdo ví co. Rozhodně jsem byla ráda, že jsem neslyšela jeho myšlenky. Určitě totiž nemyslel na louku plnou barevných kytiček a poletujících motýlků.
„A jak to mám asi vědět?“ zvedla jsem obočí.
„Ty ses nikdy s nikým nelíbala? Vždyť je ti dvě sta let! Nevěřím, že jsi ještě nikoho neměla!“
„Líbání, to je takové to prozkoumávání orální oblasti s výměnou bakterií a DNA?“ Lana přikývla. „Tak ne, ještě jsem se s nikým nelíbala.“ na to Matt, Eliot, Nao i Rachel chytili záchvat smíchu.
„Prozkoumávání orální oblasti? No jo, každý tomu říká jinak.“ prskala ze sebe Rachel.
„A co se jednomu takovému průzkumu začít věnovat, lásko?“ Ani nevím jak a Aaron se nějak objevil vedle naší sedačky a táhl Lanu na nohy. Ihned jak se mu to povedlo, ukořistil její rty a započal exkurzi v jejím krku.
„No vidíš, ani nepotřebuješ zubní kartáček!“ podotkla jsem, když vtom Aaron hlasitě vykřikl.
„Ach, promiň, lásko.“ omlouvala se mu Lana a dusila v sobě smích. Aaron se držel za pusu a propaloval mě při tom obviňujícím pohledem za-to-můžeš-ty. Z toho jsem usoudila, že moje poznámka způsobila menší nehodu v podobě prokousnutého jazyka. Au! Vždyť jsem to říkala, líbání je nebezpečné.
Lana se, ještě trochu pochechtávajíc, znovu posadila k nám na sedačku.
„El, můžu se tě na něco zeptat?“ na mé nové jméno si zvykla docela rychle. Rozhodně rychleji než já na její, proto jsem ji raději jménem neoslovovala.
Pokrčila jsem rameny. „Jo, jasně, ptej se.“
Lana se ke mně natočila celým tělem, ve tváři výraz šíleného vědce dnešní doby, který dostal možnost popovídat si s Einsteinem.
„Slyšela jsem, že prý vlkodlaci dokážou vidět budoucnost, je to pravda?“
„Sice nemám ponětí, odkud to víš, ale ano, je to pravda.“ potvrdila jsem jí to.
„A čtení myšlenek?“
„Taky.“ její znalosti o nás mě čím dál víc udivovaly.
„Páni!“ vypískla. „A to jako víš, co si celou dobu myslím?“ Tak takhle jsem já nebyla nadšená, ani když… no prostě nikdy.
„Ne, nevím.“ rozhodla jsem se zchladit její radost.
„Jak to?“
„Na to, abych někomu mohla číst myšlenky, se na dotyčného musím úplně soustředit, takže je to omezené a navíc je to příliš vysilující.“ vysvětlovala jsem jí, tedy vlastně všem. Každý, kdo byl v místnosti, poslouchal.
„A můžeš slyšet, co si myslím?“ zadívala jsem se jí hluboko do očí a pokoušela jsem se jí dostat do hlavy. Doufala jsem, že to vyjde. Něco takového, jako bylo čtení myšlenek, nedokázal každý. Navíc, ti nejstarší z nás dokázali myšlenky mazat nebo dokonce i změnit.
Nejdříve jsem cítila slabý tlak, jak se mysl přirozeně bránila proti narušiteli, ale nakonec povolil. Slyšela jsem Lanu mluvit, avšak přitom ona ani neotevřela pusu. Nejdřív jsem slyšela nějakou změť všeho možného i nemožného, ale poté se vše vyjasnilo. Jako mávnutím kouzelného proutku jsem se dostala o dvě staletí zpátky, na dvůr mého rodného… domu? Paláce by bylo přesnější.
Všechno bylo takové, jaké jsem si to pamatovala, do nejmenšího detailu. Lana byla vždy velmi všímavá a měla skvělou paměť. Uprostřed nádvoří stála bílá kašna, kterou zdobily hlavy řvoucích lvů, symboly síly. Z každé tlamy tryskala voda do širokého ‚žlabu‘ pod nimi. V létě bylo nádherně osvěžující ochladit si v kašně nohy. Já, bratři, Lana, tenkrát vlastně ještě Julia, a naši kamarádi z města jsme si sedli na okraj a kopali po sobě vodu. Vždy jsme při tom nadělali tolik hluku, že nás musel pokaždé někdo ze služebnictva přijít uklidnit.
Dlouho jsem si na takové chvíle ani nevzpomněla, a teď jsem je viděla přímo před sebou. Sice jen jako vzpomínku, ale přesto jsem měla pocit, jako kdybych tam právě byla.
Zamrkala jsem a zatřepala hlavou. Tím se spojení přerušilo a já opět seděla mezi upíry. Trošku mě to zamrzelo.
„Nechápu.“ konstatovala jsem a čekala na vysvětlení od Lany. Neměla jsem tušení, proč mi zrovna něco takového ukázala.
„Co nechápeš?“ zeptala se mě Lana.
„Proč jsi mi ukázala zrovna tohle.“
„To proto, abys věděla, jak si tě pamatuji. Že si tě pamatuji takovou, jaká si byla. Nevím, možná si se změnila a jsi úplný opak té Anny Marie, kterou jsem znala.“ do očí se mi vkradly dvě osamocené slzy. Silně jsem zamrkala, abych je zahnala.
„Tak to tě asi zklamu.“ konstatovala jsem a odvrátila od ní zrak. Celé věky jsem považovala upíry za špínu, kterou je třeba odstranit, zlé krev sající bytosti, beroucí životy nevinným lidem. A teď jsem seděla vedle jedné upírky, při které jsem se cítila jako monstrum já. Ovšem já Lanu neviděla jako upírku, ale jako mojí nejvěrnější a nejlepší přítelkyni z dětství. Ne, ani rozkaz by mě nepřinutil ji zabít. Nikdy jsem se nevzepřela přímému rozkazu. Ovšem při takovém, který by mě donutil udělat něco tak odporného, bych si dovolila odporovat. Lana byla moje rodina a já svou rodinu chráním. Za jakoukoliv cenu.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one