Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Loučení

Vytvořeno 13.10.2009 18:00:29 | Poslední změna 13.10.2009 18:00:59
Trefila jsem se přesně, ale zároveň jsem vydala hlasitý zvuk bolesti. Jasně jsem cítila, jak mi studený kov upírovy dýky pronikl do břišní dutiny…
Nohy mi vypověděly službu a já klesla k zemi. Celé tělo jsem měla jako v plamenech a před očima se mi dělaly mžitky. Cítila jsem se, jako kdybych měla každou chvíli omdlít. A zrovna v tu chvíli bych nějaké mdloby uvítala. Aspoň na pár okamžiků uniknout těm plamenům, které se po mně plazily.
Potom jsem si uvědomila, že na louce nejsem sama. Že je tam ještě několik osob, kterým na mně záleží a které nevědí, co se se mnou děje.
Z posledních sil jsem se vzchopila a vyšplhala zpátky na nohy, což mě stálo tolik námahy, jako kdybych lezla na Mt. Everest. Pár vteřin jsem si nechala na odpočinek a potom se přeměnila do lidské podoby. Měla jsem co dělat, abych bolestí hlasitě nevykřikla. Svojí proměnou jsem rozdráždila ránu, ze které mi stále ještě trčela dýka. Znovu se mi zatmělo před očima a já měla co dělat, abych udržela rovnováhu a neklesla zpátky k zemi.
Pevně jsem stiskla čelisti k sobě a měla při tom pocit, že mé zuby ten tlak nevydrží a rozpadnou se na prach. Ale svůj účel to splnilo – z hrdla mi uniklo jen něco mezi tichým zakňučením a zavrčením. Nechtěla jsem Matta a ostatní zbytečně děsit. I když, podle toho, jak jsem vypadala, jsem to nejspíš už udělala.
Sklopila jsem pohled na své břicho a pevně uchopila rukojeť dýky. Křečovitě jsem zavřela oči a trhla. Dýka ze mě vyjela hladce, jako by byla namazaná vazelínou. Opět jsem se neubránila bolestivému zasyknutí, automaticky jsem stiskla čelist a nechtěně si tak prokousla jazyk. V ústech se mi okamžitě rozlila kovová pachuť krve.
Zhnuseně jsem ji vyplivla, ale tento prudký pohyb nijak nepomohl mé, už tak dost chabé, rovnováze. Zamotala se mi hlava, podlomila kolena a já jen čekala, kdy mé tělo dopadne na tvrdou zemi.
Nestalo se tak. Dříve, než jsem stihla klesnout dolů, se kolem mě obmotaly silné, chladné paže.
Když se mi opět zostřilo vidění, zírala jsem na Matta, který se nade mnou starostlivě nakláněl.
„Dobrý.“ snažila jsem se ho uklidnit, ale i mně zněl můj hlas unaveně, roztřeseně a nejistě. Úplně stejně jako jsem se cítila.
Vděčně jsem přijala Mattovu pomoc a opřela jsem se o ně celou svou vahou. Všimla jsem si, že nám ostatní z jeho rodiny nechávají soukromí a sami nedýchávají šok z právě proběhlých událostí, jen Carol na mě házela opatrné pohledy. Zkoumala má zranění, která se svým ustavičným pálením hlásila ke slovu. Ale jelikož jsem cítila, že žádné z nich mě na životě přímo neohrožuje, více méně jsem to ignorovala.
Sklopila jsem zrak a začala si prohlížet zbraň ve svých rukou. Vypadala tak mírumilovně a neškodně…
Hned na první pohled bylo vidět, že dýka je stará už několik století. Podle stylu řezby rukojeti jsem odhadovala šestnácté nebo sedmnácté století. Nůž měl ostří z obou stran, samozřejmě vyrobené ze stříbra, avšak zbytek byl ze dřeva. Podle tvrdosti nejspíš eben. Vrchní část rukojeti byla vykládaná tmavě červenými rubíny a zlatavým jantarem. Těsně nad místem, kde se dýka uchopovala, byl vyřezaný znak, který jsem ihned poznala. Srdce se mi rozběhlo rychleji a já jako zhypnotizovaná zírala na erb.
„Děje se něco?“ staral se ihned Matt, jehož sluchu zvuk mého uhánějícího srdce neunikl. Zatřepala jsem hlavou, abych se uklidnila a vrátila svůj tep zpátky do normálu.
„Ne, nic.“ odpověděla jsem mu už pevným hlasem. Vlkodlačí regenerace se postarala o vážná zranění a zůstaly mi už jenom povrchové šrámy.
„El?“ oslovila mě Naomi. Zvedla jsem hlavu a zadívala se jí do očí. Stála přede mnou spolu s Eliotem, který měl ruku okolo jejího pasu. Na obou byla znát únava, ale jinak nebyl ani jeden z nich zraněný.
„Víš, tvého dárku si velice vážím, ale slíbila jsem ti, že až bude po všem, tak ti ji vrátím.“ s těmi slovy si z krku sundávala moji catellu. „Takže na a děkuji.“ Natáhla jsem ruku a Naomi řetízek upustila do nastavené dlaně.
Sotva se catella dotkla mé kůže, jasně zazářila oranžovou barvou a já ucítila vlnu její síly, která se mi rozlila do těla. Působila jako lék, sice mi rány nevyléčila, ale ulevila mi od bolesti.
„Elektro!“ to se přede mnou objevila Lana a pevně mě objala. Hlasitě jsem se překvapením nadechla, ale ona to brala jako znak bolesti, rychle ode mě odskočila a omluvně se na mě usmála. Úsměv jsem jí vrátila.
„Ach, Elo, jsi v pořádku!“ prodrala se ke mně Rachel. Také jsem jí přikývla.
„Děkuju ti. Zachránila jsi mi rodinu.“ přidal se Sam.
„V pořádku, kdykoliv.“ přikývla jsem. „Teď jste všichni na nějaký čas v bezpečí. Upíři z politické sféry na vás už nezaútočí, to zařídím. Jen bych vám radila se přestěhovat, někoho to, co se dneska stalo, může naštvat. No a taky bych na sebe, být vámi, v nejbližší době nijak nepřitahovala pozornost. Jinak by mělo být všechno v klidu.“ poradila jsem mu. Přikývl, jako že rozumí.
„Taky vám můžu zaručit bezpečí od vlkodlaků, ovšem tato dohoda bude platit jenom do té doby, než se začnete živit lidskou krví, to je, myslím, jasné.“ dodala jsem ještě.
„Dobře, a proč nám to říkáš?“ nechápal Matt, i když podle toho, jak se měnil jeho výraz, jsem věděla, že odpověď zná.
„Nezůstanu tady.“ odpověděla jsem mu přímo. Měla jsem pocit, že zblednul.
„Myslel jsem si to.“ pokýval hlavou Sam a pevněji objal Rachel kolem ramen.
„Taky jsem to tušila.“ dodala o poznání smutněji Lana. „Jen jsem doufala, že si to rozmyslíš.“
„Tady nejde o to, jestli tady zůstat chci nebo nechci.“ obrátila jsem se na ni. „O tom já nerozhoduju. Navíc, stejně bych musela odejít. Dříve nebo později dostanu rozkaz, kterému se prostě nemůžu vzepřít.“
„A nemůžeš tady být do té doby, než ho dostaneš?“ snažil se najít mezeru v mých slovech Matt. Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne. Toho, že tady byla větší koncentrace upírů, si určitě museli všimnout i vlkodlaci. Takže musím jít osobně nahlásit, že jsem tady byla, a to co nejdříve. Tedy pokud nechcete mít v blízké době čtyřnohou návštěvu…“ Viděla jsem, jak mu klesla ramena. Ráda bych mu byla řekla něco jiného, povzbudivého, ale nemohla jsem. Lhala bych mu.
„Tak se drž. Rád jsem tě poznal a ještě jednou děkuji. Máš mou vděčnost do konce života.“ natáhl ke mně ruku Sam. Přijala jsem ji a stiskla.
„Dej na sebe pozor.“ zašeptala Rachel a objala mě. To samé i zbytek rodiny, kromě Aarona, se kterým jsme na sebe jen kývli. Mohla jsem si být ale stoprocentně jistá, že mi věnoval ten nejhezčí pohled za celý ten několikaměsíční pobyt v upířím domě.
O nohy se mi otřelo něco teplého a chlupatého. Když jsem sklonila hlavu, zjistila jsem, že je to Tala. Klesla jsem na kolena a objala ji kolem krku. Natáhla se ke mně a oblízla mi obličej.
„No jo, taky mi budeš chybět.“ poškrábala jsem ji za uchem.
Najednou se mi v hlavě objevil obrázek mně, jak mi Tala leží u nohou. K tomu mě Tala šťouchla čumákem do ramene. Pochopila jsem, že chce jít se mnou.
„Ale ne, to nemůžeš. Někdo se mi přeci o ně musí postarat, ne? Zvládneš to?“ zeptala jsem se jí a ona souhlasně zaštěkala. „Tak jo, ruku na to!“ usmála jsem se na ni, zatímco jsme si ‚plácli‘.
Znovu jsem se narovnala a ještě jednou si prohlédla svou rodinu.
„Tak sbohem.“ naposledy se rozloučil Sam a spolu s ostatními opustil louku. Jediný, kdo zůstal, byl Matt. Rozloučit se s ním bylo nejtěžší…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one