Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Manžel

Vytvořeno 05.11.2009 20:59:53 | Poslední změna 05.11.2009 21:00:32
Úplně jsem přestala vnímat čas. Stála jsem na tom parkovišti a objímala Matta. Čas přestal existovat, mohli jsme tam být minuty, ale i několik hodin. Bylo mi to jedno, když jsem byla s ním, vše ostatní šlo bokem.
Ovšem co nevadilo mně, která jsem byla na trpělivost zvyklá, se jemu líbit nemuselo. Proto jsem se raději od něj odtáhla.
„Jsi tu pěšky nebo autem?“ zeptala jsem se ho.
„Pěšky.“ odpověděl mi. Začala jsem propočítávat, jak dlouho nám bude trvat dostat se do mého bytu, když vtom mi zazvonil telefon.
„Tak půjdeme po svých…“ řekla jsem mu a zároveň se sklonila k přijaté zprávě. „… nebo ne.“ zvedla jsem zrak. Na mobilu mi totiž blikala zpráva od Carol: ‚Dash ti vzkazuje, ze klice mas na obvyklem miste, auto je za rohem.‘
Vykročila jsem přímo k mému autu, které jsem nedávno dostala od Dashe, prý ať jdu s dobou. Paradoxem bylo, že jsem neměla řidičák a ani jsem neměla v plánu si ho dělat.
„Půjdeme kam?“ křikl za mnou a několika kroky mě doběhnul. Nechápavě jsem se na něj otočila.
„Chceš si tady snad rozložit tábor?“ zamračila jsem se a rozhlédla se po parkovišti.
„Ne, nechci…“ souhlasil. Pokrčila jsem rameny a pokračovala v cestě.

Na druhé straně Vlčí tlapy stálo na parkovišti několik aut. To své jsem poznala okamžitě; lákalo na sebe všechnu pozornost.
Nezdržovala jsem se s prohlížením okolí a rovnou zamířila ke svému cíli, černému kabrioletu. Takovému, který by se hodil spíš mezi komunitu milionářů v Hollywoodu než na osamělé parkoviště uprostřed lesa.
Shýbla jsem se k výfuku a vytáhla klíčky. Potom jsem se otočila zpátky na Matta, který si mezitím s jiskřícíma očima prohlížel vozidlo před sebou. Chápala jsem ho. Tedy ne jeho okouzlení z obyčejného, pro mě nevýznamného stroje, ale to, že viděl něco úplně nového. Tím, že je to nové, jsem si byla jistá. Dash by nikdy nedělal nic, co by už bylo vynalezeno.
„Neumím řídit.“ oznámila jsem mu. „Doufám, že ty ano.“
Cítila jsem se jako Santa Claus. Sotva Mattovi došlo, co po něm chci, překvapeně pootevřel ústa. Byla jsem si jistá, že kdyby mu bylo ještě bušilo srdce, právě by se bylo rozběhlo sprint na 100 metrů. Nakonec se vzpamatoval a na moji otázku přikývnul.
Hodila jsem mu klíčky a sama se posadila na sedadlo spolujezdce. Matt mě následoval jen pár vteřin poté. Pozorně si prohlížel vybavení interiéru. Vonělo to tam nepravou kůží a trochu, skoro nepostřehnutelně, benzinem. Nechala jsem ho, nijak jsem nepospíchala.
„Co to je?“ otočil se zpátky ke mně. Odpovědět mu ‚auto‘ se mi zdálo příliš dětinské, proto jsem se mu rozhodla podat bližší vysvětlení.
„Výtvor, který vznikne, když se pár vlkodlaků nudí. Will a Imala zařizovali úpravu zevnějšku, jsou to nejlepší automechanici a konstruktéři, které znám. No a Dash je blázen do počítačů, takže podle toho, co jsem zachytila, když mi tohle předával, polovina věcí se ovládá hlasem nebo tlačítky. Bohužel, jediné, co jsem si zapamatovala, je k čemu slouží tohle to.“ ukázala jsem na jakousi páčku mezi sedadly. „Tímhle se všechny technické vymoženosti vypnou.“ pokrčila jsem rameny. Opravdu jsem si nic víc nepamatovala. Možná to bylo tím, že jsem si to ani pamatovat nechtěla. „Takže jestli chceš, klidně si to tu všechno prozkoumej, ale po mně nic vědět nechtěj.“
Matt se natáhl dopředu a pohnul nějakou páčkou. V tu ránu naskočil motor. Vydával jednotvárný, uklidňující zvuk. Domyslela jsem si, že to byl startér.
Zároveň s motorem začalo bzučet i uvnitř auta. Přední deska se pomalu zasunula dozadu a místo toho se objevily budíky potřebné v každém autě. Pro mě něco úplně zbytečného. Nechala jsem Matta, ať se kochá, a sama se dívala z okna.
„Na, někdo ti tu cosi nechal.“ řekl mi Matt. Otočila jsem se zpátky na něj a viděla, že něco drží v ruce. Poznala jsem Dashovo písmo. Stačilo mi přečíst prvních několik slov a musela jsem se pobaveně uchechtnout.
„Tak to si jenom myslíš…“ zašeptala jsem si pro sebe, sotva jsem vzkaz dočetla celý. Potom jsem se obrátila zpátky na svého řidiče. „Dash mi tu nechal vzkaz, že prý se konečně budu muset naučit řídit. Jak říkám, jen si to myslí.“
„Aha, ale jestli chceš, tak tě sem pustím…“ nabídl mi okamžitě. Bylo ale vidět, jak ho to mrzí.
„Ne!“ zadržela jsem ho. „Technice nevěřím a věřit ani nebudu. Tudíž se ani nemusím učit ji používat.“
„Jak myslíš.“ pokrčil rameny. „Ale musíš navigovat.“

Po pár minutách by nikdo neřekl, že ještě před chvílí jsme stáli uprostřed lesa. Kolem nás se začalo objevovat město, spousta betonu a světla z pouličních lamp. Matta jsem nasměrovala přímo k mému bytu. Auto jsme nechali v garáži a pokračovali výtahem.
„Vítej u mě skoro doma.“ mrkla jsem na něj a odemkla. Slyšela jsem ho za sebou, jak mě následoval dovnitř.
„Skoro doma?“ nechápavě se na mě zamračil. Přikývla jsem.
„Tenhle byt mám napůl s Chrisem, ostatně stejně jako většinu ostatních…“ vysvětlila jsem mu svoji situaci.
„Kdo je Chris?“ vyštěkl naštvaně. Já ho však vnímala jen okrajově, protože jsem měla namířeno do kuchyně, kde jsem si vytáhla plechovku koly. Opřela jsem se o linku a nechala šimravé bublinky protékat hrdlem. Přemýšlela jsem. Chris říkal, že se vrátí zítra. Jak zareaguje na to, že jsem mu do bytu nastěhovala cizího muže? Vlastně, co mě to zajímá? Nastěhovala jsem si ho k sobě, u něj v pokoji nebude… A ani Mattovo upírství nebylo problémem; Chris mi věřil, neudělal by nic, čím by mi ublížil. Důležitější však bylo, že budu muset Matta seznámit s Iris. Jak na něj zareaguje? A co bude říkat Matt na moji dceru? Nebude mu vadit? Tolik otázek a žádná odpověď…
„No tak…“ ozval se Matt znovu. Já byla natolik zabraná do svých úvah, že jsem na něj úplně zapomněla.
„Kdo je to Chris…“ zamumlala jsem a přemýšlela, jak mu to co nejlépe vysvětlit. „Vyber si. Kolega, spolubydlící, nejlepší přítel, bratr…“ Znovu si upila. „A v současné době i můj manžel.“
„Ty… ty jsi vdaná?“ zašeptal zvláštně chraplavým hlasem. Ve mně hrklo. Vůbec jsem nedomyslela, jaký dopad budou mít má slova. Zapomněla jsem, že Matt naši situaci nezná.
Dříve, než jsem stihla cokoliv říct, pokračoval. „Měla jsi vůbec někdy v úmyslu se k nám, ke mně vrátit?“
„Samozřejmě že měla!“ vyhrkla jsem okamžitě. Jak si mohl myslet něco jiného?! Ovšem poté, co jsem teď řekla… Jeho pohled jasně dokazoval, že mi nevěří.
„Vážně? A nebude tvému manželovi vadit, že mu zahýbáš s jiným?“ u slova ‚manžel‘ dal obzvlášť silný důraz.
Povzdechla jsem si. Musela jsem mu to vysvětlit, jen jsem musela vymyslet jak, abych to ještě více nezamotala. Nakonec jsem se rozhodla vysvětlit mu to přes moji dceru.
„O Iris víš, že?“ ověřila jsem si, že si na ni pamatuje.
„Co s tím má to dítě společného?“ hořký tón v jeho hlase nešlo přeslechnout.
„Všechno.“ odpověděla jsem prostě. Nechápavě nadzvedl obočí. „Je mojí dcerou i úředně, adoptovala jsem si ji. A to jde pouze do celých rodin. Proto jsme se s Chrisem dohodli, že to uděláme takhle. Ano, máme společné manželství a dítě, ale to je tak celé.“
„Takže mezi vámi opravdu nic není?“ ověřoval si. Jemně jsem se usmála. Jednak proto, abych mu potvrdila jeho domněnku, ale také proto, že jeho otázka znamenala, že vítězství je na mé straně…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one