Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Minulost v přítomnosti

Vytvořeno 18.07.2009 15:14:13 | Poslední změna 20.07.2009 21:23:44
Dům už byl na dohled a upíří pach se stal nesnesitelným. Prudce jsem zabrzdila. Můj rychlý pohyb skoro způsobil, že Matt s Naomi přeletěli dopředu, ale nestalo se tak. A i kdyby, já jim říkala, že se mají držet…
„Co se…“ ptal se Matt, ale já místo odpovědi klesla na předních nohou na kolena. Jasné gesto, které pochopili ihned. Pár okamžiků na to jsem přestala cítit tu tíhu na zádech. To znamenalo, že jsem se mohla změnit zpátky na dvounožce.
Z toho, jaké na mě házeli pohledy, jsem usoudila, že si na taková ‚kouzla‘ ještě nezvykli. Ale nechala jsem to být.
Všimla jsem si, že Nao došlo, co dalšího po ní budu požadovat, a začala si sundávat řetízek. Beze slova jsem k ní natáhla rozevřenou dlaň, do které mi pomalu řetízek upustila. Sílu stříbra jsem ucítila okamžitě a trochu sebou škubla, načež Naomi rychle odskočila dozadu. Lehce jsem se na ni usmála v gestu, že je to v pořádku, a řetízek jsem si nasadila. Účinek byl cítit okamžitě.
Zacítila jsem slabou malátnost, když jsem přicházela o vlkodlačí rovnováhu, a můj čich se silně otupil. Díky tomu jsem nevnímala pach upírů tak silně a nemusela jsem se pořád kontrolovat, abych po nějakém neskočila. Sluch byl také slabší, ale stále jsem měla pocit, že se mi do hlavy nastěhoval celý les. Každý tlukot srdce, každé prasknutí větvičky, o všem jsem věděla. Za tu dobu, co jsem tady byla člověkem, jsem si na ten hluk odvykla.
„Jeden z těch upírů je v domě.“ Nepocítila jsem nutkání jim to oznámit okamžitě, přeci jenom to byl jeden proti čtyřem. Navíc s jejich schopnostmi by to nebyl problém, ubránit se.
Matt ztuhnul, nasál vzduch a potom se uvolnil.
„To je Lana.“ řekl klidným hlasem. Aha, takže další známá.
„Aaronova přítelkyně.“ vysvětlila Naomi. ‚Aaron má přítelkyni? Takže další, od koho se musím držet dál!‘ pomyslela jsem si. I když se říká, že protiklady se přitahují, přeci jenom musí mít Lana a Aaron alespoň něco společného. Což taky mohla být ta nenávist k vlkodlakům.
„Jdeš?“ pobídla mě Nao, zatímco Matt už postával u dveří. Naposledy jsem se nadechla a vydala se do jámy lvové.

U dveří mi Naomi povzbudivě stiskla ruku.
„Neboj, Lana se ti bude líbit.“ tak to jsem silně pochybovala. Že by se mi líbila, byla už sama o sobě hloupost, vždyť byla upír. A to, že byla Aaronovou přítelkyní, znamenalo tu pomyslnou třešničku na dortu.
Když jsem vcházela do domu, byla jsem připravená se co nejrychleji spakovat do nějakého kouta a nedávat o sobě znát, dokud mě nebudou potřebovat. Další paradox, nenáviděla jsem, když jsem musela pracovat v týmu, to, abych patřila do smečky, už byla hloupost úplně. Vždy jsem vystupovala jako samostatná vlčice, která se stará jen o sebe a jede na vlastní triko, nepřijímá rozkazy ohledně bojových akcí. Způsobilo mi to nejeden problém, ale nakonec jsem si takový post vydobyla. A teď? Nechala jsem si rozkazovat od upírů!
Ovšem mé plány překazil už první pohled na nově příchozí. Přestože jsem viděla jen její záda, přepadl mě neblahý pocit, že tu osobu znám. V duchu jsem se modlila, ať se pletu.
Upírka se ke mně otočila čelem a překvapeně zamrkala. Poznala mě, stejně tak jako já poznala ji.
„Elo, tohle je Lana. Lano, Elektra.“ chopila se Naomi představování. Nevěřícně jsem na Lanu zírala. Přede mnou stála vysoká upírka s dlouhými, čokoládově hnědými vlasy a hlubokýma tmavýma očima.
„Lana?“ zeptala jsem se jí a v mém hlase se mísila zvědavost s pobavením.
„Elektra?“ použila stejný tón. „Myslím, že mi dvě si nemáme co vytýkat.“
„To tedy ne. Ráda tě zase vidím.“ lehce jsem se pousmála. To už se ona neudržela a několika kroky překonala vzdálenost mezi námi. Doslova po mně skočila a už mě dusila v pevném objetí.
„Nic proti, ale lámeš mi žebra.“ upozornila jsem ji.
„A tobě to vadí?“ zeptala se mě, aniž by objetí uvolnila.
„Ani ne.“ usmála jsem se a konečně zvedla ruce, abych ji objala taky.
„Ehm, neradi vás rušíme, ale nechcete nám něco vysvětlit?“ ozval se Sam a Lana se ode mě odlepila. Konečně jsem se mohla volně nadechnout.
„Co chcete vysvětlit?“ hrála Lana nechápavou. Vtom mi to ale došlo. Oni viděli jen to, jak ona po mně skočila, ale pochybovala jsem, že by nám rozuměli jediné slovo. Mluvily jsme naším starodávným venkovanským nářečím ruštiny, které se už přes století nepoužívalo.
„Vy se znáte?“ Aaron vypadal, jako by zahlédl ducha.
„Jasně že se známe, vždyť je to moje… hele, co jsi vlastně moje?“ nejdříve mluvila k Aaronovi, ale nakonec se stočila ke mně.
„Povzpomínáme. Takže, sestřenice nejsi, otec ani matka neměli sourozence.“ začala jsem pátrat ve svém původu.
„Moji taky ne. Ale pramáti měla bratra.“
„Ano, to by souhlasilo. Takže jsem dcera sestřenice její matky.“ odpověděla jsem jim na otázku a doufala, že jsem to řekla alespoň trochu srozumitelně.
„Ale v dětství jsme spolu trávily hodně času, takže se dá říct, že je to má sestra.“ několika upírům poklesla čelist, nejvíce však Aaronovi.
„Ani jedna jste neříkaly, že jste měly sestru.“ zamračila se Naomi. Takže jsem nebyla jediná, která si na svoji skoro sestru a nejlepší kamarádku v jednom při rozhovorech nevzpomněla. Pro mě bylo o ní mluvit nepříjemné, příliš mě to trápilo. Proto jsem vzpomínky na ni zatlačila někam hluboko. Lana na tom nejspíš byla stejně
„Hmm…“ odpověděla na to jen Lana a už nepokračovala.
„Lana. Jaks přišla k tomu jménu?“ zeptala jsem se jí. Nebyla to žádná zkrácenina.
„Víš, že ani nevím?“ zamyslela se Lana. „Myslím, že mi ho dal můj stvořitel. Asi jo. A ty? Žádné tvé jméno se mu nepodobá…“
„Ty si ho pamatuješ celé? Vždyť s tím mám problém i já. Ale jinak, taky jsem k němu přišla až jako taková.“ mezitím mě už Lana stačila dotáhnout a usadit na sedačku.
„Takže ani jedna z vás nepoužíváte své pravé jméno?“ Rachel se posadila vedle mě z druhé strany.
„Ne, moje pravé jméno je Julia Alexandra Gregorovičovna. A její je…“
„Anna Maria Antonie Beate Lise Gisela Marlis Viveca Elektra von Berstein.“ na vyjmenování celého jména mi nestačilo jedno nadechnutí. „A jestli chceš, můžeš si tam někam ještě přidat Alíka, mé jméno je tak dlouhé, že se to ztratí. Tak, a teď mi můžeš poslat pohled.“ ušklíbla jsem se na Rachel.
„Jak jsi k tomu přišla?“ Matt sebou praštil do křesla naproti.
„Jak asi? Nejspíš si její rodiče neuměli vybrat jméno, tak vyjmenovali celý kalendář!“ ozval se sarkasticky Aaron. Nelíbilo se mu, že ani Lana se nepřidala do jeho spolku ‚Zničit psa!‘.
„Taky mám ten pocit, ale popravdě jsou první dvě jména mé, druhé dvě matčina, další pramáti z otcovy strany, pak z matčiny, Berstein se nazývá rod, ze kterého pocházím a Elektra je přídavek můj.“ vysvětlila jsem celou záhadu.
„Jo, tak mi nemáme doma jenom vlkodlaka, ale dokonce urozeného vlkodlaka. No to jsme poctěni.“ zatáhl Aaron sarkasticky.
„Já jsem taky šlechtična.“ ušklíbla se Lana.
„Jako kdyby to u nás něco znamenalo.“ podotkla jsem. Nevěděla jsem, jak u upírů, ale mezi vlky se na původ nedbalo. Nejednou se stalo, že děti ulice poroučely urozeným knížatům, která měla tu smůlu, že se nechala pokousat.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one