Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Nákupy

Vytvořeno 30.04.2009 20:31:31 | Poslední změna 27.05.2010 16:11:33
Bílá. Všude kolem mě byla jen bílá. Na stromech, na větvích, na pařezech a v neposlední řadě i v mém kožichu. Byl začátek ledna a sníh pokrýval všechno, co se jen dalo. Abych řekla pravdu, sníh ani zima mi nevadil, ale ta bílá… Když na ni zíráte už měsíc v kuse, dělá se vám z ní nanic.
‚Přísahám, už nikdy po bílé nezavadím okem. Pokud uvidím ještě někde nebo spíše na někom bílou, pravděpodobně ho zabiju!‘ slibovala jsem si v duchu, pevně přesvědčená své výhružky splnit.
Přede mnou se začaly objevovat první náznaky civilizace. Potěšeně jsem si pro sebe zavrčela. V civilizaci bude město, ve městě obchod, v obchodě nové oblečení a to čeká jen na mě. Tedy na noc a na mě. Něco jako peníze můj proviant neobsahoval.
V dálce jsem zaslechla zvuky projíždějících aut. Rozhodla jsem se počkat, až se setmí, přeci jenom jsem poslední tři měsíce strávila v divočině, takže mé šaty, nebo alespoň to, co z nich zbylo, na to vypadaly. Našla jsem si pěkné místo pod vysokým jehličnanem a potom jsem si tam lehla. Bylo poledne, do půlnoční krádeže času habaděj, tak proč si neschrupnout, ne? V poslední době jsem toho moc nenaspala, plně mě zaměstnávala má práce. Dostala jsem za úkol odstranit jednu skupinu upírů, ti však měli tu výhodu, že nemuseli spát, takže můj odpočinek byl doslova za pochodu. Mojí vinou. Jednou jsem totiž po sobě nestihla uklidit oběd a některý z upírů našel zdechlinu. Začátečnická chyba! Netrvalo dlouho a dali si dvě a dvě dohromady, od té doby byli pořád v pohybu a já na nějaké vyspávání neměla čas. Tedy pokud jsem nechtěla ztratit jejich stopu, ale za to by mě asi nikdo nepochválil. Nakonec, po několika měsících pronásledování, jsem zaútočila a zbavila se jich nadobro. Byla jsem hodně unavená, takže to nebylo úplně podle mých představ, ale co. Svou práci jsem dokončila, konec, tečka.
Usnula jsem ve své vlčí podobě. Kdyby mě teď někdo našel, což nehrozilo, jelikož bych určitě byla dotyčného včas ucítila, viděl by velké zvíře s kožichem barvy hořké čokolády, které si vyspává po dlouhém dni. Rozhodně by do mě nikdo neřekl hrůzostrašnou bestii, vlkodlaka, který se stal pomalu legendou, a kterého se bojí všichni upíři. Vlkodlaka, který už zneškodnil několik upířích rodin starých celá staletí. Ne, tohle by určitě nikoho nenapadlo.
Kdyby na mě teď někdo zaútočil, nebyla by to taková brnkačka jako vždy. Pokud by se mě pokusil zabít člověk, musel by použít stříbrnou zbraň, ale koho by napadlo chodit do lesa s brokovnicí plnou stříbrných nábojů. V případě, že by se do mě trefil, do dvou minut bych byla zase v pořádku, na rozdíl od toho člověka, který by střet se mnou nepřežil. Ne, když jsem v této náladě, já jinak lidi ze zásady nezabíjím. Ovšem při útoku upíra by to bylo horší. Jako vlkodlak by byl úkol zabít jednoho nebo dva upíry lehoučký pro každého. Jako člověku by mi to dalo mnohem více práce, ovšem v podobě obyčejného vlka jsem byla nahraná. Ale jelikož být ve vlkodlačí podobě bylo namáhavé a já zrovna neměla sil na rozdávání, no a jako člověk bych byla příliš nápadná, nezbylo mi nic jiného, než to risknout a věřit svým smyslům.

Když jsem se probudila, kolem už byla tma, tipovala jsem, že je kolem půlnoci. To znamená doba, kdy většina lidí už dávno spala, a také čas na obnovu mého vzhledu. Pomalu jsem se postavila na všechny čtyři, stále jsem totiž byla ve své vlčí podobě, oklepala jsem si sníh z kožichu a rychlým krokem se vydala do města. Pár set metrů před městem jsem ze sebe opět udělala člověka, nestála jsem o to, aby se mě nějaký policista pokusil dostat do útulku. Šance, že by se mu to podařilo, byla mizivá, avšak já neměla čas ani náladu si hrát. Jediné, po čem jsem toužila, bylo nejdříve znovu vidět Iris, pak dostat se do našeho hlavního sídla v Alpách a dát si horkou vanu. Pak si ve svém pokoji dát nohy na stůl a přečíst si nějakou pěknou knížku. No a samozřejmě budu muset probrat nejnovější drby s Carol, mou nejlepší přítelkyní, která sice byla taky vlkodlak, ale teď si užívala zaslouženého volna.

Ve městě jsem si našla malý krámek s oblečením, kde jsem si vybrala něco nového na sebe, se zásobami jsem se nezdržovala. Vybrala jsem si kalhoty, tričko s krátkým rukávem a mikinu, jako vždy v černé barvě. Ne že bych tu mikinu potřebovala, ale přeci jenom by bylo divné, kdybych se promenádovala uprostřed zimy skoro nahá, nechtěla jsem na sebe příliš upozorňovat. Potom jsem se opět oknem vloupala do vedlejší samoobsluhy, kde jsem narychlo posbírala pár věcí k jídlu a láhev minerálky. Spokojená se svým „nákupem“ jsem se vydala zpátky k mému dočasnému útočišti pod stromem.
Když jsem došla na místo, ihned jsem se dala do jídla. I když jsem snědla ‚jen‘ čtyři krajíce chleba a pět koleček salámu, stále toho bylo víc než za poslední dva týdny. Po hostině jsem se znovu proměnila ve vlka, tato podoba byla momentálně nejpříjemnější, a rozhodla jsem se opět si dát dvacet, nevěděla jsem totiž, kdy budu mít opět tu možnost se vyspat.
Čas strávený pod stromem jsem tedy prospala. A spala bych i dál, kdybych z ničeho nic neuslyšela výhružné vrčení…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one