Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Nález

Vytvořeno 27.08.2009 20:59:24 | Poslední změna 15.03.2010 19:17:14
„Takže ty teď budeš moje skoro švagrová.“ zkonstatovala Lana. Vyvalila jsem na ni oči. Tak já jsem právě přišla na to, že mi její bratr není tak úplně lhostejný, a ona by už připravovala svatbu!
„Blázníš?“
„Proč? Vždyť se k sobě úžasně hodíte!“
„Proč? Za prvé, já si nikoho nehledám, za druhé, nevěřím, že by on se mnou chtěl něco mít, za třetí, vědět to Aaron, zatluče mě do země krabičkou od sirek! A to ani nepočítám to nejdůležitější, že on je upír a já vlkodlak!“ pomalu ale jistě mě zachvacovala hysterie.
„Čeho se bojíš?“ pod jejím pohledem jsem se cítila jako pod rentgenem.
„Kromě toho, že ho v nejbližší příležitosti zakousnu, případně on mě? Ale vůbec ničeho!“
„Proč bys ho měla zakousnout?“ nechápala.
„Tam, v domě, jsem ti skoro zabila přítele.“ povzdechla jsem si.
„Ano, bylo na tobě vidět, že k tomu nemáš daleko.“ Zvedla jsem oči ze země. Takže ona to viděla a přesto šla se mnou sama ven? A přesto se ještě dřív ke mně otočil Matt zády? Neměli by se nechat vyšetřit? „Ale neudělala jsi to. S Mattem to je to samé. Dokud to nebudeš chtít, nezabiješ ho.“ potom se pousmála. „Myslím, že zpátky trefíš sama.“
S tím se otočila a utíkala na sever. Já i nadále stála uprostřed toho lesa a zaraženě zírala před sebe. Chvíli jsem měla v hlavě prázdno, ale potom…
„Ne, to ne!“ zasténala jsem, když se mi před očima opět zjevil Mattův obličej. To ho snad ani na chvíli nevyženu z hlavy?!
Když se mi to stále nedařilo, poddala jsem se tomu. Dopodrobna jsem zkoumala ve své paměti jeho rysy. Krátké blond vlasy, velké oči, věčně soustředěný výraz, pevně stisknuté rty, které určitě úžasně líbají… ‚Cože?! Líbají? Na co to myslím!‘ chtěla jsem si nafackovat. ‚Co mi je do toho, jak líbá?‘ pomalým krokem jsem se vydala mezi další a další stromy.
‚Co se to se mnou děje?‘ zaskučela jsem v duchu. Zastavila jsem se a opřela o nejbližší strom. Další neúspěšný pokus myslet na cokoliv, co se nejmenuje Matt.
Vztekle jsem pěstí praštila do stromu za sebou a ten na můj útok reagoval nesouhlasným bolestným zapraskáním. Vyděšeně jsem od stromu uskočila a zírala na svou pěst, jako bych ji viděla poprvé v životě.
‚Super, takže mi už začínají ujíždět nervy, co to bude příště? Zbourám celý dům?‘ pomyslela jsem si sarkasticky.
S povzdechem jsem se přeměnila do vlkodlačí podoby a vydala se na západ, pryč od upířího domu, pryč od skupiny, vlastně už jen skupinky našich společných nepřátel. Utíkala jsem od problémů místo toho, abych se jim postavila čelem.

A pak jsem to ucítila. Prudce jsem zabrzdila, až po mně zůstaly v hlíně vyryté kolejnice od mých tlap. Ucítila jsem… sebe? Tak daleko? Ano, byl to můj pach, i když už dosti slabý. Ale jak to? Vždyť za tu dobu, co jsem obývala upíří hotel, už několikrát pršelo a vůbec, i tak je to příliš dlouho. Leda že by…
Po čichu jsem se blížila k místu, kde jsem určila zdroj pachu. Zvedla jsem čenich od země a obhlédla si místo, kde jsem se ocitla. Strom, strom, strom… pozor, změna, keř, a potom opět strom. Jedním slovem, les.
Všemu tomu vévodil vysoký smrk, od kterého se linula mnou hledaná vůně. Ten strom jsem poznávala více než dobře. Přesně tady všechno začalo, toto je ten přesný mezník mezi mým starým a novým životem.
Přišla jsem blíž ke kmeni mohutného jehličnanu a tlapou rozhrnula mech a jehličí pod ním. Našla jsem, co jsem hledala, zdroj pachu.
Změnila jsem se na člověka a očistila svůj nález od hlíny. Malá černá brašnička, která díky svému materiálu uchránila svůj obsah před nepřízní počasí.
Ucítila jsem přibližujícího se upíra. Po chvíli jsem v nově příchozím identifikovala Lanu. Zjevně jsem nebyla jediná, komu se nechtělo domů. Ovšem, mohla jsem já to místo nazývat domovem?
„Ahoj.“ pozdravila jsem ji, sotva jsem byla na dohled. Polekaně sebou škubla.
„Nechtěla jsem tě vyděsit.“ omluvila jsem se jí a opět se začala věnovat tašce.
„Co to máš?“ konečně si i ona všimla mého nálezu.
„Svoje osobní věci.“ objasnila jsem jí a vytáhla první věc.
Pouzdro na doklady, pořádně naduté. Pasy a občanky na minimálně pět jmen. Dokonce jsem tam našla i řidičák. Možná by se mi i hodil, ale to bych prvně musela umět řídit auto.
Fotka mě, Iris, Carol a Chrise. Bylo to foceno na oslavě Irisiných pátých narozenin. Ještě stále jsem si pamatovala Irisiny rozzářené oči. Byla to její první oslava od té doby, co jsme ji já s Chrisem dostali do výchovy. Smutně jsem si povzdechla, po Iris se mi moc stýskalo.
„Kdo to je?“ zeptala se mě Lana. Ve své sentimentalitě jsem úplně zapomněla, že vedle mě sedí upír. Normálně by pro mě něco takového znamenalo smrt, ovšem, co je tady normální?
„Tohle je Iris, moje dcera.“ ukázala jsem na malou brunetku. „Carol, kamarádka.“ přejela jsem prstem na dlouhovlasou hnědookou vlčici. „Já a Chris, můj manžel.“ Lana zalapala po dechu.
„Ty jsi vdaná?“ vyjela po mně. Přemýšlela jsem. ‚Mám jí říct pravdu? Nebo to nechat tak? Možná, když si bude myslet, že jsem zadaná, nebude se mě snažit dát dohromady s Mattem. Ovšem jak dlouho se dokážu držet dál já?‘ Proto jsem se rozhodla pro první možnost.
„Ano i ne.“ odpověděla jsem.
„Nerozumím.“ zamračila se na mě.
„Jsme spolu jen z užitku. Ani jeden z nás si nehledá partnera a oba dva máme někoho, kdo se nás snaží dát s někým dohromady. To je první důvod. A druhý je takový, že bez něj bych se nemohla starat o Iris. Kdybych byla sama, nikdy bych ji do péče nedostala.“ vysvětlila jsem. „No a pak důvod ještě třetí. Chris je super chlap a bezva kamarád. Ale kdybychom se mi dva chytli… No, řekněme, že Hirošima proti možným důsledkům naší ‚války‘ dopadla ještě dobře.“
„Aha, já myslela…“ sklopila oči.
„Co?“ usmála jsem se při představě sebe a Chrise. Hirošima nebyla úplně tak přehnané přirovnání. „Vždyť jsem už říkala, že jsem nikdy s nikým nic neměla.“
„Toho bych nechtěla potkat.“ poznamenala na adresu Chrise. Nedivila jsem se jí. Jeho vzhled nepůsobil bezpečným dojmem. Ano, nebyl to takový svalovec jako Aaron, přesto kolem sebe vyzařoval hrozivou auru.
„To jo, on je vlastně já v kalhotách. Jenom se o něm tolik nepíše, protože pracuje ve smečce.“
„O tobě se píše?“
„Ano, a dost. Jen nevím, jestli bys to chtěla číst. Ti spisovatelé mě tam popsali jako psychicky nevyrovnanou stvůru. Ale přitom si nic nevymysleli, takže jí asi opravdu jsem.“
„K Mattovi se hodíš víc.“ zkonstatovala.
Zamyslela jsem se. Co když měla Lana pravdu? Ale přeci nemůžu milovat upíra, vždyť to je proti přírodě! I když, celý tento mytický svět je proti přírodě.
Další věcí byl mobilní telefon, samozřejmě vybitý. Podle toho, co jsem četla v dopise od Carol, skoro jsem se ho bála zapnout.
Sluneční brýle. U nich jsem občas měla pocit, že přežijí i třetí světovou. Navíc měly jednu úžasnou vlastnost – jejich nožky se daly vysunout a vznikly tak dva pekelně ostré nože.
„Ukaž?“ natáhla se Lana pro brýle. „Vypadají dobře.“ zhodnotila.
„Jo, a jsou docela užitečné.“ názorně jsem vytáhla jednu nožku. „Docela fajn zbraň proti upírům. Sice nevím, v čem je to namočené, ale působí to stejně jako stříbro na vlkodlaka.“ Lanina ruka se ihned stáhla. Nožičku jsem vsunula zpátky a brýle si dala do vlasů.
A nakonec věc nejdůležitější, malá lahvička s protijedem. Věc, která mi už tolikrát zachránila život.
Zvedla jsem tašku do vzduchu a nechala ji, aby se mi ve větru komíhala před očima.
„Takže tohle je celý můj život. Vleze se do jedné taštičky.“ usmála jsem se. „Celkem praktické, nemyslíš?“ řečnická otázka, na kterou jsem nečekala odpověď. A ani jsem ji nedostala.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one