Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Návrat krále

Vytvořeno 26.06.2009 21:30:53 | Poslední změna 26.06.2009 21:32:11
Po Naomině odchodu jsem neměla co dělat, tak se ze mě opět, už jako tolikrát předtím, stala živá socha. Nikdy mi tato ztuhlost nedělala problémy, zvládla jsem ve stejné poloze zůstat hodiny i dny, bez jediného, byť jen nepatrného pohybu. Sice teď, když jsem byla jen obyčejný člověk, měl tento stav vedlejší účinky v podobě ztuhlosti svalů, ale neměla jsem pocit nudy. V tomto kamenném stavu čas prostě přestával existovat.
I přes tento bdící spánek jsem zaregistrovala kroky blížící se k ‚mému‘ pokoji. Nebyla jsem si jistá, kolik času uplynulo od chvíle, kdy Naomi opustila pokoj, mohly to být minuty, ale i hodiny.
„Ahoj, Alíku.“ ozvalo se ode dveří. Už jsem se chystala odpovědět, když vtom jsem se zarazila nad tím oslovením. Jak že mi to řekl? Alíku? Tak mi říkal jedině… a do háje! Pomalu a s opatrností pyrotechnika jsem zvedla hlavu a pohled upřela na dveře. Moc jsem doufala, že jsem se zmýlila, ale ne. Opravdu se ve dveřích ležérně opíral o futra upír, kterého jsem měla nejméně ráda ze všech upírů, které jsem za svůj život potkala. A že jich nebylo zrovna málo!
„Copak, chyběl jsem ti?“ pokračoval Matt, když se nedočkal odpovědi. Snad ji ani nečekal. Udělal pár kroků ke mně, sedící v nejvzdálenějším rohu místnosti. Byl to pozůstatek mého vlčího instinktu, schovávat se v rohu a ani se nehnout. Nepřítel tak na mě lépe zapomněl a já na něj mohla zaútočit nečekaně, ze zálohy.
„Určitě jsem ti chyběl.“ vážně si to myslel? Tak to byl potom ještě blbější, než jsem si myslela. Anebo byl, chudáček, takový zoufalec, že prahnul po lásce svého zajatce? „Protože ty jsi mi chyběla určitě.“ vážně jsem mu chyběla já nebo mé tělo? Byla bych se vsadila, že možnost b je správně.
Ještě chvíli si mě prohlížel svým rentgenovým pohledem, připadala jsem si jako na trhu s otroky a já byla zbožím. Ten pohled mi nebyl příjemný. Odvážila jsem se mu pohlédnout do očí a u toho jsem se zarazila. V jeho očích jsem viděla zářit jiskřičky, které tam při našich minulých setkáních nebyly. Mohlo to znamenat cokoliv, ale mně se to s určitostí nelíbilo. Po dlouhé době jsem opět ucítila strach. Ne ten, při kterém se jeden otřepe a je v pohodě, ani ten, kdy se někomu zježí chloupky v zátylku, ba ani ten, když je pocit, že někdo zapichuje do zad tisíce jehliček. Toto byl opravdový strach, strach o holý život. A to jsem si myslela, že po tom všem, co mě v životě potkalo, už nikdy nic takového nezažiju. Smůla, zažila jsem.
Dívali jsme se jeden druhému do očí a nikdo neměl odvahu, aby to spojení přerušil. Já v Mattově pohledu viděla něco, co jsem opět nedokázala s jistotou rozpoznat, jediné, co jsem věděla, bylo to, že to něco se tam objevilo teprve nedávno. Nebyla jsem si jistá, co tu změnu způsobilo, možná já, kdo ví? Co ovšem viděl Matt při svém pohledu na mě, to jsem neměla ponětí.
„Ty už jsi tady?“ ozval se Naomin hlas ode dveří a přerušil tak naše pohledy. Můj vzdorovitý a jeho… Dala jsem si za úkol to zjistit. Stejně jsem tady neměla co dělat.
„Jo, vadí ti to?“ zeptal se své sestry na oplátku stejně ostře.
„Vadí, ale bohužel s tím nic neudělám. Co mi ale vadí víc je to, že jsi bez mého dovolení vlezl do tohoto pokoje. Mého pokoje, podotýkám. Tudíž doufám, že máš dost pádný důvod k tomuto neoprávněnému vstupu!“ opět její vlasy změnily barvu na ohnivě rudou, známka toho, že je naštvaná. Dokonce rozžhavená doběla, tedy v jejím případě doruda. A já v tu chvíli litovala, že neplatí pověra, podle které se upír nedostane tam, kam ho nepozvou.
„To víš, že mám.“ usmál se na ni svým andělským úsměvem. „Je čas na střídání rodičovské péče.“ ‚Střídání rodičovské péče? Tak tomu teď říká? Ale já o jeho péči nestojím!‘ pomyslela jsem si sarkasticky, ovšem stále jsem se tvářila, že se mě to, co se dělo okolo, vůbec netýká. Stejně jako už tolikrát.
„Cože?“ vyvalila na něj Nao nevěřícně oči.
„Slyšela jsi správně. Ty ses s ní bavila už dost dlouho, teď jsem na řadě zase já. Máš proti tomu něco?“ zeptal se arogantně, tónem: ‚Je mi jedno, co řekneš, stejně mám pravdu já.‘
Naomi na to reagovala jen tím, že na prázdno otevírala a zavírala pusu. Věděla, že má Matt pravdu. A i přes svou nelibost musela respektovat jeho ‚autorská práva‘ na mou osobu.
„Tak vidíš.“ za ten úsměv bych mu nejraději udělala plastiku obličeje. Ručně a zadarmo. „Alíku, k noze!“ zapískal na mě a jen si potvrdil svůj budoucí ‚zkrášlovací den‘. No co, doktořinu jsem vystudovanou měla, sice ne obor plastiky, ale přeci to nemohlo být tak rozdílné od ostatních medicínských praktik.
„Copak, chceš na to kolkovanou žádost?“ křikl na mě netrpělivě ode dveří, když jsem se nepohybovala rychlostí podle jeho gusta. Hodila jsem po něm naštvaným pohledem. Nevěděla jsem, jestli pomohl anebo si náš ‚král‘ nechtěl namáhat hlasivky, ale už na mě nepromluvil, což jsem jen vítala.

‚Konečně zpátky u sebe v pokoji!‘ napadlo mě ironicky, sotva se za mnou zavřely těžké dveře. Po několika týdnech jsem opět stála v Mattově království a skákala radostí dva metry do vzduchu. V životě jsem nebyla šťastnější. Cha cha chá!
„Tak co, Alíku, jak ses těšila domů?“ zeptal se mě a zase nečekal na odpověď. Ještě že tak, stejně bych mu ji nedala. „Jistě ti nebude vadit, když tě opět opustím. Neboj, brzy budu zpátky.“ ujišťoval mě, jako kdyby mi na tom záleželo. Poté se otočil na patě a odešel pryč. Hurá!

Jen co přestal znečišťovat vzduch, který jsem musela dýchat, stáhla jsem se do rohu, opět, a začala přemýšlet. Přemýšlet nad tím, nad čím jsem měla dumat už dávno. Nad tím, jak utéct.
Vymýšlet strategie mi nedělalo nejmenší problém. Už jako malá jsem musela hledat způsoby, jak se vyhnout například hodině vyšívání tím, že jsem vzala nohy na ramena. Jen málokdy mi to nevyšlo, chytili mě při tom možná tak jednou, dvakrát. Na to, že jsem pravidelně utíkala asi deset let, to byl velice slušný výsledek.
Asi po hodině, maximálně hodině a půl, mě čekalo příjemné překvapení. Povedlo se mi najít pět únikových východů, a to jsem ani neměla pořádně prohlédnutý celý dům. Pět jistých a bezpečných únikových cest, které se daly realizovat i v současné lidské podobě.
Ale sotva jsem začala přemýšlet nad tím, která z nich je nejlepší, na mysl mi přišlo něco jiného – nejen to, že se mi nikam nechce, ale i to, že vlastně nemám proč utíkat. Tento pobyt u upírů byl náhodou snesitelný. Ze svých zkušeností jsem pochopila, že za jejich tvrdou maskou je vlastně šest klidných upírů, kteří ani pořádně ublížit neumí. Vždyť, co nejhoršího mi udělali? Asi to, když mě Aaron prohodil pokojem, a to za to dostal ještě vynadáno. Přitom, u mě to odneslo jen zápěstí. A poté tu byla ještě Naomi s Eliotem, kteří se ke mně chovali jako k nejlepší kamarádce. Takže, proč si neudělat dovolenou? Čistě technicky, v tom domě mi nic nechybělo – jídlo každý den, minimum křiku, žádná práce a díky stříbrné ozdobě mě ani netřeštila hlava z jejich pachu.
Nad těmito filozofickými myšlenkami jsem dumala do té doby, než mi ztěžkla víčka a já se ponořila tam, kde mě nic netrápilo, do bezstarostné říše snů…

Vzbudila jsem se jen jednou. Všude okolo mě byla tma, takže muselo být něco kolem půlnoci, a já najednou cítila něčí ruce pod mými zády. Ty ruce byly studené, bez pochyby patřily upírovi, ale byla jsem příliš líná na to, abych otevřela oči a zjistila, kdo mě kam přenáší. Pak jsem jen cítila, že mě ten někdo položil na něco měkkého, snad gauč, a potom odešel. Než jsem však mohla začít přemýšlet nad tím, co se právě stalo, opět mě přemohl spánek a já usnula.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one