Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Návrh

Vytvořeno 21.09.2009 21:31:57 | Poslední změna 21.09.2009 21:32:20
A potom vyprskla smíchy. Vyprskla? Ne, začala se chechtat jako šílená. Sotva byla alespoň trochu použitelná, v její mysli jsem si našla svojí současnou podobu. V tu chvíli jsem úplně přesně chápala, jak se někdo může leknout svého odrazu v zrcadle. Já se nelekla, já se přímo vyděsila.
„Co to je?!“ vyjekla jsem.
„Copak, nelíbí?“ dostávala ze sebe Carol trhaně mezi záchvaty smíchu
„Vždyť vypadám jako reklama na Barbie!!!“ zaskučela jsem a pohodila hlavou. Přes oči mi jako závoj spadaly prameny zářivě blonďatých vlasů.
„Přesně, ale chtělo by to ještě něco.“ potom se Carol otočila k upírům, kteří jen němě přihlíželi scéně před sebou. „Nemáte někdo lízátko?“ zeptala se nevinně s vážnou tváří. Vyvalila jsem na ni oči. Představa někoho, kdo vypadá přesně tak, jako v tu chvíli já, s lízátkem v puse… Blé!
„Už vím, co udělám.“ prohlásila jsem a s maximálně vážným výrazem jsem upřela oči na mou ‚bývalou‘ kamarádku. „Zabiju tě. Nějaké poslední přání?“
„Ano.“ přikývla mi. „Můžu si tě vyfotit?“ vyhrkla dychtivě.
„Ne!“ zamítla jsem rázně.
„Ale no ták, ty nemáš žádný smysl pro humor.“ zamračila se na mě.
„A ty bys snad měla, kdybys vypadala jako chodící plastická operace?“ obviňujíc jsem na ni ukázala prstem. Další šok. Zjistila jsem, že mám na rudo nalakované nehty delší než článek prstu. Okamžitě jsem ruce schovala za záda, abych se nemusela dívat na tu hrůzu.
„No ták, nebuď hnusná… Ať jsem alespoň bruneta!“ začala jsem se snažit jí přemluvit k alespoň nějaké změně, která by mi zlepšila situaci.
„Ale mně se na tobě ta blond barva líbí…“ namítala Carol. Hluboký nádech a potom výdech. Musela jsem se uklidnit. To bude na dlouho.

Nakonec se mi podařilo barvu vlasů vybavit na o odstín tmavší hnědou, než měla Carol, ovšem nějaká blond mi přeci jenom zůstala. Carol si totiž prosadila světlé proužky melíru. Pořád únosnější než celá hlava. A rty také přišli o svoji sytou barvu, takže nevypadaly, jako by zabíraly dvě třetiny obličeje. S blankytně modrou barvou očí a dlouhými nehty jsem se však musela smířit. V tu chvíli jsem se proklínala, že jsem jí dovolila ze mě udělat panenku. Všechny změny, které na mně udělala, jsem totiž neuměla zvrátit.
„Raději to nekomentujte.“ doporučila jsem přihlížejícím upírům, kteří se naší hádkou bavili čím dál víc. Mezitím, co jsem to říkala, se Carol stačila vytratit někam neznámo kam. Dobrá volba. Pravděpodobnost, že bych jí zaškrtila ten její útlý krček, vzrůstala geometrickou řadou. A navíc, nebyla by to ta nejlepší věc, kterou bych byla mohla udělat. Zabít ji by znamenalo poštvat si proti sobě krále… Ještě že odešla!
„Dobře, tak jdeme, ať se na nás nemusí čekat dlouho.“ zavelel Sam a naše skupina se vydala směr domov.
„Ty máš něco proti blondýnkám?“ zašeptal mi Matt do ucha a objal mě kolem pasu.
„Ne dokud nejsem jednou z nich.“ objasnila jsem mu.
„Náhodou ses mi líbila…“ namítl. Zamračila jsem se.
„Ještě ty s tím začínej!“ Odpovědí mi byl jeho tichý, melodický smích. Pro mě jeden z nejnádhernějších zvuků na světě.

Před domem jsem Matta zadržela.
„Jenom jedna věc. Teď jsi ty ten silnější, tak se podle toho chovej, ano?“ připomněla jsem mu a on mi přikývl. Pevněji sevřel můj pas a bok po boku jsme vešli za ostatníma do jámy lvové.
V obývacím pokoji bylo pět upírů navíc. Můj citlivý vlčí nos opět zareagoval a snažil se mě přimět, abych se poddala instinktům, alias abych je všechny co nejrychleji zlikvidovala. A to jsem si myslela, že po tak dlouhé době strávené ve společnosti upírů si vybuduju nějakou tu obranyschopnost.
Trojice návštěvníků se rozesadila na pohovku a zbývající dva se postavili za ně. Jedno křeslo si už zabral Sam, za něj se zařadila Rachel. Druhé křeslo obsadil Matt a mě si stáhl na klín. Vzápětí kolem mě obmotal ruce v ochranářském gestu. Svou novou roli hrál výborně, nebo nehrál…?
„Hmm, přivedli si předkrm.“ prohodil jeden z nově příchozích. Dělala jsem, že jsem to neslyšela, být člověkem, opravdu bych neměla šanci něco zachytit. Ovšem Matt na to reagoval podrážděným zavrčením. Jemně jsem mu stiskla rameno, abych ho uklidnila. Potom jsem se otočila na ty naproti. Konečně jsem si je mohla prohlédnout. Byli to tři upíři a dvě upírky. Všichni měli polodlouhé kaštanové vlasy a karmínově rudé oči. Ještě teď jsem z nich cítila pach lidské krve, což mému ovládání moc nepřidalo.
„Copak, ty se nechceš rozdělit?“ rozchechtal se upírův společník. Tentokrát už nevrčel jen Matt, ale přidala se k němu i většina jeho rodiny, kromě maximálně vyrovnaného Sama a samozřejmě Aarona.
„Ne, v našem domě se nikdo zabíjet nebude!“ uťal rázně začínající hádku Sam a všichni jako na povel zmlkli. Ovšem dvojice krvežíznivců ode mě svůj chtivý a hlavně nechutný pohled neodtrhla. „K věci. Co chcete od mé rodiny?“
„Máme pro vás návrh.“ chopil se slova nejmohutnější z pětice, který na sedačce seděl uprostřed. Vzhledem k tomu, jak se k němu chovali ostatní, bylo jasně poznat, že je to jejich vůdce.
„Poslouchám.“ přikývl Sam a i já zbystřila sluch.
„Přidáte se k nám, ke královské stráži.“ prohlásil klidně.
Zatrnulo mi. Upíři mají krále? Odkdy? Pokud jsem byla dobře informovaná, upíry vedl vůdce, nikdy ne král. To byla první věc. Tou druhou bylo to, že pokud by se členové této rodiny přidali do upíří gardy, přešli by na lidskou krev. Výčet z toho plynoucích problémů by byl nekonečný… Pevně jsem věřila, že Sam a ani nikdo jiný na nic takového nepřistoupí.
„Nebo je tu ještě druhá možnost. Přestěhujete se na námi vybrané místo.“ pokračoval jejich vůdce.
„A pokud odmítneme?“ zeptal se Sam, i když byla odpověď známá dopředu.
„Boj.“ pokrčil rameny ten druhý. „Náš král nemá rád konkurenci a vy jste víc než jen to. Ale nás je tady mnohem víc než vás, takže vám radím přijmou náš návrh. Nemáte šanci uspět. Dáváme vám tři dny na rozmyšlenou.“ s tím se postavil a jeho společníci ho následovali. „Čekáme na vaši odpověď.“ ušklíbl se na nás, jako by věděl něco víc než my. „A ještě něco, tu krásku můžete vzít s sebou. Bude z ní výborný oběd.“ Otočil se na patě a odešel. Ostatní ho následovali, až na jednoho upíra, který se na mě otočil a začal konverzaci, úplně ignorujíc to, že není v místnosti sám.
„Ahoj kočičko. Já jsem Dean.“ svůdně se na mě usmál. Měla jsem sto chutí vyskočit a vyškrábat mu oči. Anebo poslat ho někam do háje.
„Ahoj, já ne.“ odpověděla jsem mu připitomělým zpěvavým hlasem a zatvářila se při tom jako neviňátko. Bylo vidět, že si ihned udělal obrázek o mé inteligenci. Trošku skrčil zhnuseně obočí, ale jen na okamžik. Přeci jenom chtěl mou krev, ne inteligenci.
Ovšem dříve, než mi stihl ještě něco říct, jeho vůdce si ho zavolal k sobě. Zatvářil se zklamaně, ale nezapomněl mi ve dveřích zamávat. Po pár minutách jsem už ani jeho, ani ostatní z jeho skupiny v okolí domu necítila a neslyšela.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one