Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Noční návštěva

Vytvořeno 31.08.2009 00:46:14 | Poslední změna 18.01.2010 15:15:45
Ten pocit správnosti jsem si snažila udržet co nejdéle. Docela se mi to dařilo. Venku se pořád nic nedělo, stejně tak uvnitř domu a Aaron, konečně, zařadil ‚zpátečku‘. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mi ta jeho provokace začínala pomalu, ale jistě chybět. Přeci jenom to bylo alespoň nějaké zpestření jinak jednotvárných dní. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, že bych si mohla dojít na jeden ze svých ‚nákupů‘, ale když se mi vybavila ta obrovská hromada oblečení, kterou mě Nao stačila zásobit za můj pobyt tady, došlo mi, že toho vůbec nebylo potřeba. A já nakupovala pouze z nutnosti, ne z legrace nebo snad škodolibosti.
Ovšem všechno jednou končí, včetně mého příjemného pocitu, který mě opouštěl v přímé úměrnosti s tím, jak jeden člen této rodiny za druhým opouštěl obývací pokoj. Nakonec jsem v něm zůstala sama a náhle se neměla na co soustředit.
Avšak namísto toho, abych měla v hlavě ‚vymeteno‘, opět jsem začala nad něčím přemýšlet. Nad něčím? Ne, nad někým. Myslela jsem na jistou osobu, která právě oddechovala jedno patro nade mnou.
‚To ne! Proč na něj musím pořád myslet? Vždyť je to upír! Mám je nenávidět, zabíjet, ne ochraňovat a k tomu milovat jako bonus!‘ sténala jsem v duchu. Jenže má hlava to ne a ne pochopit…
Nakonec jsem to musela vzdát. Jak vtipné, kolik upírů i vlkodlaků mě nutilo ke kapitulaci a já nikdy nepodlehla. Až teď. Podlehla jsem sama sobě a obrazu muže s nádhernýma očima. Muže, na kterého nikdy nedosáhnu… ‚Nebo ano? Vždyť co mi, co nám brání? Kromě naší podstaty a celého mytického světa?‘ dodala jsem si pro sebe uštěpačně.
Rozhodla jsem se pro kompromis. Pomalými nejistými pohyby jsem se posadila na sedačku, tam, kde před malou chvílí seděl Matt. Opřela jsem se o opěradlo, zaklonila hlavu, zavřela oči a zhluboka vdechovala jeho vůni. Vůni upíra, která mě v nose neštípala jako to nejpálivější chilli. Která mě dráždila, ale nenutila zabíjet. Nechtěla jsem jeho smrt, chtěla jsem jeho.
Cítila jsem se jako feťák, který dostával svou dávku. Jeho vůně a má představivost se dokonale doplňovaly. To, co jsem nemohla mít, jsem si vysnila. A že ten sen byl nádherný…

Probral mě až podivný zvuk z Mattova pokoje. Ve svém tranzu jsem si ani nevšimla, že jsem se sluchem zatoulala do jeho soukromí.
Ve zvucích jsem poznala převalování. Uvolnila jsem svou ostražitost, převalování ještě nikdy nikoho nezabilo. Potom se však ozvala rána o mnoho hlasitější. Tak tenhle už v pořádku nebyl. A zvukotěsné dveře v každém z pokojů způsobily, že jsem byla jediná, kdo to slyšel.
Vyšvihla jsem se na nohy. ‚Jen zjistím, co se děje.‘ přesvědčovala jsem sama sebe v duchu. Rychlým, ale přesto neslyšným krokem jsem došla až před jeho pokoj. Otevřela jsem masivní dveře, aniž by jedinkrát zavrzaly a rozhlédla se kolem sebe.
U místnost jsem skoro nepoznala. Všude byl chaos a nepořádek, jediné, co bylo na svém místě, byla postel, okna a dveře. Po zemi se válely třísky nějakého nábytku, nepříjemně mi křupaly pod nohama.
„Matte?“ řekla jsem tiše, sotva jsem stála ani ne půl metru od postele. Reagoval. Jenže neotočil ke mně jen svou hlavu, ale zároveň švihl paží. Jen tak tak jsem stačila uhnout ostrým upířím drápům. Začít tady krvácet nebyla zrovna nejmoudřejší věc.
„Matte!“ tentokrát jsem to už vyslovila hlasitěji, ale bez odezvy.
Měla jsem pocit, že pokud sebou bude ještě chvíli takhle házet, s největší pravděpodobností si ublíží. Proto jsem se ho snažila uklidnit tím, že jsem ho přimáčkla k posteli. Moc ho to ale neznehybnělo, měl víc síly, než jsem si myslela. Nemohl být až tak starý, tohle byla síla novorozených.
Nezbylo mi nic jiného než použít váhu celého svého těla. Obkročmo jsem si mu sedla na břicho, snad se moc nenaštve. Pravou rukou jsem mu spojila zápěstí nad hlavou a druhou mu začala cloumat ramenem.
Konečně se mi ho podařilo vzbudit. Poznala jsem to podle toho, že už byl skoro úplně v klidu, jen těžce zhluboka oddechoval, jako kdyby právě uběhl maraton. Jen na setinu vteřiny otevřel oči, hned je zase zavřel, jeho obličej se stáhl do jakési bolestivé masky, tělo se napjalo a on sebou začal zmítat ještě víc. Ale i se svou novorozeneckou silou proti mně neměl šanci. Trpělivě jsem čekala, až se zase uklidní.
Trvalo to sice trochu déle než bych si představovala, ale nakonec své snažení vzdal. Zadíval se na mě pohledem raněného zvířete a já mu jeho pohled plně a přímo opětovala.
„V pořádku?“ přerušila jsem ticho, ovšem oči jsem z něho nespouštěla.
„Já jsem v klidu celou dobu!“ oponoval mi ostrým hlasem, ze kterého jsem si nic nedělala. Místo toho jsem hlavou mírně kývla na stranu.
„Zvláštní, ten noční stolek si to nemyslí… tedy spíš nemyslel.“ Také on obrátil svůj zrak na miniaturní trosky ubohého kousku nábytku. Žádná reakce, kromě stále ztuhlých svalů, přirozená reakce. Z toho jsem usoudila, že už ho můžu pustit. Pomalými, opatrnými pohyby jsem uvolnila jeho zápěstí z mého ocelového sevření.
Sice neochotně, ale přesto rychle jsem se přemístila na druhý konec postele. On se mezitím vyšvihl do sedu. Trošku jsem se lekla jeho prudkého pohybu a instinktivně cítila potřebu se bránit před útokem. Bleskově jsem tyto pocity zahnala a nedala na sobě nic znát.
Chvíli se na mě díval, jako kdyby mě viděl poprvé v životě. Potom udělal něco, čím mě plně vyvedl z míry. Bez sebemenšího předchozího náznaku, co se chystá udělat, se mi vrhnul kolem krku. Ne však v útoku. Pevně si mě tiskl ke svému příjemně chladivému tělu. Položila jsem mu své ruce na záda a zesílila stisk. Cítila jsem, jak se celý klepe.
„Víš, já… Já to nechtěl udělat, já… Oni mě k tomu donutili a pak…“ přeskakoval mu hlas. Jeho slova mi nedávala sebemenší smysl, proto jsem ho tichým ‚Pšš‘ pobídla, aby mlčel. Vyslyšel mě a ztichl. Oba jsme mlčeli. Upír v objetí vlkodlaka, které nebylo smrtonosné. Po kolikáté se to asi v celé historii obou našich světů stalo…?
Ucítila jsem protitlak na svých dlaních, chtěl se odtáhnout. Dovolila jsem mu to. Ale nevzdálil se příliš daleko, jen natolik, aby se mi mohl dívat do očí.
„Nikdy bych neřekl, že se budu svěřovat vlkodlakovi.“
„Nikdy bych neřekla, že budu objímat upíra.“ oplatila jsem mu stejnou mincí.
„Nikdy bych neřekl, že budu chtít políbit vlkodlaka…“ zadíval se na mě trochu nejistě. A já mu odpověděla. Přesně tak, jak jsem to cítila, po čem jsem toužila. Sobecké? Možná, ale to mi v tu chvíli bylo úplně jedno.
„Tak to udělej…“
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one