Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Nové zjištění

Vytvořeno 23.08.2009 17:53:52 | Poslední změna 23.08.2009 17:54:28
„Am?“ zavolala jsem na svého ptačího osobního pošťáka. Své dopisy jsem už měla napsané, stačilo jen odeslat, a k tomu byla Ambra nezbytně nutná. Věnovala mi znechucený pohled, jako kdybych po ní chtěla minimálně to, aby vypustila odpadní jímku, a pak ke mně neochotně přilétla.
„Am, tyhle jsou pro Carol a Chrise. Pokud to ztratíš, vůbec se zlobit nebudu.“ na levou nohu jsem jí přivazovala dva svitky papíru. „A tohle,“ zvedla jsem třetí svitek, „je pro Iris. Jestli to nedostane, udělám si z tvého peří ozdobu karnevalového klobouku. Rozumíme si?“ druhý dopis skončil stejně jako první. Ambra na mě hodila zkoumavý pohled, asi zjišťovala, jestli svou hrozbu myslím vážně, a asi zkonstatovala, že ano. V tu chvíli jsem mohla být ráda, že neumí mluvit, nejspíš bych se na svou adresu dozvěděla něco hodně peprného, ale i ten pohled stál za to.
Ambra ještě přiletěla k Nao, přátelsky ji klovla do prstu a potom odletěla stále otevřeným oknem. To jsem za ní pečlivě zavřela.
„Ten pták byl tvůj? Doufám, že po něm ten bordel uklidíš!“ přikázal mi arogantně Aaron a začal jíst svoji snídani. Rozhlédla jsem se po místnosti, jaký binec měl na mysli. Potom jsem si všimla pírka u kuchyňské linky. Páni, to byl ale čurbes! Ovšem raději jsem to zvedla a až přehnaně jsem gestikulovala, když jsem pero upouštěla do útrob odpadkového koše. A vše tak, aby to Aaron jasně viděl. Možná bych měla být na něj kvůli jeho chování naštvaná, ale nebyla jsem. Já sama se přeci chovám stejně, ne-li hůř. Každého jsem tak od sebe odháněla. Carol mi mé chování často vytýkala, ale mně osobně to více než vyhovovalo.
„Tohle je poprvé, co jsem viděl ochočeného dravce. Jak se ti to povedlo?“ pro kompletnost rodiny se dostavil i Sam. Čekala jsem, že mi to bude vadit, ale najednou jsem zjistila, že se mi daří upíří pach ignorovat čím dál víc. Ale stejně jsem doufala, že už se sem žádný upír nepřestěhuje. Nebo ať, ale já u toho nebudu. To si radši vykopu noru pod prvním vhodným stromem.
Jak se mi kuchyň zdála obrovská, tak teď mi velikostí připomínala kočičí přepravku. Nedalo se v ní hnout.
„Jak se mi to povedlo? Úplně normálně. Nás poslouchají všechna zvířata, přirozená autorita. A ani je nemusíme cvičit.“ ‚To asi proto, že mi sami jsme vlastně taky zvířata.‘ dodala jsem v duchu.
„Jako úplně všechna?“ sbírala podrobnosti Lana. Hm, další věc, kterou o nás nevěděla.
„Zase všechna ne, jenom ty s mozkem. Například komárům nic přikazovat nemůžu.“
„Škoda, mohla by být sranda.“ zkonstatovala.
„A El, řekni mi, kdo je Iris?“ zeptala se jakoby mezi řečí Naomi. Ups, problém. Tohle nebylo zrovna téma, na které bych chtěla hovořit. O kterém bych vůbec chtěla, aby se vědělo!
Aniž by to Nao věděla, nepoužila podmiňovací způsob a dala mi tak přímý rozkaz. Což znamenalo, že jí nebudu moct ani lhát, ani nic ‚zamést pod koberec‘. Pomalu jsem začínala litovat svého rozhodnutí darovat jí svou podřízenost, a to ještě neuplynulo ani 24 hodin. Mohla jsem si gratulovat.
„Iris je moje dcera.“ Obyčejná věta, která zapůsobila stejně jako zemětřesení síly osm stupňů Richterovy škály. Naomi ztuhla ruka se lžičkou uprostřed cesty k ústům, zatímco Laně zaskočilo úplně. Eliot zrovna upíjel čaj, ale po mém prohlášení celý obsah vyplivl zpátky. Pozornost všech se teď upírala na mě.
„Ty máš dceru?“ jako první se vzpamatoval Matt.
„Tak trochu.“ odpověděla jsem neochotně. Jelikož se ptal on, mohla jsem si odpověď buď vymyslet, nebo prostě nechat pro sebe, ale měla jsem takový dojem, že dřív nebo později by se to stejně dozvěděli.
„Počkej, nemůžeš ji mít tak trochu. Máš nebo nemáš.“ rukama přitom gestikuloval z leva do prava.
„Jo, mám. No a?“ vyjela jsem ostře. Čí dříve tento nepříjemný rozhovor skončí, tím lépe. Doufala jsem, že je můj tón odradí od dalšího vyptávání, ale spletla jsem se. No tak, kde je ten strach z mé osoby, když ho potřebuju?
„Ale vlkodlaci přeci nemůžou mít děti, tedy pokud…“ začal Sam a Lana ho doplnila.
„Pokud se nedají dohromady s někým z královské rodiny.“ Ach jo, narostla mi snad druhá hlava? Podle jejich přílišné pozornosti vůči mně to tak vypadalo.
„Tak to potom nechápu, co děláš tady. Neměla bys náhodou zahřívat trůn, nebo co to máte, vydávat rozkazy a bavit princátko za dlouhých zimních nocí?“ zatáhl sarkasticky Aaron a dál se nimral ve své misce s jakousi pro mě neidentifikovatelnou tmavou hmotou. Dobře, byl někdo, koho jsem zas tak moc neuchvátila. Super, jeden z krku, zbývá jich ještě… hodně.
„Představ si že ne, neměla. Nejsem žádná princátkova postelová hračka. I když k tomu moc nechybělo.“ v duchu jsem se ušklíbla.
„Cože?“ zeptali se Nao, Eliot, Lana a Matt najednou. A jéje, já tu poslední větu řekla nahlas? A k tomu se mi zdálo, že má druhá hlava je čím dál reálnější, až na Aarona a Rachel všichni zapomněli, že chtěli snídat.
„To byste museli znát situaci mého světa a to vás určitě nezajímá.“ snažila jsem se vše zahrát do outu, nepovedlo se.
„Ne, nás všechny to zajímá.“ nedala se odbýt Lana, načež Aaron reagoval přehnaně drastickým kašlem.
„Aarone, v domě je místností dost.“ k mému překvapení se ozvala Rachel. Tak od ní bych to nečekala, ale možná si konečně vzala mou prosbu k srdci a začala se ke mně chovat stejně jako předtím. Anebo byla příliš zaujatá.
„Prostě se Raul rozhodl, že budu vhodnou matkou pro jeho potomky.“ pokrčila jsem jakoby lhostejně rameny a dělala, že mi to je vlastně fuk. Ale ne, nebylo.
„A jak to, že…?“ opatrně se ptala Nao, jako kdyby se bála mě zeptat, ale přitom byla strašně zvědavá. A zvědavost zvítězila.
„Že se nic nestalo? Jednoduše, ze dvou důvodů. Ten první byl takový, že já vážně nemůžu mít děti, ani s princem. A druhý, nepatřila jsem mu, proto mi to nemohl přikázat, musela bych chtít sama. A to vážně nechci.“
„Jsem jediný, kdo se v tom začíná ztrácet?“ zeptal se Eliot a rozhlédl se po místnosti. Všichni mu přitakali. „Já myslel, že svému králi patříte a musíte splnit každý rozkaz, i tento ne zrovna příjemný…“
„Jo, to je pravda.“
„Tak jak to, že…“
„Jsou dva.“ nenechala jsem ho domluvit. „Svět je moc veliký pro jednoho vládce, proto se kdysi rozdělili. Tristan, ten, kterému patřím, si nechal Evropu, Asii a Afriku a jeho bratr Dario má Austrálii, Ameriky a Antarktidu. Každý vlk patří do vlastnictví jednoho z nich a toho druhého vládce nemusí poslechnout, i když se toho většinou nevyužívá. Ale já jsem vlastně za tuto možnost vděčná.“
Otočila jsem se a dál sledovala přírodu za oknem. Pro ostatní to byl signál, že rozhovor je u konce a dál se začali věnovat své předchozí činnosti. A já si mohla gratulovat. Téma Iris bylo zapomenuto a mně přestal dělat problém všudypřítomný pach upírů. A potom mi to došlo. Ten zápach mi nevadil, jelikož nebyla tak silný, a nebyl tak silný, jelikož…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one