Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Noví spolubydlící

Vytvořeno 04.07.2009 21:40:24 | Poslední změna 04.07.2009 21:42:00
Ten den jsem si užívala jako už dlouho ne. Slunce, klid, ticho a pohoda… Co víc si přát? Jediné, co kazilo celý ten dojem, byl fakt, že jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje. Takové to, když prostě jeden cítí na sobě něčí pohled jen díky intuice. A za ty roky strávené v terénu jsem se naučila své intuici více než jen věřit.
„El, co si dáš?“ zeptala se mě Rachel a gestem své pravé ruky ukázala na tác před sebou. Bylo tam spousta různých druhů pití, od obyčejné vody až po nějaký složitě vypadající koktejl s deštníčkem. Nao ihned natáhla ruku pro sklenici s růžovým obsahem, nejspíše rozmixované jahody. Já jsem si přivlastnila pohár se světle hnědou tekutinou. O tu jsem se ani tak nezajímala, spíše mě zaujala ta hromada šlehačky nahoře.
„Ledová káva, dobrá volba.“ pochválila mě Rachel a sama přitom míchala špejlí svůj žlutooranžový nápoj.
„Nevím, nikdy jsem to neměla.“ zamyšleně jsem si svou sklenici prohlížela a přemýšlela, jak to asi chutná. Věděla jsem, že nejlepší a taky jediný způsob, jak to zjistit, je ten, že se toho napiju. Ale na to jsem byla příliš fascinovaná tou šlehačkou, která v bílých proužcích stékala na dno poháru a zanechávala po sobě cestičky, které vytvářely zajímavé obrazce na hnědém podkladě. Nakonec byla ale zvědavost silnější než fascinace a já si upila. A nestačila jsem se divit. Myslela jsem si, že ranní káva je naprosto chuťově úžasná? A co pak bylo toto? Pro tohle jsem tedy vážně neuměla najít pojmenování.
„Chutná?“ zeptala se mě Nao s očima stále zdviženýma k nebi.
„Jestli chutná? Je to vynikající!“ pochválila jsem své pití a znovu si usrkla. V tu chvíli jsem věděla, že by mě od toho neodtrhli ani párem koní.
„Díky, vlastní výroba.“ pochválila se Rachel a já před ní musela smeknout. To, že jsem opět porušila svůj kodex a klaněla se upírovi, i když jen pomyslně, jsem už ani nevnímala.

Ležela jsem a úplně vypnula. Normálně bych to nikdy neudělala, obzvláště ne v tak těsné blízkosti upírů, ale jelikož bych proti jejich napadení stejně nic nesvedla, mohla jsem si to dovolit. Když vtom se zpoza zatáčky vyřítilo tmavé Audi. Rychle jsem se vyšvihla do sedu, stejně tak i Naomi, a dívala se na nově příchozí. Z auta vystoupili nějací dva další upíři, z místa řidiče muž a zezadu žena. Ani jednomu z nich nemohlo být v době přeměny víc než dvacet, maximálně dvaadvacet let. Jako blesk z čistého nebe se z ničeho nic k nim vyřítil Aaron se spokojeným výrazem a ihned se s nimi přivítal. Poté se spolu začali bavit. Upíří trojice zrovna o něčem živě diskutovala a podle ječivého ženina smíchu jsem poznala, že to jsou ti samí, se kterými se Naomi nechtěla potkat.
Celá skupinka si to zamířila k naší dece.
„No a toto je náš nový domácí miláček.“ ukázal Aaron na mě a usmíval se při tom uštěpačným, posměšným a tak trochu i pyšným smíchem. Zjevně se rád chlubil a já byla vhodným předmětem jeho pýchy. V tu chvíli jsem mu byla dobrá.
Po celou dobu jsem ho propalovala ne moc pěkným pohledem, stejně jako Naomi, jenže ta k tomu ještě přidala výhružné vrčení. Rachel také nevypadala, že je z návštěvy štěstím na větvi, ale nic neříkala. Její pohled mluvil víc, než kdyby řekla tisíc slov.
Aaron ke mně natáhl tu svou otřesnou slizkou pracku a nejspíše mě chtěl pohladit, ale to jsem si nenechala líbit a ucukla jsem. Naomino vrčení se z jejího hrdla ozývalo ještě hlasitěji. Aaron, i když neochotně, stáhl svou ruku zpátky k tělu, ale chlubil se dál.
„Tato kráska je vlkodlak.“ oznámil ještě hrdě a já měla sto chutí mu v tu chvíli za ten tón zakroutit krkem. Raději jsem dala své ruce za záda a teprve tam jsem je sevřela do pevných pěstí. Nechtěla jsem dát navenek najevo svůj vztek. Mohlo by to Aarona pobídnout k dalšímu provokování a já bych se nemusela udržet, což by nebylo zrovna moudré, vzhledem k mé situaci.
„Vážně? Opravdový vlkodlak?“ najednou jsem Aaronovy společníky zajímala o poznání více. Dovolila jsem si přejet je pohledem. Oba byli jako upíři velmi bledí, s černými dlouhými vlasy. Muž měl vysokou a svalnatou postavu, vypadal jako problematik, zato žena byla typickým výjevem Barbie. Dlouhé řasy, pěstěné nehty, výraz jako by jí patřil celý svět. Prostě typ ženy, které jsem z duše nenáviděla. Oběma na obličeji dominovaly zelené oči. Ženě se v nich zračil nezájem, u muže to byl pravý opak, ten se o mě zajímal až příliš. Celé mé tělo sjížděl pátravým a mně velmi nepříjemným pohledem. Měla jsem pocit, že má co dělat, aby nezačal slintat. Pokud ta žena byla jeho přítelkyní, určitě jsem jí takového partnera nezáviděla.
„Ano, opravdový, krotký vlček jen pro nás.“ pocit, že Aaron brzy praskne hrdostí, mě naplňoval čím dál víc, stejně jako ten, že po něm hodně brzy skočím. A pokud to neudělám já, Naomi mě ze srdce ráda zastoupí. Kéž bych se na chvíli zbavila mé stříbrné ozdoby! S Aaronem bych si hrála hodně dlouho a nehorázně bych si to užívala. On o mnoho méně, ale co. Nikdy se nedá vyhovět všem.
„April, Marku.“ vložila se do toho Rachel klidným a autoritativním hlasem. Vyslovení jejich jmen byl vlastně pozdrav. Ten nesouhlas s jejich přítomností, mnou zahlédnutý v jejím obličeji, zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Další její podobnost se mnou: dokázala měnit výrazy skoro až nadzvukovou rychlostí. „Myslela jsem, že dnes odjíždíte domů.“
„Ano, takový byl plán. Ale bohužel náš let byl zrušen a další letí až zítra, tak nás napadlo, že si ještě na chvíli prodloužíme pobyt u vás. Ptali jsme se, jestli to nebude vadit, ale Aaron nás ujistil, že ne. Anebo ano?“ pozvedl obočí v otázce Mark a díval se při tom na Rachel. April mezitím vedla oční souboj s Naomi a bylo by i slepému jasné, že ty dvě by si nejraději vyškrábaly oči navzájem. Upřímně jsem nesnášela ten Aprilin arogantní úsměv, navíc se mi zdálo, že i ten její otřesný ječivý hlásek odněkud znám, jenom jsem si nemohla vzpomenout odkud.
„Ne, samozřejmě že ne. Vždy jste u nás vítaní. Zůstanou vám vaše pokoje, zdržte se, jak jen dlouho chcete. My všichni budeme jen rádi.“ oznámila jim s úsměvem Rachel, načež pokynula rukou k domovním dveřím a poté, co ji návštěvníci minuli, se vydala za nima. Předtím mě však stihl Mark sjet chtivým pohledem a April posměšným, ovšem se špatně skrytým ostnem žárlivosti.
Docela mě pobavila ta část Racheliného proslovu se slovy my všichni. Vzhledem k výrazu Nao, která jakoby plánovala vraždu, se tam slovo všichni moc nehodilo. A nebe jakoby vycítilo naši náladu. Zatáhlo se, zafoukal mrazivý vítr, který s počasím před pár minutami vůbec nešel dohromady, a z mraků začaly kapat první kapky jarního deště.
„Pojď dovnitř, je zima.“ pobídla mě Nao a narychlo posbírala všechny serepetičky okolo. Tác s pitím stačila Rachel odnést během uvítání návštěvy.
Jen co za námi zaklaply dveře, z nebe se snesl ne deštík, ani déšť, ale pořádný liják. Naomi mě nasměrovala k Mattovu pokoji, cestou to vzala kolem toho svého, kde odložila věci z venku. Před jeho dveřmi se zastavila a zaklepala. Počkala na vyzvání a poté vstoupila, se mnou v těsném závěsu. Ona šla za Mattem k jeho stolu, u kterého právě seděl, a já se šla posadit na ‚svoji‘ sedačku.
Dívala jsem se na kapky deště narážející na okno. Vždycky jsem milovala déšť, ten zvuk, který vydávala každičká ta slza nebes, vůni rozprostírající se všude po okolí. Déšť je úžasný. A navíc má jednu skvělou vlastnost, dokáže alespoň na chvíli skrýt lidskou slabost. Každá slza lidí se smíchá se slzami přírody. I já jsem toho využívala, ale to už bylo dávno…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one