Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Obchodní partneři

Vytvořeno 29.06.2009 20:26:05 | Poslední změna 29.06.2009 20:37:41
Když jsem se to ráno probudila, ještě jsem ani neotevřela oči a rovnou jsem přemýšlela nad tím, co se stalo té noci. Nejdřív jsem si myslela, že to byl jen sen. To jsem usuzovala podle toho, jelikož mě nenapadal nikdo, kdo by se se mnou přes noc tahal z jednoho místa na místo.
Jako druhé jsem si však uvědomila, že doopravdy ležím na něčem příjemném, příliš měkkém na to, aby to byla podlaha nebo staré hadry.
Oběma teoriemi jsem se zabývala asi tak tři minuty, ovšem obě měly svá pro a proti. Jediný způsob, jak zjistit správnou odpověď na tuto zapeklitou otázku? Otevřít oči! Ovšem to by se mi muselo chtít…
Nakonec jsem ty oči přeci jen otevřela. Za a) protože jsem byla příliš zvědavá a za b) protože jsem musela. Bylo by možná fajn strávit celý den v posteli, pochybovala jsem však, že by mi to pan Úžasný dovolil. Tak nebylo z toho nic.
Hned poté, co jsem si zvykla na bodavé denní světlo, jsem zjistila, že opravdu neležím na studené a tvrdé zemi, ale na Mattově…sedačce? Odkdy měl Matt v pokoji tuto sedačku? Pomalým pohybem jsem otočila hlavu doleva, k místu, které by měl obývat Matt, ale ten tam nebyl. Zjevně si ten den přivstal, abych řekla pravdu, vůbec mi to nevadilo.
Když jsem se otočila na pravý bok, zjistila jsem, že světlo je tak silné, jelikož ležím přímo pod oknem. Před očima se mi naskytl úžasný pohled. Větve jehličnanů ze sebe oklepávaly poslední zbytky sněhu, některé ho už na sobě neměly vůbec. Z okna bylo vidět kousíček jabloně rostoucí kousíček za oknem tak, aby nestínila. Na ní se začaly objevovat první zelené lístky a narůžovělé květy se už také začaly hlásit k životu. Začínalo jaro, období, kdy se všechno nové rodí. Jako člověk jsem toto roční období milovala, nyní jsem při něm podléhala nostalgickým myšlenkám a depresi. Bylo to na mě příliš emocionálně silné na to, aby mě to nechávalo úplně chladnou.
Pak jsem uslyšela klapnout dveře, což znamenalo, že Matt je zpátky. Něco jsem čekala, zvuk, dotek, prostě cokoliv. Ale nic z toho nepřicházelo. A jelikož jsem byla otočená k pokoji zády, ani jsem nemohla zjistit, co se v něm děje. To bych se musela otočit. Přinuťte mě!
Nakonec jsem to, opět, nevydržela a otočila se. Pohled mi utkvěl na Mattových zádech, seděl u počítače a nejspíš snídal. A ani mě nevzbudil? Jsem se divila. Jako by vycítil můj pohled na svém těle, otočil se ke mně čelem.
„Brý ráno.“ pozdravil a dál se věnoval své předchozí činnosti. Žádný Alík či jiné oslovení? No páni, co se stalo?
„Jinak, snídani máš na stole.“ oznámil mi jakoby nic. Zaklonila jsem hlavu a očima vyhledala noční stoleček, na kterém byl opravdu tác s jídlem. Ale ne miska se psím žrádlem, bylo to obyčejné lidské jídlo. Lidské! Pane jo, co se stalo? Že by nějaký radioaktivní meteorit ozářil tohoto upíra?
Na ten tác jsem se dívala dost nedůvěřivě. Přeci jenom mě ta změna chování překvapila. No co, riskovat se musí.
„Vážně to není napuštěné žádným jedem.“ uklidňoval mě Matt stále s očima přilepenýma na monitoru. Tím jsem se úplně rozhodla a trochu nesměle se natáhla pro rohlík. Už při prvním soustu jsem si uvědomila, že nechutná vůbec divně nebo kovově, měl chuť normálního rohlíku. Teorie meteoritu byla čím dál víc pravděpodobnější…
„No co je? Proč zíráš tak vyjeveně?“ nechápal a konečně se otočil od počítače a koukal na mě.
„Nezvyk.“ odpověděla jsem mu jednoslovně. On na mě vyvalil oči, nechápala jsem proč.
„Ty mluvíš?“ zeptal se vyjeveně. Tak snad nezíral ani Kolumbus při objeven Ameriky. Jedno slovo, to je toho.
„Ty taky.“ odpověděla jsem něco, co bylo nad slunce jasné, a dál se věnovala rohlíku. Zato Matt na mě pořád zíral jako na osmý div světa. Potom hlasitě vydechl, zakroutil hlavou a dál se věnoval počítači. No, a já dál snídala.
„Nikdy jsi na mě nepromluvila.“ dodal ještě.
„Nikdy jsi mi nepřinesl snídani.“ zdálo se mi, že jsem zaslechla jeho tichý smích.

Když jsem dosnídala, přemohla mě zvědavost, co na tom počítači Matt stále kutí. Jeho pokoj bych nakreslila i se zavřenýma očima do nejmenšího detailu, takže jsem se nudila, nic mě už nepřekvapilo. Proto jsem donutila své ztuhlé svaly k pohybu a popošla ty dva metry k Mattovi. Naklonila jsem se mu přes rameno a sledovala ho při práci. Asi ucítil můj dech na svém krku, možná ne, ale nic to neměnilo na tom, že zvedl hlavu od nějakých papírů na stole. Ups, asi jsem už přestřelila. Čekala jsem, že mi řekne něco typu: ‚Nezavazej!‘ nebo ‚Co tady děláš!‘, on se však místo toho… usmál? Opravdu se usmál, bylo to sice jen jemné vykřivení rtů, ale byl mnohem lepší než ty slavné, široké úsměvy Hollywoodských hvězd, víc osobní.
„Chceš si sednout?“ nabídl mi a vysunul zpod stolu ještě jednu stoličku. Zlomek vteřiny jsem přemýšlela, jestli pokoušet tetičku štěstěnu, ale vlastně, proč ne? Kývla jsem hlavou a přijala nabízené místo.
„Co to děláš?“ začala jsem se vyptávat.
„Obchody na světové burze, spousta číslic a jiných nezáživných věcí.“ povzdech si.
„A přesně teď řešíš…?“ nechala jsem větu viset ve vzduchu, aby mě doplnil. Matt chvíli přemýšlel, jak mi odpovědět, abych tomu rozuměla. To protože nevěděl, že já jsem byla na burze jako doma.
„Ale, nějaké akcie benzinky v Korey.“ dál se zabýval papíry a monitorem. Benzinka v Korey? To nebyl dobrý nápad…
„Nekupuj to.“ poradila jsem mu a věděla jsem proč.
„Proč?“ nechápal. „Je to lákavá nabídka, taková šance se už možná nenajde!“ a než jsem stihla něco dodat, klikl na myši a tím potvrdil nákup. Jeho smůla, ale potom ať si nestěžuje, já ho varovala.
„Co to…!“ najednou vyjekl. Při bližším prozkoumání dění na obrazovce jsem zjistila, co ho tak rozčílilo. Ceny jeho právě koupených akcií letěly dolů takřka nadzvukovou rychlostí.
„Já ti to říkala.“ podotkla jsem a radši se ze stoličky zvedla. Nebyla jsem si jistá, jestli by naštvanému upírovi přede mnou třeba neulétla ruka a já jednu neschytala. Ne, o to jsem vážně neměla zájem.
„Tys to věděla?“ zeptal se mě už klidným hlasem. Velice rychle se stačil uklidnit, to bych já v jeho situaci asi tak rychle nezvládla. Ale možná dělal to samé co já, dusil vztek v sobě a po nějaké době vybouchl jako čerstvě probuzená sopka.
Hlavou jsem mu to potvrdila. „Ale jak…“ nenechala jsem ho to dopovědět.
„Těsně před tím, než jsem se dostala sem, jsem v Korey byla. To víš, jeden z těch nejnudnějších úkolů, neptej se jakých. Nutné zlo, ale někdo to dělat musí. No a měla jsem čas i sledovat politické dění. Asi před pěti minutami vešel v severní Korey v platnost zákon omezující petrolejový průmysl, ve kterém je většina benzinek nevyhovujících a doslova bezcenných. Ale jestli tě to uklidní, nejsi jediný, kdo se teď chytá za hlavu. Kvůli obrovskému informačnímu embargu o této změně zákona skoro nikdo v Korey nevěděl, o světě okolo ani nemluvit.“ vysvětlila jsem mu jakž takž stručně. Chvíli na mě koukal jako na návštěvníka z Marsu a poté se rozchechtal.
Když se konečně uklidnil, dostal ze sebe jen: „Tak vidím, že mám nového obchodního partnera.“ Já se na to jen pousmála. Taková práce by mi vážně nevadila.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one