Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Přikývla jsem

Vytvořeno 10.09.2009 19:31:35 | Poslední změna 10.09.2009 19:32:03
„Takže vyjednávání nepřipadá v úvahu.“ uzavřel Sam debatu, která se vedla poslední dvě hodiny. V její hlavní roli byl samozřejmě blížící se boj… Sam chtěl předejít boji domluvou, ovšem to jsem mu rázně nedoporučila. Tentokrát výjimečně ne kvůli své averzi k upírům, ale čistě z bezpečnostních důvodů. Přeci jenom jich bylo příliš na to, aby se k nim vydal jen jeden zástupce tábora, kam jsem nyní patřila i já. Stejný účinek by měli dva a byla jsem si jistá, že tři by také nebyli dostateční.
„Dobře, kdy se plánuje akce?“ zeptal se Matt a já zahlédla v jeho očích zvláštní lesk, který jsem nedokázala zařadit.
„Záleží taky na Ele.“ otočil se Sam na mě.
„Dva dny maximálně.“ odpověděla jsem mu na nevyřčené otázky. Na to, kdy by mohl být boj a zároveň i na to, kdy mi přijde posila.
„Za dva dny.“ opakoval po mně a přikývl. „Souhlasím. Sice to není příliš dlouhá doba, ale do nekonečna dělat odklady nemůžeme.“
„Všechno?“ zeptala se Naomi a přeskakovala pohledem ze Sama na mě. Tak nějak mě považovala za druhého vůdce.
„Myslím si, že ano.“ souhlasil Sam a pohledem si zkontroloval, jestli s ním sdílím stejný názor. Pokrčila jsem rameny a kývla, jako že asi ano.
Bylo to jako povel k rozpuštění shromáždění, za minutu jsem zůstala v pokoji sama.
Zadívala jsem se ven z okna, kde se už snesla černočerná noc. Být tak člověkem, nevidím ani metr za dům.
Dům pomalu utichal, kromě pokojů Naomi a Eliota, který jsem raději z dosti jasného důvodu ignorovala, a Matta. Tam jsem zase slyšela hučet počítač a monotónní klapání klávesnice.
S povzdechem jsem se postavila a zamířila si to do kuchyně, kde jsem si napustila skleničku vody. Potom jsem se opřela zády o kuchyňskou linku a přiložila sklo ke rtům.
Svým vlkodlačím šestým smyslem jsem zaznamenala kapičku vody, která mi stekla po ruce a potom padala dolů na podlahu. Rychle jsem vymrštila ruku se skleničkou, abych kapku zachytila. Přitom jsem však stačila vyšplouchnout další vodu, ovšem nedalo mi žádnou námahu i zbytek pochytat.
Narovnala jsem se a zaujatě pozorovala rosící se ledovou vodu na okraji sklenice. Zjistila jsem, že hra s vodou je mnohem zábavnější než nečinné pozorování okolí. Stejně jsem si už pamatovala každý centimetr tohoto domu.
Znovu jsem prudce vyšvihla skleničku nahoru a téměř až s dětskou radostí sledovala, jak se všechna voda vrátila na své místo. Celý pohyb jsem opakovala znovu a pořád dokola. Byla jsem tím tak zabraná, že jsem si ani nevšimla nově příchozího.
Jen jednou jsem si nedokázala správně vypočítat dráhu letu vody a pár kapek mi vyklouzlo. Čekala jsem, kdy se s hlasitým plesk roztříští o podlahu, ale nestalo se tak. Když jsem se podívala pořádně, zjistila jsem, že se voda drží ve vzduchu. V tu chvíli jsem si uvědomila Mattovu přítomnost v kuchyni a zkoumavě se na něj zadívala.
„Říkej tomu přátelská pomoc.“ navrhl mi. Usmála jsem se na něj a jedním plynulým pohybem jsem poslala kapičky za jejich kamarádkami. Potom jsem Mattovi gestem naznačila, jako kdybych si s ním připíjela, a zhluboka se napila.
„Díky.“ řekla jsem mu, když jsem měla ústa opět volná.
„Nemáš za co.“ odpověděl mi zpátky. „El, vadilo by ti, kdybys byla zase na noc u mě?“ zeptal se mě, v jeho hlase jsem cítila nesmělost. Jako by se bál mé reakce.
„Ne, nevadilo.“ souhlasila jsem a odložila pohárek do dřezu. „Jdeme?“
Otočil se a vyšel z kuchyně, já za ním.

„Víš, vadí mi na tobě jedna věc.“ řekl uprostřed schodiště, ale ani se na mě neotočil a dál pokračoval v cestě.
„Jenom jedna?“ zatáhla jsem sarkasticky. „A jaká, jestli mi to můžeš říct?“
„Ta tvoje neslyšnost. Mám pocit, jako kdybych teď mluvil se vzduchem, jen čekám, kdy se ve dveřích objeví někdo se svěrací kazajkou, aby mě zavřel do blázince jako schizofrenika.“
Musela jsem se ušklíbnout. Pokud mu na mně opravdu vadilo jenom to jedno, byla jsem nadšená.
Srovnala jsem s ním krok a stiskla mu rameno.
„Tak co, pořád mluvíš se vzduchem?“
„Ne, už ne.“ s tím mi obmotal ruku kolem pasu.

V pokoji jsme zamířili přímo k posteli, jenže tentokrát si mě Matt stáhl k sobě.
„Hej, co děláš?“ protestovala jsem.
„Já? Nic, proč?“ odpověděl a tvářil se při tom jako nevinnost sama.
„Pusť mě, vždyť jsem špinavá!“ plácla jsem první výmluvu, která mě napadla. Ale přesto jsem ve skrytu duše doufala, že mě neposlechne.
K mé radosti se zdálo, že si z mých námitek opravdu nic nedělal. Místo toho si mě přitáhl blíž ke svému tělu a pevně mě objal. Měla jsem pocit, že si mě spletl s plyšovým medvídkem do postele, ale nechala jsem ho. Popravdě jsem si vlastně užívala každičký náš kontakt, každý dotyk. Ještě víc jsem se k němu přitiskla, jednu ruku mu vmotala do vlasů a druhou položila na hrudník, pohybující se v rytmu pomalu se vyrovnávajících nádechů a výdechů.

Myslela jsem si, že už dávno spí, proto jsem si dovolila něco víc. Stále jsem se totiž neměla k tomu, abych odešla. Jemně, abych ho nevzbudila, jsem mu prsty kreslila spirály po břichu a hrudi. Byla jsem ráda, že spí, jelikož mě nevědomky neuvěřitelně sváděl. Slíbila jsem si, že ho později požádám, aby si oblékal tričko.
Trhaně se nadechl a já okamžitě stáhla své ruce pryč od něj. Nespokojeně zavrčel.
„Promiň, nechtěla jsem tě budit.“ omluvila jsem se. Otevřel oči a zadíval se mi do těch mých. Jeho tmavý a hladový pohled mě trochu vyděsil. Z jednoho prostého důvodu; kdyby toužil po mé krvi, nebyl by pro mě nějak složitý úkol se mu ubránit. Jenže on prahnul po mně celé.
Z mých úvah mě vytrhlo, když mě začal líbat na krku. Byla jsem z toho tak mimo, že mi vůbec nedocházely možné následky našich činů. Bylo pro mě čím dál těžší se ovládat. Brzdit jednoho je možné, ale dva… Nemožné je to pravé slovo.
Z mého krku se pomalu přesunul na obličej. Měla jsem pocit, že se schválně vyhýbá mým rtům, nakonec jsem to nevydržela a sama si přitáhla jeho hlavu. Jemným tlakem jsem se jazykem domáhala vstupu do jeho úst a on mi milerád vyhovět.
Zaregistrovala jsem, že mi začal přejíždět rukou po linii boků. ‚Zastav ho!‘ blikalo mi výstražné světýlko v hlavě, ale já ho plně ignorovala.
Nějakým, pro mě neznámým, způsobem se Mattovi podařilo dostat se mi dlaní pod tričko. Na to jsem už reagovat musela. Svou přirozenou rychlostí jsem mu chytila obě zápěstí a vyšvihla se tak, že jsem se převalila nahoru na něj. Ruce jsem mu pevně uvěznila nad hlavou.
Nechápavě a překvapeně zároveň na mě upíral svůj pohled.
„Děje se něco?“
„Kromě toho, že jsi blázen?“ zamračila jsem se. Pochopil.
„Ano, jsem. Zbláznil jsem se do tebe.“ využil toho, že jsem se musela naklánět nad ním a znovu mě políbil. Nechala jsem ho. Pustila jsem jeho zápěstí a pomalu mu sjela po pažích na ramena. On své dlaně přesunul zpátky na mé kříže a přejížděl po kostrči nahoru a dolů. Občas mi znova zajel po tričko, ale jen málo a hned zase pryč. Jako by se chtěl v případě mého nesouhlasu bránit tím, že vlastně nic nedělá.
A já jsem nesouhlasit neplánovala. Zjevně to vytušil, protože nakonec své ruce už neodtáhl a pomalu se dostal až ke sponě mé podprsenky.
„Co to děláš?“ odpojila jsem se od jeho rtů a dlaněmi se mu zapřela do hrudi.
„No co? Ty už výhled máš, chci taky.“ zatvářil se jako nevinnost sama, ale jeho oči, jasně zářící vzrušením, ho prozradily. Potom ale zvážněl. „Dovol mi to, prosím.“ řekl, zatímco mi zastrčil jeden uvolněný pramen vlasů za ucho.
Chvíli jsem se snažila přijít na význam jeho slov, ale když mi došel, udělala jsem jedinou v tu chvíli pro mě možnou věc. Přikývla jsem.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one