Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Přípravy

Vytvořeno 04.10.2009 21:20:07 | Poslední změna 04.10.2009 21:20:29
Jen jsem mu vyzývavě lépe zpřístupnila svoji krční tepnu a potom ucítila, jak mi jeho tesáky zajely pod kůži…
Začínala jsem se cítit čím dál více unavená. Sání krve nebylo nijak bolestivé, jen podivně otupující. Když mě však začal příliš přemáhat spánek a ztrácela jsem vědomí, uznala jsem, že už stačilo. Poslední silou vůle jsem mu zabránila v přístupu k mé krvi.
Matt nejdříve nechápavě zamrkal a potom si uvědomil, z čeho jsem ho právě vyrušila. Bojácným pohledem sledoval každou změnu v mém výraze, ale to mi bylo v tu chvíli úplně jedno. Já chtěla spát. Dobrou noc.
„Jsi v pořádku?“ strachoval se. Jen jsem vláčně přikývla.
„Dej mi minutu.“ zamručela jsem mu do hrudi, o kterou jsem se mezitím opřela.
Nespokojeně jsem zamručela, když se ode mě odtáhl a odešel. Po chvíli se ale vrátil a znovu si mě vysadil na klín. Okamžitě jsem se k němu zase přitiskla, jako bych si ho v tu chvíli mohla udržet.
„Na.“ podal mi něco studeného do ruky. Později jsem v tom identifikovala skleničku. „Napij se, snad ti to aspoň trochu pomůže.“
„Díky.“ odpověděla jsem mu a poslechla ho. Ještě se mi trochu klepala ruka, když jsem od něj tu vodu přijímala.
„Promiň, El, nechtěl jsem ti ublížit.“ zněl doopravdy kajícně. Už jistějšími pohyby jsem odložila skleničku na koberec vedle pohovky a doufala při tom, že do ní nedrcnu. Potom jsem se otočila na Matta.
„Říkala jsem ti, že mi neublížíš!“odporovala jsem mu teď už o mnoho silnějším a také i autoritativnějším hlasem. Regenerace vlkodlaků zapracovala. S catellou by to sice bylo o něco rychlejší, ale i tak.
„Skoro jsem tě zabil.“ zamručel a provinile sklopil hlavu. S povzdechem jsem ho chytila za bradu a donutila ho tak dívat se mi do očí.
„Nezabil.“ zopakovala jsem mu už po několikáté. „Nemůžeš, nepovedlo by se ti to.“ Potom jsem mu obmotala ruce kolem krku. „Udělala jsem to z vlastní vůle a udělám to kdykoliv znovu.“
Chtěl něco namítat, ale já ho přiložením ukazováčku na rty umlčela. Jen si povzdechl a zavrtěl hlavou.
„Můžu se ještě na něco zeptat?“
„Hmm…“
„Neměl jsem se čistě teoreticky otrávit?“ Překvapeně jsem na něj pohlédla. Pak mi došlo, že on o tom vlastně neví.
„Čistě teoreticky neměl.“ Nechápavě zamrkal. „Otrávil by ses jen v případě, že bys mě napadl a moji krev si vzal násilím. Já ti ji však dala dobrovolně. Je to úplně to samé jako u catelly. Naomi nic neudělala, tobě…“ schválně jsem nechala větu viset ve vzduchu.
„Au… ale zasloužil jsem si to.“
„To nepopírám.“
„Být tebou, tak se nenávidím. Za to chování minimálně.“
„Něco ti řeknu.“ odvětila jsem mu. „Kdybych měla takhle reagovat na každého, kdo mi udělal něco, co se mi nelíbilo, nenáviděla bych skoro celý svět.“
Ještě chvíli vyčkával, jako bych si to snad měla ještě rozmyslet, nebo co, a potom si opřel svoje čelo o mé.
„Miluju tě.“ zašeptal.
„Já tebe taky.“ odpověděla jsem mu a znovu ho políbila. Na jazyku mi utkvěla hořkoslaná až kovová chuť mé krve, která zbystřila moje smysly. Vlk ve mně začal šílet. Odtáhla jsem se od Matta, abych se alespoň trochu uklidnila.
„Děje se něco?“ zeptal se hned a chtěl ke mně přiskočit. Zvednutou rukou jsem ho zadržela.
„Ne, to je dobré, jenom chviličku počkej.“ snažila jsem se ho uklidnit a zároveň i sebe.
„Co se děje?“ zajímal se nadále, ale, díky bohu, mě poslechl a nepřibližoval se.
„Ne, nic, to jen ta krev. Dráždí mě to. Jsou to prostě reflexy. Vás chuť krve nutí zabíjet jejího nositele, nás jejího konzumovatele.“
„Aha…“ pokýval hlavou, jako že mi rozumí. „El, máš žluté oči.“ upozornil mě.
„Jo, promiň.“ křečovitě jsem je zavřela a neotevřela, dokud jsem si nebyla jistá, že jsou zase normální.
„Víš, napadá mě tak, nemohla by ses mi ještě jednou přeměnit do vlkodlačí podoby? Nikdy jsem si tě nestihnul prohlédnout…“
Nejdříve jsem si v duchu zkontrolovala, jestli jsem už natolik klidná, abych po něm nevystartovala. Když jsem si byla jistá, že je to bezpečné, přikývla jsem a potom se předklonila. Na všechny čtyři jsem už dopadla jako větší vlk.
„Páni.“ přistoupil ke mně a prsty mi zabořil do srsti na krku. „Ale nevypadáš až tak hrozivě…“
Potichu jsem zavrčela a potom od něj zacouvala o několik kroků dozadu.
„Počkej, nechtěl jsem tě urazit, nemyslel jsem to tak!“ natáhl ke mně ruku, ale já zakroutila hlavou. Potom jsem se začala soustředit a vzápětí ucítila, jak se mi protahují drápy a špičáky. Připomínala jsem tak trochu mix mezi vlkem a šavlozubým tygrem.
Matt se překvapeně nadechl. Takže jsem mu už tak roztomilá nepřipadala. Pro sebe jsem se pousmála. Další mé malé vítězství.

Tik tak, tik tak. Čas neúprosně běžel vpřed. Časová lhůta se blížila ke konci a minutu od minuty byl každý v domě nervóznější a nervóznější. Jediné klidné jsme byly já, Carol a Tala.
„Myslím, že bychom měli jít ven. Nejspíš na tu louku?“ otočil se Sam na mě s otazníkem v očích. Jen jsem pokrčila rameny, jako že je to jedno, což vlastně i bylo.
„Dobře, tak za patnáct minut.“ zvedl se a odešel. Ostatní ho následovali.
„Půjdu se ještě převléct.“ šeptl mi zezadu Matt do ucha a políbil mě na krk. Přikývla jsem na souhlas.
Jediný, kdo v místnosti zůstal, byla Lana, ale i ta se chystala někam zmizet.
„Lano?“ zadržela jsem ji.
„No?“ zabrzdila se v půlce pohybu a otočila se na mě.
„Víš, jak jsi mi tenkrát říkala, že odsud nemůžeš odejít, protože nemáš kam…“ začala jsem. Zamračila se, ale gestem mi naznačila, že ví, o čem mluvím.
„Na.“ podala jsem jí obálku, kterou jsem před pár dny dostala od Carol.
„Co to je?“ prohlížela si ji ve svých rukou.
„Klíče a adresa. Kdybys náhodou někdy potřebovala, nebo se chtěla jen tak někam zašít. Ten byt je můj, takže bude celou dobu volný.“
„Ty mi dáváš byt?“ vyvalila na mě překvapeně oči.
„Jo.“ přitakala jsem.
„Počkej, to, nejde to! Přece tě nemůžu jen tak vystěhovat!“ začala mi obálku vracet.
„Vážně si myslíš, že mám jen jeden.“ ušklíbla jsem se.
„Eh, no… Tak se alespoň domluvme na nájmu!“ nevzdávala se. Rezignovaně jsem vydechla.
„Tak jo, pokud se tak zarytě chceš zbavit peněz, které mi budou úplně k ničemu, musím podotknout, můžeš platit vodu a elektřinu, co ty na to?“ navrhla jsem jí.
„To je samozřejmost!“ vyhrkla.
„Tím jsme vyrovnané.“ nekompromisně jsem uzavřela debatu.
Určitě chtěla ještě něco dodat, ale přerušil ji postupný příchod dalších členů rodiny.
„Takže co teď?“ zeptal se mě Sam a i ostatní doslova viseli na každém mém slově.
„Běžte na tu louku, jak jste plánovali.“ odpověděla jsem.
„Běžte? Vy? Ty tam nebudeš?“ ozval se Aaron.
Otočila jsem se na něj a klidně mu řekla: „Ne, přijdu až později. Samozřejmě bych mohla jít hned, ale to by vás, vlastně už nás, čekalo nemilé překvapení zezadu. Nebo sis snad myslel, že zůstanou pohromadě?“
„Myslel jsem si něco úplně jiného.“ odfrknul si. A v duchu jsem měla pocit, že přesně vím, jaké myšlenky se mu honily hlavou. Já a útěk jsme určitě hráli hlavní roli.
„Dobře, ale můžeme s tebou počítat.“ ujišťoval se ještě Sam.
„Ano, ovšem nemyslím si, že moji pomoc budete potřebovat. Jsem si jistá, že to zvládnete sami.“ povzbudivě jsem se pousmála a potom si přelétla pohledem všechny členy mé současné rodiny. Brala jsem je jako rodinu. U Naomi jsem si ještě ověřila, že má moji catellu, a potom jsem jim dala pokyn, že můžeme začít.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one