Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Přiznání

Vytvořeno 26.08.2009 11:06:09 | Poslední změna 26.08.2009 11:06:37
Otočila jsem se na ni a čekala, co bude následovat. Ona na mě upřela své tmavě hnědé oči. Přísahala bych, že před chvílí byly ještě šedé. Hnědá barva dokazovala, že bude muset jít brzy na lov.
„Co jsem to udělala?“ zeptala se sama sebe. Tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli chtěla, abych to slyšela.
Nečekala na odpověď a místo toho se rozběhla k lesu. Pospíšila jsem si za ní. Domyslela jsem si, že mě ven nevytáhla jen tak.
Zastavila se u jednoho ze stromů a přejížděla bříšky svých prstů po struktuře kůry.
„Co jsem to udělala?“ zopakovala otázku ještě jednou. Dívala jsem se jí do očí, ve kterých bylo až nemožné množství smutku a… strachu? Čeho se bála? Mě ne, tím jsem si byla jistá.
Nikdy jsem nebyla na objímání, vůbec jsem se vlastně přímému kontaktu vyhýbala. Nikdy mi to nevadilo. Ale teď, když jsem viděla svou bývalou nejlepší přítelkyni takto zničenou, jsem poprvé litovala, že neumím utěšovat. Teď to nebyla upírka, ale Julia, teda vlastně Lana, kamarádka.
„Mám hlad.“ zkonstatovala. Potom po mně hodila vyplašeným pohledem, jako by jí ta věta unikla nechtíc. Jako kdyby to bylo něco špatného. V tu chvíli přede mnou nestála rozzuřená upírka, kterou byla před chvílí, ale štěně čekající každou chvíli na nakopnutí.
Začala jsem se soustředit na to, abych zakryla svůj pach. Když jsem si byla jistá, že se to povedlo, znovu jsem zaměřila svou pozornost na Lanu.
„Tak běž lovit.“ pobídla jsem ji. Vyvalila na mě oči.
„Ale vždyť to nemůžu! Zabiju tě!“
„Zkus to.“
„Ale…“
„Žádné ale.“ zadržela jsem ji. „Viděla jsi, že nemám problém se upírovi ubránit. Proto ti znova říkám, zkus to.“
Rezignovaně pokrčila rameny a zhluboka se nadechla. A potom jí už nebylo. Já se změnila na vlka a následovala její pach.

Netrvalo mi dlouho, než jsem ji našla. V té chvíli si zrovna pochutnávala na mladém srnci a její oči opět pochytávaly šedivou barvu. Opřela jsem se jako člověk bokem o strom a sledovala scénu odehrávající se přede mnou. Krmícího se upíra jsem viděla už nesčetněkrát, ale vždy byla jejich potrava lidská. Tito ‚býložravci‘ pro mě byli novinkou, avšak příjemnou. Nebyla jsem si jistá, jestli bych dokázala je zabít. Modlila jsem se, aby zůstali u své zvířecí krve a aby tak bylo vše v pořádku.
Lana zaregistrovala mou přítomnost teprve tehdy, když v srnci nezbyla ani kapka krve. Když si všimla, že se na ni dívám, sklopila provinile oči.
„Jaký byl oběd?“ zeptala jsem se jí. Ne že by mě to zajímalo, ale chtěla jsem jí tímto gestem ukázat, že mi její stravování nevadí.
„Promiň.“
„Za co?“ nechápala jsem.
„Za to, že to musíš vidět.“ ‚Aha, tak znova.‘
„Dokud to budou jen zvířata, vůbec mi to nevadí.“ věnovala mi další nedůvěřivý pohled, ale nic neodpověděla. Místo toho se začala věnovat odklízení zvířecí zdechliny.

Když svou práci dokončila, rukou jsem jí naznačila, abychom šly. Potřebovala jsem se jí na něco zeptat.
Přestože jsem naznačila směr dům, ona se otočila a šla na druhou stranu. V tichosti jsem se jí zařadila po boku.
„Lano,“ začala jsem rozhovor, když se ona pořád k ničemu neměla.
„Mohla bys mi, prosím, říct, to jsem to provedla?“ nenechala mě domluvit.
„Jednu jsi vrazila Aaronovi.“
„A do háje!“ zaskučela. Tuhle její reakci jsem nechápala. „Aaron mě zabije!“
Její poslední věta mě udeřila silněji než jakákoliv facka.
„On tě bije?“ vyjekla jsem. Lana neodpovídala, jako by mou otázku neslyšela. Dvěma kroky jsem ji předběhla a stoupla si před ni. Tím jsem ji donutila zastavit.
„Mlátí tě?“
Odmítavě zavrtěla hlavou. „Ne, to ne. Ale občas… občas je prostě až příliš majetnický, jako kdybych byla nějaká jeho věc. Musí vědět, kam jdu, s kým jdu, jak dlouho tam budu… A navíc mám někdy pocit, že vlastně není se mnou, ale s někým jiným. Že jsem pro něj jen nějaká náhrada za někoho…“ oči se jí zatřpytily. „Já nevím. Když jsme spolu začali, bylo to úžasné, neznala jsem nikoho lepšího, než byl on. Ale teď… hodně se hádáme. To byl vlastně důvod, proč jsem tu nebyla, když si přišla. Tehdy jsem raději odjela pryč, abychom si dali pauzu. Potom, co jsem se vrátila, se to nějak urovnalo, ale zase se to zhoršuje.“ začala hlasitě vzlykat a z očí se jí řinuly potoky slz. Přitáhla jsem si ji k sobě a pevně objala. Neříkala jsem u toho utěšující řečičky typu ‚Všechno bude dobré.‘. Nerada jsem lhala.
„Já, já ho nemůžu opustit!“ dostávala ze sebe mezi vzlyky. „Vždyť já ani nemám kam jít.“
Trpělivě jsem stála a čekala, až se Laně uleví. Když se tak stalo, odtáhla se ode mě.
„Promiň, neměla jsem.“ odmítla se mi podívat do očí, místo toho hypnotizovala špičky svých bot.
„To je dobré. Já bych ale potřebovala vědět něco jiného. Můžeš mi říct, kde vůbec jsem?“ Nechápavě se na mě zadívala. „Ne že nevím, na jakém místě nebo v jakém městě se teď nacházím. Ale já neznám ani název tohoto státu. Když se to tak vezme, i kontinent jen tuším.“
„Aha… jsi v Americe, Severní Dakota, poblíž města Fargo.“ vysvětlila mi stručně. Aha, takže Amerika.
„To je dobré vědět.“ podotkla jsem s mírným úsměvem.
„To jo.“ její odpověď jsem vnímala už jen okrajově. Přemýšlela jsem nad něčím úplně jiným. Nad tím, jak pomoct kamarádce.
" A co ty a Matt?" zeptala se mě. Vyvalial jsem na ni oči. Opravdu to na mně bylo tak moc vidět?
" Cože?" rozhodla jsem se hrát na nechápavou.
" Copak ty sis nevšimla, jak na tebe kouká?" na tváři se jí zjevil vědoucný úsměv.
"Jak na mě kouká?" tentokrát jsem to nehrála, teď jsem to opravdu nechápala.
" Jako na svatý obrázek. Takového jsem ho ještě nikdy neviděla." vysvětlila. Já dál tvrdošíjně zírala před sebe a odmítala se podívat Laně do očí. Takže nejsem jediná?
" Tak co na to řekneš?" divila jsem se, že to vydržela tak dlouho. Na tuto otázku se totiž nedočkavě třepala po celou dobu. Vlastně jsem neodpovídala schválně a počítala vteřiny, než se neudrží.
Křečovitě jsem zavřela oči. Říct pravdu nebo si něco vymyslet? I když, ona byla ke mně taky upřímná.
" Tak co?" ještě otevřít pusu a slintat. Efekt bude úplný. Rezignovaně jsem se zastavila a otočila se na ni.
" Že jsem se asi zabouchla do tvého bratra."
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one