Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Problémy

Vytvořeno 16.07.2009 23:38:16 | Poslední změna 16.07.2009 23:38:33
„Jaké problémy?“ zeptala se ho Naomi.
„Souvisí to nějak s těmi sedmnácti upíry pár kilometrů od vás?“ ptala jsem se já. Konečně se mi podařilo zjistit jejich přesný počet.
„Jo, jak o nich víš?“ odsouhlasil mi to Matt.
„Cítím je.“ odpověděla jsem mu na jeho otázku. Překvapeně na mě vyvalil oči.
„Jak, cítíš?“
„Normálně. Nezapomeň, že mám několikrát lepší čich než vy.“
„A dokážeš taky poznat, jak moc daleko od domu jsou?“ zajímala se Nao. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.
„Jsou od něj p a půl kilometrů vzdálení. A přibližují se, ale jen lidskou rychlostí.“ řekla jsem jim vše, co jsem zjistila.
„Musíme domů.“ rozhodla Naomi, ale Matt ji zadržel.
„Ne, to nestihneme, jsme moc daleko.“
„Ale něco se musí dát dělat!“ znovu jsem měla ten ochranářský pocit. Rozhodla jsem se, že jim pomůžu.
„Dá se tam dostat včas.“ řekla jsem a oba se ke mně otočili čelem. Čekali, co navrhnu.
„Jak?“ zeptal se opatrně Matt. Asi nevěřil, že je něco takového možné. Neznal vlkodlaky. Nedivila jsem se. Víc by mě bylo zaujalo, kdyby nás znal.
„Zkoušeli jste někdy jízdu na vlkodlakovi?“ blbá otázka, jasně že nezkoušeli. Žádný vlkodlak by se nikdy nenechal využívat jako dopravní prostředek pro upíry, na to byl můj druh příliš hrdý. Zase jsem musela být něco extra.
Při té otázce jsem se posunula o další krok dopředu, teď jsem byla od nich asi metr daleko. Na jejich pach jsem si už zvykla, i když mě pořád dráždil v nose, dalo se to ignorovat.
„To bys pro nás udělala?“ nevěřila mi Naomi. ‚Jasně že ne, jen jsem se ptala, abych doplnila svůj průzkum veřejného mínění.‘ pomyslela jsem si sarkasticky a zašklebila se při tom.
„Jasně že jo, jen se přeměním.“ s tím jsem poodstoupila o dva metry dozadu a zaklonila se. Vmžiku mi od páteře vyjelo mravenčení a já dopadla na čtyři nohy. Svědivý pocit všude na kůži dokazoval, že mi roste srst a díky tlaku v kostrči jsem věděla, že už mi přibyl i ocas. Zároveň se mi o něco zhoršil zrak, ale stále byl lepší než lidský. Zato sluch a čich byli ještě lepší. Celá změna netrvala více než dvě vteřiny, během kterých se ze mě stal černý vlk o něco větší než ten obyčejný, s delší, lesklou srstí a bledě modrýma očima bez zorniček. Drápy mi zůstaly stejné jako vlčí, tesáky se mi o něco prodloužily. Na mém krku se nadále houpala rudá catella.
Naomi vyjekla a Matt se tvářil, že nevěří svým očím. Proměnu nejspíš viděli oba poprvé. Nechala jsem jim pár okamžiků, aby se alespoň trochu vzpamatovali z úleku, a potom jim škubnutím hlavy pokynula, ať mi nasednou na hřbet.
Jenomže, i když ten pohyb nebyl nijak prudký, jsem je tím vyděsila ještě víc. Kdybych mohla, byla bych protočila oči. Věděla jsem, že se mě budou bát, ale netušila jsem, že tak moc. Zvláštní, kolik odvahy jim dodalo, když jsem nosila ten stříbrný náramek. Bez něj se přede mnou najednou jejich sebevědomí scvrklo na setinu jeho původní velikosti.
Když se ovšem ani nadále neměli k činu, rozhodla jsem se jednat sama. Skočila jsem směrem k nim a několika rychlými pohyby jsem si je oba vyšvihla na záda.
„Držte se, pokud spadnete, vracet se pro vás nebudu.“ řekla jsem jim. Můj hlas zněl hodně hluboce a chraplavě, skoro mi nebylo rozumět. Nebylo se čemu divit, zvířata přeci nemluví. Tedy, většinou.
Hned na to mi Naomi zaryla své dlouhé nehty do kůže za krkem, až jsem měla strach, že mi tam udělá díru, a Matt mě stiskl koleny. Nebyl to zrovna příjemný pocit, navíc to bylo nové. Ještě nikdy jsem nikoho na sobě nevezla. Upíří, pro mě pomalou, rychlostí jsem se vydala směrem, kde jsem cítila jejich dům. Při tom jsem se vší silou snažila potlačit instinkt otočit se, shodit je a prokousnout svým jezdcům hrdla.
Trvalo docela dlouho, než si oba zvykli na tu jízdu. Když jsem však ucítila, že se oba o něco uvolnili ze své ztuhlosti, přidala jsem rychlost. Byla jsem už rychlejší než upír, ale stále jsem neběžela naplno.
„To jsou všichni vlkodlaci tak rychlí?“ zašeptala mi do ucha Naomi zvláštním hlasem. Byl v něm slyšet strach a taky trochu vzrušení.
„Rychlí? Vždyť se vlečeme!“ odpověděla jsem jí a jasně slyšela, jak hlasitě polkla. Ještě víc jsem přidala a ucítila, jak se ke mně oba přitiskli ještě víc. Pravděpodobnost díry za krkem se zvětšila, ale raději ona než to, abych musela Naomi sbírat po celém lese, na to jsem neměla čas ani nervy.
Oba dva se na mém hřbetě ještě více přikrčili a tím zlepšili aerodynamiku, za což jsem jim byla vděčná. Když v tom jsem ucítila další pachy.
„Těch upírů několik přibylo, přesněji tři. Ti asi nebudou přátelská návštěva, že?“ oznámila jsem jim obě svá zjištění. To o té návštěvě ale bylo konstatování. Když jsem viděla tuto rodinu o šesti členech, dost mě překvapilo, že spolu dokáže žít tolik upírů na jednom místě. Upíři jsou samotáři, kteří se ve větším počtu objevují jen málokdy, a to většinou jen jako druh s družkou.
„Bojím se, že ne.“ v Mattově hlase byla slyšet starost. Měl strach o svoji rodinu.
Jestli jsem předtím doufala, že se pletu, Mattova slova mi to plně vyvrátila. V duchu jsem zaklela a ještě víc přidala. Reakci ‚mých‘ upírů jsem už radši ani nesledovala, nemyslela jsem si, že by se nějak změnila.
Doslova jsem cítila každý svůj sval, jak se napíná, vítr v mé srsti, jehličí a mech pod tlapami. Normálně bych si to užívala, ale teď jsem měla na mysli něco úplně jiného. To, jak se co nejrychleji dostat do upířího domu. Aniž bych si něco uvědomovala, ještě jsem přidala, a to jsem si myslela, že už jsem na maximu.
Když jsem byla jen asi dva kilometry od upírského obydlí, zpomalila jsem na menší než upíří rychlost, zvedla hlavu a narovnala uši. Můj běh se změnil na rychlejší poklus. To proto, že už jsem byla příliš blízko. Moje sebeovládání bylo silně otřeseno.
„Děje se něco?“ zeptala se Nao a taky se narovnala.
„Je tu příliš cítit upíří pach, přestávám se ovládat.“ odpověděla jsem jí popravdě a modlila se, abych po ní za pár vteřin neskočila. Rozhodně jsem k tomu neměla daleko. „Dál už budete muset po svých.“ s tím jsem úplně zastavila. Nepokusila jsem se je setřást, prostě jsem tam jen tak stála a zírala na stromy před sebou.
„Nemůžeš zůstat s námi? Vím, že je pro tebe nepřirozené, abys pomáhala upírům, ale nemůžeš udělat výjimku?“ zeptal se mě se strachem Matt. Bál se mé odpovědi.
„Tady nejde o výjimku, ale o to, že bych po někom z vás mohla vystartovat. Nevím, jestli byste mi poděkovali, kdybych někoho z vaší rodiny zabila.“
„A nedá se tomu nějak zabránit?“ chytla se mých rozpolcených slov Naomi jako topící se stébla.
„Máte ještě něco stříbrného? Ale ne tak masivního.“ jediný způsob.
„Mám stříbrný řetízek.“ navrhla Nao. Ano, všimla jsem si ho a nyní ho i slabě cítila. Byl krátký a tenký. Jako stvořený na tuto situaci. Navíc jsem si ho mohla kdykoliv sundat. Co víc si přát?
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one