Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Probuzení

Vytvořeno 13.07.2009 14:42:24 | Poslední změna 13.07.2009 14:42:55
Když jsem znovu přišla k vědomí, první, co jsem cítila, byla ta bolest v zádech. Abych její vnímání alespoň trochu omezila, zaposlouchala jsem se do okolních zvuků. Na to, abych otevřela oči, jsem už neměla sílu.
„Neměli jsme ji tu nechávat!“ slyšela jsem vedle sebe ustrašený Naomin hlas.
„A kdo měl vědět, že tu Mark ještě zůstane! Vždyť měl být pryč!“ tento, pro změnu naštvaný, hlas patřil Mattovi.
„On to měl vědět! Vždyť jsou to jeho kamarádi.“ řekla Nao obviňující někoho. Koho, to jsem neměla zdání.
„Ale jo, však je to pravda!“ přizvukoval Eliot. Samozřejmě že stál za svou přítelkyní.
„Co se všichni koukáte na mě! Jsem snad jejich chůva?“ bránil se Aaron.
„Ne, chůva ne. Ale zůstal jsi tady, abys je odprovodil. Takže z toho, že jsi přijel za námi, jsme usoudili, že jsou pryč.“ utnul ho Matt.
„Ale…“ začal znova Aaron, ale byl přerušen.
„Nehádejte se mi tu! K ničemu to není!“ křikla Rachel a všichni jako na povel zmlkli. Z tohoto gesta bylo jasně vidět, kdo je v této rodině nejvyšší autorita. Rachel se nikdo neodvažoval odporovat. „Spíš bychom měli něco udělat s ní.“ opět se řeč stočila na mě a já doslova cítila na sobě pohledy všech přítomných v místnosti. Jindy by mi to bylo nepříjemné, ale v tu chvíli to bylo to poslední, o co jsem se zajímala. „Nemůžeme ji tu nechat jen tak ležet na zemi.“
„Vezmu si ji k sobě.“ rozhodla nekompromisně Naomi. V jejích slovech bylo tolik odhodlání, že nikdo neprotestoval.
„Dobře. Přenesu ji tam.“ řekl Eliot a v tu ránu jsem cítila jeho ruce pod sebou. Příjemně chladily. Poté mě Eliot zvedl do vzduchu a odnášel někam pryč, to jsem poznala podle mírného kolíbání. Bylo to jako kdybych plula po klidném moři na zámořském parníku. Pohyby, které doslova nutí toho, kdo je pociťuje, aby se uklidnil. A ani tentokrát to nezklamalo. Přitom jsem taky neslyšela Eliotův dech. Až později mi došlo, že musel přestat dýchat kvůli přemíře pachu volné krve v ovzduší.
Asi o dvě minuty později jsem uslyšela zavrzání otevírajících se dveří. Eliot se mnou v náručí vešel do nějaké místnosti, Naomina pokoje, pokud jsem si dobře vzpomínala.
„Dej jí tady.“ poručila mu Naomi a potom jsem ucítila, jak mě Eliot opět někam položil. Tím, že ze mě sundal své ruce, sloužící jako úžasné chladící zábaly, mi opět do těla vyjela prudká bolest. Instinktivně jsem se pokrčila, ale to jsem neměla dělat. Tím pohybem jsem si to ještě víc zhoršila.
„Drž ji, nebo si ještě víc ublíží!“ hlas Naomi pomalu nabíral hysterický podtón. A vzápětí mě čísi, nejspíše Eliotovy, silné paže tlačily silněji k posteli. Nevzpírala jsem se tomu, na to jsem už dávno neměla sílu. Plně jsem se poddala všemu, co si kdo zamane se mnou udělat, už mi to bylo jedno. Hlavní prioritou pro mě bylo, abych už přestala cítit tu bodavou ochromující bolest, i za té podmínky, kdybych kvůli tomu měla zemřít. Smrt by v tu chvíli byla pro mě vysvobozením.
„Mám tu nějaký led, na to její rameno.“ uslyšela jsem Matta z druhého konce místnosti, byl buďto ve dveřích anebo někde v jejich blízkosti.
„Dobře, tak mi ho dej a já…“ odpověděla mu Naomi a podle prohnutí matrace jsem usoudila, že se k němu během své řeči naklonila. Ale znova ji někdo přerušil, začínala jsem mít pocit, že si v této rodině skáčou do řeči docela běžně.
„To je dobrý, udělám to sám.“ nic se nedělo, Nao nejspíš váhala, ale nakonec usoudila, že pro mě Matt není v tu chvíli nebezpečný, protože se matrace vedle mě uvolnila. Ale ne nadlouho, Matt brzy zaujal její místo. Ve stejnou chvíli mě přestali Eliotovy ruce přidržovat a já se trochu zkroutila. Ne moc, protože mi v tom Matt bleskově zabránil a přiložil led na vykloubené rameno. Zase jsem se oddala tomu mrazivému pocitu. Po chvíli jsem místo ramena vnímala jen ztuhlé a necitlivé místo, ale alespoň nebolelo. Poté jsem opět omdlela.

Nevím, za jak dlouho, ale vzbudily mě hlasité zvuky. V místnosti, kde jsem právě ležela, se někdo hádal.
„A co s ní budeme dělat teď?“ ptal se zrovna někdo pro mě neznámý. Z toho jsem usoudila, že do rodinné debaty se mnou v hlavní roli se už zapojil i Sam, otec této rodiny.
„Celou dobu říkám, že ji máme zabít, ale vy ne. No a teď k tomu máme nejlepší příležitost!“ navrhl Aaron. No jasně, co jiného od něho čekat, že?
„Ne!“ „Blázníš?“ „Co?“ ozvali se jeho sourozenci současně, ale ani jeden z nich nepoužil zrovna vlídný tón. Byli naštvaní, asi jsem jim za tu dobu vážně přirostla k srdci. Ale to jen proto, že mě neznali jako vlkodlaka. Protože kdyby ano, nezajímali by se o způsob, jak mě zachránit, ale o to, co nejdříve mě zabít. Tím jsem si byla jistá. Kdybych se v jejich přítomnosti zbavila stříbra, které se usídlilo na mé ruce, taky bych neváhala a všechny je zabila, stejně jako stovky, jako oni stejných, krev sajících komárů, před nima. Nebo ne? V tu chvíli jsem si nebyla jistá ničím.
„Můžeme jí sundat ten náramek a nechat ji, ať se uzdraví sama.“ navrhla Naomi. Co? Ona snad zešílela! Ať ji to ani nenapadne, natož aby to dokonce uskutečnila! Vždyť si tím podepíše rozsudek smrti!
„Ne!“ vyjekl hlasitě Matt. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem mu řekla o tom, co by se stalo, kdybych byla volná. A potom měna chvíli napadlo, jestli to Matt vlastně nedělá kvůli sobě a své nedokončené pomstě. Ale co! Matte, do toho! Když to nemůžu udělat já, zabraň jim v tak hloupém rozhodnutí alespoň ty! I kdybych kvůli tomu měla zemřít… Bože, je to čím dál horší! Kde se poděla ta bezcitná Ela, které bylo všechno a všichni ukradení?!
„Proč ne? Myslela jsem si, že jí chceš taky pomoct!“ v Naomině hlase byla slyšet výtka. A smutek. Neměla by být smutná, ne kvůli mně.
„Protože mi to sama zakázala. To, abychom jí té ozdoby zbavili.“ odpověděl už tišeji Matt. Tak ne, to, aby se mě zbavil, nebyl ten důvod. Nevím proč, ale mé srdce zaplesalo radostí. Radostí nad tím, že se o mě někdo stará, poslouchá mě a že někomu na mně opravdu záleží, přestože jsem jen ten, cituji, smrdutej čokl. Že někdo riskuje doslova všechno, jenom kvůli tomu, že v tom hraji hlavní roli čistě já a není v tom nic jiného. Ale proč tím někým musí být upír! No ale co, nic není dokonalé.
„Proč ti to zakázala?“ ozval se Eliot a Matt celé rodině stručně vysvětlil důsledky toho, když mě osvobodí. Naštěstí byl jejich pud sebezáchovy příliš silný na to, aby něco namítali.
„A co takhle ji vzít do nemocnice? To, že nemá papíry, můžeme vyřešit tak, že řekneme, že jsme ji našli už bez dokladů. To nám projde.“ další návrh pocházel od Rachel. Také nebyl příliš rozumný. Doufala jsem, že jim to dojde i bez mé pomoci.
„Jasně, a můžeme se stěhovat!“ první, komu došla absurdnost tohoto konání, byl překvapivě Aaron.
„To je pravda, vždyť nás tím prozradí.“ navázal na něj Eliot. „Stačí, aby jí v nemocnici sundali ten náramek, což určitě kvůli hygieně udělají. By mě zajímalo, jak bychom jim vysvětlili to, že bude během pěti minut v pořádku, když teď v ní není jediná kost nezlomená.“ tak jo, došlo jim to.
V místnosti bylo opět ticho. Každý, tedy asi až na Aarona, přemýšlel nad jiným východiskem z této nepříjemné situace. Ach jo, to mě nemůžou prostě jen tak zabít? Ušetřilo by jim to spoustu problémů. Navíc, až by se upíři dozvěděli o tom, že právě oni zabili Krvavou slzu, jak mě podle mé catelly přezdívali, nejspíš by je začali nosit na rukou. A pokud ne, minimálně by den mé smrti prohlásili za mezinárodní svátek. Ale není se co divit, s mou pověstí. I když si pár věcí do svých legend domysleli, stále byla děsivá většina povídaček o mně pravdivá.
Z mého přemýšlení mě vytrhla Naomi svým prohlášením: „Možná je ještě jeden způsob, jak ji zachránit.“
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one