Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Rána z milosti

Vytvořeno 24.08.2009 21:53:14 | Poslední změna 24.08.2009 21:53:46
A do… Nebyl tak silný, jelikož ho jaksi neměl kdo vydávat. Ale jak to?
Pozorně jsem se zaposlouchala do zvuků venku. To, že jsem nemohla použít čich, mě strašně omezovalo. Takže znova, jeden, dva… šest… a zbytek je jako kde? Snažila jsem se rozšířit okruh svého pátrání a při tom jsem úplně odignorovala všechno a všechny okolo mě.
„El,…“ zaslechla jsem za sebou a zbytek byl už jen čistý reflex. Instinktivně jsem vycítila upíra, který se mě chtěl dotknout. Prudce jsem se otočila a popadla dotyčného za zápěstí, které bylo natažené ke mně.
Kdo to je jsem si naštěstí uvědomila dřív, než jsem stihla tomu někomu rozdrtit ruku nebo začít jím vytírat podlahu. Jako bych dostala ránu elektrickým proudem, tak rychle jsem Naomino zápěstí pustila a schovala ruce za záda.
„Promiň.“ omluvila jsem se kajícně.
„Ne, to ty promiň. Neměla jsem tě děsit.“ odvětila. „Děje se něco?“ přidala, když si všimla mého ztuhlého postoje.
„To právě nevím.“ vydechla jsem. Štvalo mě to a štvalo mě to hodně. Jedna z věcí, které úplně k smrti nenávidím, je nejistota. A toto nebyla jen nejistota, ale úplná slepota. Kam jsem se to připletla?
„Jak nevíš? Neměli by snad mít pejsci nějaký extra dobrý čuch? Já myslel, že mají! Ale pokud ne, nechápu, proč tu vlastně jsi, když jsi užitečná asi jako vlaštovka v prosinci!“ kde přišel Aaron na to, že by mi jeho řeči vadily? Když jeden vyrůstá mezi bratry, vytvoří si po čase určitou imunitu.
„Jasně že mají.“ ohradila jsem se.
„Tak proč to tedy nepoužíváš? To jsi tak líná?“ tak líná, jo?
„Dobře, můžu to použít.“ jeho vítězoslavný výraz byl vážně neskutečný. „Kterou končetinu ti mám utrhnout jako první?“
„Začni hlavou, stejně v ní nic nemá!“ poradil mi Matt a znechuceně se na Aarona podíval. Ten mu pohled směle oplácel.
„Co jsi to říkala předtím?“ vložil se do začínající hádky Sam.
„Že nevím. Neslyším je. Vím jenom o šesti.“
„A zbytek?“ Na to jsem pokrčila rameny. „Jak dlouho už o tom víš?“ ptal se dál.
„Asi pět minut.“
„Ha, pět minut! A to ani nepovažovala za důležité nám to oznámit!“ zabiju ho! Prostě a jednoduše Aarona zabiju, pomaličku…
„Buď zticha, dřív, než se ti něco stane mojí vinou.“ upozornila jsem ho klidným hlasem.
„Tvojí vinou? To sotva!“ uchechtl se a udělal krok dopředu, směrem ke mně.
„Nepřibližuj se ke mně.“ řekla jsem mu stále ještě klidně, ale uvnitř mě to vřelo. Instinkty fungovaly dokonale a nervy byly napjaté k prasknutí.
„Nebo co?“ ‚Neprovokuj! Radím ti dobře, neprovokuj!‘
„Zastavte si ho.“ požádala jsem ostatní. Pokud je tupý on, ostatní být nemusí…
„Klidně mu jednu vraž!“ mávl Sam rukou. V duchu jsem vytřeštila oči. Nepřeslechla jsem se náhodou?
„Ale copak, snad se nebojíš?“ posmíval se mi dál Aaron, když udělal další dva kroky ke mně a já o jeden ustoupila. „Vyhrožovat ti jde, co?“
To už byl ani ne dva metry ode mě. Musela jsem trochu zaklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje. Zrak se mi zastavil na jeho krku. Takový krásný, svalnatý krček, úplně k nakousnutí… doslova. Nebo lépe k zakousnutí… Sakra, dost!
„Pche, vždyť není vůbec nebez…“ větu nestihl dokončit. Dokud si jen utahoval, byla jsem ještě ochotná to nějak snést, byl to bratr Naomi a přítel Lany, ale žádný upír o mně nebude tvrdit, že nejsem nebezpečná!!!
Reakce byla celkem přirozená. Dříve, než si stačil cokoliv uvědomit, jeho levá tvář se blíže seznámila s mou pěstí. Ozval se tupý, dutý zvuk. Nejspíš jsem měla pravdu a on má v hlavě mozkožrouta řvoucího hlady.
Aaronovi chvilku trvalo, než si uvědomil, co se stalo. Zíral na mě z té podlahy, jako kdyby viděl satana, ruku pevně přitisknutou k líci. Já radši poodstoupila o několik kroků, přeci jenom jsem byla dost rozjetá a nechtěla jsem pokoušet své ovládání. A taky jsem tušila, že by mi nikdo z rodiny nepoděkoval za to, kdybych zneškodnila jednoho člena.
Ale stejně, stačilo by tak málo, jen kousek a… Stačí! Ne, nesmím a neudělám to! Aniž bych o tom věděla, pevně jsem tiskla pěsti k sobě, až mi zbělely klouby na prstech.
‚Dobře, tohle bylo první varování, rána z milosti, upozornění, ať si se mnou nezačíná.‘ abych se uklidnila, začala jsem si v duchu povídat sama se sebou. Pokročilý stupeň bláznovství.
Všichni přítomní na mě zírali jako na přízrak.
„Ona už není stříbrná!“ všiml si Matt. Postřeh indiána! A pak jsem si to uvědomila, odůvodnilo to ten jejich překvapený výraz. Oni si mysleli, že jsem pořád člověk! No tak to lecos vysvětlovalo…
„Myslím, brácha, že s týráním zvířat máš utrum!“ neodpustil si narážku Eliot. Potom se otočil na mě a obdivně pískl. „No El, to bych do tebe neřekl! Tvůj pravý hák je úžasný! Naučíš mě to?“ Ehm, ehm. Teď by se mě měl přeci bát a ne chtít učit box! Trochu nepřítomně jsem pokrčila rameny a přikývla.
„Stejně nám nemůže nic udělat, je jedna a nás je sedm!“ zase ten Aaronův nadřazený tón. Asi mu budu muset opravit obličej i z druhé strany, ať má obě půlky stejné! Celé to asi mělo znít hrdě a povýšeně, ale kazila to jedna věc, a to to, že se skoro až krčil v nejvzdálenějším koutě místnosti, co nejdál ode mě. ‚No ták, no ták, klid!‘ bože, jak ten mě vytáčel.
„Buď už zticha!“ křikl po něm Matt a postavil se přede mě, jako by mě chtěl chránit. ‚Co to děláš, ty idiote! Neotáčej se ke mně zády, podepíšeš si rozsudek smrti! I když, pokud bych se rozhodla, že po něm skočím, to, že je ke mně čelem, by mu nepomohlo.‘ říkala jsem si v duchu. A potom mě to napadlo. Jak se uklidnit? Dělat prostě to, co poslední dobou skoro pořád. V duchu jsem si vybavila Mattovu tvář a k tomu melodii nějaké dětské písničky, kterou si Iris ráda zpívala. Účinek byl téměř okamžitý. Adrenalin z mé krve vyprchal, tlukot srdce se vrátil k normálu.
„Jsi v pořádku?“ otočil se ke mně Matt. Zadívala jsem se mu do očí a kývla hlavou.
„Hele, já jsem tady ten zraněný!“ ohradil se Aaron. Zlostně jsem přivřela oči, stlačila ramena dolů a celé tělo se mi stáhlo a ztuhlo jako v křeči.
Plesk! Tak přesně tento zvuk přilákal mou pozornost. A ten pohled stál za to.
Jestli předtím vypadal Aaron nakrčeně, teď se krčil úplně. Před ním stála Lana a v očích měla výraz bohyně pomsty. Z toho, jak si mnula zápěstí a Aaron obličej, jsem usoudila, že má účast u úpravy jeho obličeje nebude nutná, Lana to udělala za mě. Její facka sice nebyla tak silná jako moje pěst, neznamenalo to však, že by měla slabší efekt.
„Ještě jednou,“ pronesla skrz zaťaté zuby. Její tón byl děsivý, i já jsem se v duchu strachem otřásla. „Ještě jednou uděláš něco takového, věř mi, že Elu nejen že nechám tě zabít, ale sama ji budu povzbuzovat.“ prudce se otočila na patě a zamířila ke mně. Podvědomě jsem čekala, že i mně jednu vrazí. A byla jsem tak vykolejená, že bych ji nechala.
Zastavila se přede mnou a já si všimla, že i Matt se od nás dvou vzdálil.
„El, můžeš?“ ukázala za sebe na dveře a já jako omámená šla. Její hlas a výraz totiž nepřipouštěli námitky. Slyšela jsem její kroky za sebou, když jsem vyšla ven k záhonu růží pod oknem. Otočila jsem se a napjatě čekala, co se bude dít dál.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one