Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Rozhodování

Vytvořeno 10.10.2009 22:56:25 | Poslední změna 10.10.2009 22:59:02
„Tak co, jak ti je?“ zeptala se mě Carol, když jsem za ní vyšla ven.
„Divně.“ odpověděla jsem jí popravdě. „Nechápu to.“
„Bojíš se.“ zkonstatovala.
„Ne!“ začala jsem se možná až příliš horlivě bránit. „Tedy, nijak víc než obvykle, ale přesto…“
„Neříkala jsem, že se bojíš těch, kterým se právě chystáme vyprášit kožich.“ Při přirovnání s kožichem jsem se musela pousmát. „Metafora.“ objasnila mi ještě. „Ale že se bojíš o ně, o něj.“
Musela jsem uznat, že měla pravdu. Opravdu jsem měla strach. Strach o upíry, o své jediné přirozené nepřátele. Vtipné.
„Věřím, že to zvládnou.“ odpověděla jsem zamyšleně a přidala do kroku. Skoro vedle mě musela poklusávat, aby mi stačila.
„Tak jim věř dál, ale teď pojď pracovat.“ šťouchla mi do ramena a potom se přeměnila na sněhově bílou vlkodlačici.
„Jasně, barbecue začíná!“ zamumlala jsem si pro sebe a následovala její příklad. Za námi nezůstalo nic jiného, jen zvířený prach.

„Jedenáct!“ křikla jsem po Carol, která stála asi pět metrů za mnou, a potom jedním rychlým, nacvičeným pohybem ruky ukončila upírův… neživot.
„A dvanáct. Grilování je u konce.“ odpověděla mi má kamarádka, když poslala na věčnost posledního z těch, kteří se nedrželi pohromadě se svojí skupinou.
Se znechuceným výrazem jsem překročila upíří mrtvolu a rozhlédla se kolem. „A potlesk nebude?“ navrhla jsem sarkasticky. Jako by bylo od koho.
„Myslím, že ne.“ uchechtla se Carol a pohledem sjela těla kolem nás. „Takže, co teď?“
„Jdeme do středu dění, ne? O tu zábavu se přeci nenecháme připravit!“
Společně jsme si na sebe opět vzaly vlkodlačí podoby a rozběhly se na, nám oběma, už známou louku. S uklízením po naší malé akcičce jsme se nezdržovaly, dobře jsme věděly, že za hodinu až tři už v lese nebude vůbec nic poznat. Upíří mrtvole se totiž stane úplně to samé jako lidské, jen s tím rozdílem, že ne za tak dlouho, ale během několika málo hodin. Takže zítra budou na tomto místě dvě hromádky čistě přírodního hnojiva. Tomu se říká soužití s přírodou…

Dorazily jsme na místo a hned od první věty jsme jasně poznaly, že párty teprve začala. Carol mi posunkem naznačila na jeden ze stromů, který lemoval louku. Přikývla jsem a také se vyšvihla na větev. Přede mnou se tak objevil ničím nerušený výhled přímo na scénu přede mnou.
„Takže jste se rozhodli…“ začal jeden z těch ‚nebýložravých‘. Byl to vysoký černovlasý muž kolem třicítky, který vypadal, jako kdyby vypadl z hororu o Drákulovi. Mastné a zplihlé vlasy po ramena, bledá kůže, bezkrvé rty, tak bledé, že se až ztrácely v povadlém obličeji. Karmínově rudé oči s propalujícím pohledem, ze kterého šel strach a respekt. Krvavě červené a černé oblečení už jen podtrhávalo jeho přirozenou autoritu. Byl to vůdce každým coulem. Okolo něj stálo zbývajících dvanáct upírů, takže jich nakonec zůstalo jen dvacet čtyři plus on. Na každičkém z nich byla vidět úcta k jejich nejvyššímu, ovšem mně připadal spíš jen jako obyčejný a hlavně slizký žabák.
„Nepřidáme se k vám, nikdo z nás, a ani nepřistoupíme na vaše podmínky.“ za ‚mé‘ upíry mluvil samozřejmě Sam. Ostatní mu sborově přikyvovali.
„Vaše smůla.“ pokrčil rameny slizoun. „Tudíž nám zbývá jen jediné. Z důvodů neuposlechnutí vůle vašich vládců a s tím spojené vlastizrady vás odsuzuji k trestu smrti. Rozsudek má okamžitou platnost, nelze se proti němu odvolat a bude vykonán ihned.“ prohlásil formálním hlasem. V duchu mě napadlo, že to určitě nedělal poprvé.

Rychle jsem si na sebe vzala svoji nedobrovolnou podobu ála ‚blbá blondýnka‘, to jen aby mě poznali, a poté neslyšně seskočila ze stromu.
„Vidím, že jste si přivedli zákusek.“ prohlásil jeden z upírů, ten, který si mě všimnul jako první. Shodou okolností to byl Dean, chlápek z domu, co se mě snažil sbalit. Daroval mi okouzlující úsměv, na který jsem mu odpověděla zhnuseným úšklebkem.
„Zákusky nevedu, přišla bych o svoji štíhlou linii!“ Potom jsem se otočila na jejich hlavního.
Pomalými kroky jsem šla přímo k němu a za pochodu si vracela svoji obvyklou a zároveň o mnoho příjemnější podobu. Moje chůze získávala čím dál více ladnosti šelmy a zároveň také výhružnosti. Když jsem se změnami skončila, jasně jsem slyšela, že několik upírů hlasitě zalapalo po dechu. Poznali mě.
„Vlčice.“ vydechl překvapeně slizoun. Samozřejmě, i on věděl, koho má před sebou. Jasně jsem viděla, jak se mu úlekem rozšířily zorničky. Kdyby měl srdce, mohla jsem se vsadit, že by mu v tu chvíli začalo běžet maraton.
„Řekl bych ti, že tě rád vidím, ale to bych lhal.“
„A já si myslím, že víš, že lhát mi není zrovna nejlepší nápad.“ doplnila jsem ho ledovým hlasem, při kterém několik znepřátelených upírů poodstoupilo o několik kroků dozadu a ti ‚mí‘ se po mně udiveně ohlédli.
„Ano, to všeobecně všichni víme. Víš, rád bych si s tebou povídal, jenomže teď tady řešíme jisté záležitosti, takže se ti nemůžeme věnovat. Záležitosti, do kterých ty nesmíš mluvit.“ prohlásil nekompromisně.
„Nesouhlasím, mám do toho co mluvit.“
„Dobře víš, že nemůžeš.“ krutě se na mě usmál.
Sam se na mě zamračil, bylo vidět, že vůbec nechápe, o čem my dva mluvíme.
„Protože podle zákona…“
„Podle zákona číslo 75 482 zákoníku o společném soužití mezi rody z roku 1 821 se žádný vlkodlak ani upír nesmí vměšovat, narušovat či jinak zasahovat do vnitřních sporů mezi jednotlivci nebo skupinami rasy druhé.“ odrecitovala jsem jeden z nejzákladnějších zákonů našeho mystického světa.
„Ano, a proto tě tedy žádám, abys opustila toto místo a nechala nás pracovat.“ odvětil slizoun.
„Jenomže, k tomuto zákonu patří také pár dodatků.“ pokračovala jsem klidným a nevzrušeným hlasem. Mezitím jsem stihla dojít až k Mattovi. Lehce jsem se o něj opřela a zároveň ucítila, jak mi obmotal ruku kolem pasu. Mezi slizounovými poskoky to překvapeně zašumělo. No jo, vztah mezi upírem a vlkodlakem není k vidění každý den, obzvlášť mezi takovým vlkodlakem, jako jsem byla já. „Například to, že pokud se vlkodlak zaváže jako ochránce upíra, v tomto případě upírů, stává se tedy jejich součástí společně se všemi právy nebo jinými výsadami.“
„A ty ses snad zavázala? Tomu nevěřím…“ uchechtl se slizoun.
„A představ si, že ano.“ odpověděla jsem klidně a hlavou naznačila směrem k Naomi, které se na hrudi vyjímala catella. V tuhle chvíli má vstupenka mezi upíry.
Mé prohlášení opět následovalo jakési povzdechnutí, obdivné, překvapené a nevěřícné zároveň. Dokonce i slizoun vyvalil oči, potom však nasadil svůj obvyklý nezaujatý výraz.
„Dobře, mám tedy ještě jeden návrh.“ otočil se na Sama. „Dejte nám vlčici a my vás necháme žít.“
„Nikdy!“ reagoval okamžitě Sam rozhořčeným hlasem. Mattovy ruce se kolem mě semkly ještě pevněji a dávaly tak všem okolo najevo něco ve smyslu: ‚Abyste se k ní dostali, musíte prvně přejít přese mě!‘ Jemně jsem překryla jeho dlaně svými.
„Nikdy říkáš ty, a co ostatní z tvé… rodiny?“ ‚rodiny‘ zasyčel jako nějaké hodně sprosté slovo. Jako na povel všichni začali výhružně vrčet. Všichni kromě mě, já jsem byla úplně v klidu, a Aarona, který se zvláštně usmíval.
„A co ty?“ Ani slizounovi neuniklo to, že se Aaron nepřidal k davu. „Nepřítele za svobodu, to je více než výhodná nabídka, nemyslíš?“
Aaron se jen ušklíbl. „To máš pravdu…“
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one