Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Slib

Vytvořeno 22.10.2009 15:00:28 | Poslední změna 22.10.2009 15:00:43
„Tak to už by snad stačilo, ne?“ vyštěkla na mě Carol. Flegmaticky jsem zvedla oči od dýky, která mě skoro připravila o život.
„Co by stačilo?“ zeptala jsem se bez zájmu. Carol zaprskala jako vzteklá kočka.
„Tohle všechno.“ rozmáchlým gestem ukázala kolem sebe. „Proč to děláš?“
Ignorovala jsem její otázku a protáčela si zbraní, kterou jsem držela ukazováčky za oba konce.
Co se dělá se zbraní, která tě jednou zabije?“ začala jsem s úplně jiným tématem.
„Nevím, strč si ji třeba pod polštář… Počkej, jednou?“ zarazila se. Jen jsem němě přikývla. „Jak jednou?“
„Řekni mi všechno, co víš o tomto noži.“ podala jsem jí předmět z mých rukou. Opatrně si ho ode mě vzala, tak, aby se stříbra dotkla co nejméně.
„Hezká práce, hádám tak čtyři sta let stará.“ položila si zbraň na nataženou dlaň. „Velice dobře vyvážená. Páni, takovou bych taky chtěla mít.“ Potom se konečně dostala k rukojeti. Rozšířily se jí zorničky.
„A tohle je…“
„Znak rodu Callitiů.“ potvrdila jsem jí její domněnku.
„Ale vždyť ti jsou už mrtví! Jejich rod zanikl před skoro sto padesáti lety!“
„Jak vidíš, tak ne.“ povzdechla jsem si. „Víš, ten upír, kterému patřila tahle dýka,“ ukázala jsem na předmět v jejích rukou. „Nikoho silnějšího jsem ještě nepotkala. Sama jsem si nebyla jistá, jestli ho dokážu porazit. Tohle nebyl obyčejný řadový upír…“
„To určitě ne. Cítila jsem jeho sílu.“
„Takže jsem nejspíš zabila nějakého vysoce postaveného vůdce. To nenechají jen tak, tím jsem si jistá. Nemůžu si ale dovolit do toho zatahovat Mattovu rodinu.“
„Chápu tě.“ přikývla Carol. „Jen by mě zajímalo, proč se celé ty roky schovávali? Vždyť to byl vládnoucí rod, divím se, že si svoje postavení obhájili teprve teď.“
„Za to můžu já.“ povzdechla jsem si. „Víš, dřív, než jsem se ocitla tady, měla jsem za úkol zlikvidovat jednu skupinu. Až Eliot mi řekl, že to byl nejvyšší klan.“
„Co budeš dělat?“ zeptala se mě.
„To ještě nevím. Ale vím, co dělat určitě nebudu; nebudu ohrožovat ty, na kterých mi záleží.“

Od boje uběhlo už šest dní. Šest dlouhých dní, to je 144 hodin, neboli 8 640 minut, zároveň také 518 400 vteřin… Bez Matta.
Neustále jsem ho měla na očích. Sice jsem si připadala jako prvotřídní šmírák, ale nemohla jsem si pomoct.
Neupouštěl od své záliby v procházení se po lese, ovšem přidal ještě jednu činnost: začal malovat.
Vždycky jsem fascinovaně sledovala, jak se pod jeho tužkou stává z různých čar hotové umělecké dílo. Rozpolcené pocity jsem však měla z toho, že na všech obrazech jsem byla já, a to v jakékoliv podobě, lidské i vlčí. Na jednu stranu jsem měla radost, že na mě myslí, nezapomíná. Na druhou jsem však nechtěla, aby se trápil, a tohle počínání mu opravdu nepomáhalo.
Zrovna jsem byla na další ze svých špionských výprav a pozorovala vznik nového portrétu. Nedokázala jsem pochopit, jak mě mohl tak přesně vystihnout. Měla jsem pocit, jako bych se dívala do černobílého zrcadla. Jediné, co bylo jiné, byly mé oči. Na jeho obrázcích v sobě měly jakousi zvláštní jiskru, kterou jsem v zrcadle nikdy neviděla…
Ne, už jsem to nemohla vydržet, a ani přesvědčování, že je to tak právně, mě už nedokázalo donutit držet si od něj odstup.
„Nikdy jsi mi neřekl, že maluješ.“ neslyšně jsem se objevila vedle něj. Rozhodla jsem se mu ukázat, promluvit si s ním.
Polekaně sebou škubnul a vyvalil na mě překvapeně oči. Chápala jsem ho. Teoreticky jsem už dávno měla být pryč.
„Elo!“ vykřikl a pevně mě objal. Držel mě, jako kdyby mě už nikdy nemínil pustit. Jeho stisk jsem mu opětovala. „Bál jsem se, že tě už neuvidím.“
„Jiní upíři by za to dali nevím co.“ řekla jsem si spíš pro sebe. Odtáhl se a zadíval se mi do očí.
„Jiní možná, ale já ne.“
Hledala jsem v jeho obličeji nějaké známky pochyb, ale žádné jsem nenašla.
„Stále si myslím, že bys měl na mě zapomenout. Nečekalo by tě se mnou nic dobrého, riziko je moc velké.“ snažila jsem se ho konečně přivést k rozumu.
„Zapomeneš ty na mě?“ zeptal se mě na oplátku. Zatrnulo mi. Měla jsem mu lhát?
Nakonec jsem uznala, že pravda bude lepší. Bolestivější, ale lepší. „Ne, nezapomenu.“
„Tak to nechtěj ani po mně.“ Odsunul se a znovu se začal věnovat papíru. Nakukovala jsem mu přes rameno a skoro ani nedýchala, abych ho nějak nevyrušila.
„Miluju tě. Jsi pro mě nejdůležitější osoba na světě. Nemůžu prostě dělat, že jsi nikdy neexistovala.“
„Dobře.“ Nakonec jsem jeho slovům podlehla. Nedokázala jsem si hrát na ledovou královnu, ne, když se choval takhle. „Odejít bych musela v každém případě. Zařídím si pár věcí a potom, pokud budeš mít pořád o mě ještě zájem, se vrátím.“ navrhla jsem. Obrátil se na mě s nadějí v očích.
„Kdy?“
„Nevím, dej mi pár týdnů.“ odpověděla jsem mu.
„Budu čekat.“ slíbil. Potom se zarazil.
„Děje se něco?“
„Doporučila jsi nám se přestěhovat.“ začal opatrně. Nevěděla jsem, kam tím míří, tak jsem jen souhlasně přikývla. „Jak zjistíš naši novou adresu?“
Zírala jsem na něj jako na návštěvníka z Marsu. Potom mi to došlo a já se hlasitě rozesmála. Pravým upřímným smíchem, takovým, který jsem nepoužila už přes století. Samotnou mě to překvapilo, jak lehce mi to šlo. Občas jsem si totiž myslívala, že už něco takového prostě neumím.
Nechápavě na mě koukal a nepěkně se u toho mračil. „Co je na tom k smíchu?“
„Nic, nic.“ snažila jsem se utišit svůj záchvat. „Já jenom… Neboj. Najít vás bude to nejlehčí.“
„Jak?“
„Vás ještě nikdy nestopovali vlkodlaci.“ zkonstatovala jsem. Záporně zakroutil hlavou. „Dokážeme být velmi dobrými stopaři. Obzvlášť když těch hledaných upírů je více pohromadě.“ vysvětlovala jsem mu.
„Máš nějaké oblíbené místo, kde bys chtěla bydlet?“ zajímal se. Nechápavě jsem nadzvedla obočí. „No, doufám, že se nějakou dobu zdržíš, takže musíme brát v potaz i tvůj názor.“ doplnil.
„Ne, je mi to úplně jedno. Jen ať tam nesvítí moc slunce, nesnáším horko.“
Pokýval hlavou a dodělal posledních pár tahů tužkou. Z papíru na mě shlížela moje dokonalá 2D kopie.
„Už půjdu.“ oznámila jsem mu, přestože se mi od něj vůbec nechtělo. „Alpy, těšte se.“
„Vaše sídlo je v Alpách?“ zdálo se, že i on se snaží naše společné chvíle prodloužit tak moc, jak jen to jde.
„Jo.“ odsouhlasila jsem mu. Potom jsem se k němu naklonila a rychle ho políbila. „Brzy nashle.“
Rychlopusa mu nestačila. Sotva jsem se otočila, už mě držel za ruku a přitáhl si mě zpátky. Spojil naše rty v dlouhém a vášnivém polibku.
„Vrať se mi brzy.“ zašeptal, když se ode mě odtáhl. Přikývla jsem. To jsem mu slíbit mohla, protože i já jsem toužila po tom, abych už byla opět jen s ním, navždycky.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one