Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Společné odpoledne

Vytvořeno 29.10.2009 22:52:05 | Poslední změna 29.10.2009 22:52:27
Snažila jsem se Chrisovi vysvětlit celý můj problém. Zběžně a chaoticky jsem mu vykládala všechno, co se za posledních několik měsíců stalo. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli to, co jsem říkala, dávalo smysl. Naštěstí byl Chris natolik taktní, že mě ani jednou nepřerušil. Ke konci jsem si dokonce uvědomila, že mě v očích štípou slzy. V tu chvíli jsem začala být ostražitá. Tohle nebylo normální.
„Chrisi?!“ zeptala jsem se ho podezřívavě. Zeptala? Ne, zašeptala jsem mu to do ramena, o které jsem se mu opřela. A Chris mě objímal svými svalnatými pažemi. To byla příliš intimní poloha na můj vkus. Byla jsem si stoprocentně jistá, že tam něco nehrálo.
„Hmm?“ zabručel mi do vlasů. Nervózně jsem se ošila.
„Co to tu právě děláme?“ pak jsem se zamyslela. Uvědomila jsem si, že se chovám příliš přecitlivěle, jako kdybych byla těhotná, anebo…
„Christiane?!“ odtáhla jsem se od něj. „Laskavě tě prosím, abys okamžitě vypadnul z mojí hlavy!“ zavrčela jsem na něj. Pokrčil rameny a potom se jako švihnutím kouzelného proutku všechno okolo začalo vybarvovat. Jako by do té chvíle bylo všechno potažené mlhavým povlakem, který smazal všechna zbarvení a zanechal jen černobílou.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč děláš hokusy pokusy s mým mozkem?“ naštvaně jsem ho bouchla do ramene. Pro nás to bylo přátelské gesto, přestože hrozivé zapraskání prozrazovalo, že jsem mu minimálně rozdrtila ramenní kloub.
„Nedělám pokusy s tvými myšlenkami. Jen jsem ti odstranil tu bariéru, kterou sis vytvořila, a dal volnost tvým emocím. Věř mi, někdy je lepší se svěřit…“ znovu si mě přitisknul k sobě. Musela jsem uznat, že se mi opravdu ulevilo, ale…
„Mám na tebe dvě prosby.“ řekla jsem mu. Gestem mi naznačil, ať pokračuju. „Takže, příště, až po mně budeš něco chtít, zeptej se mě, a já ti odpovím jen to, co uznám za vhodné. Občas je lepší mít nějaké tajnosti…“
„Dobře, žádné používání telepatie.“ odsouhlasil. „A druhá prosba?“
„Nechceš se obléct?“ narážela jsem na to, že měl na sobě jen ten ručník. Jen se ušklíbnul, potom vstal a zamířil k obýváku a potom do svého pokoje. Ve dveřích se na mě ještě otočil:
„Vážně tebou hodili o stěnu?“ škodolibě se usmál. „A jaké to je?“
„Proč, chceš si to snad vyzkoušet?“ nabídla jsem mu. Chvíli to vypadalo, že by snad souhlasil, ale potom se zamračil.
„Ne, toho nábytku by byla škoda.“ s tím se otočil a zmizel v útrobách bytu. Jen jsem pobaveně zakroutila hlavou. Jinak jsme byli úplně normální…
Zkontrolovala jsem čas a zjistila, že je půl jedenácté. Vydala jsem se do kuchyně vařit oběd. Naštěstí byl byt dobře zásobovaný.
Uvařila jsem jednoduchou čínu. Vařit jsem ještě uměla, výhoda toho, že jsem se jako malá bez přestání motala v kuchyni. A jelikož se nám všem rychle vyprázdnily talíře, musela jsem uznat, že se mi to povedlo.
Po obědě jsme se vydaly s Iris na procházku do blízkého lesa. Chris nám na náš návrh, aby šel s námi, odpověděl, ať si užijeme té druhé navzájem, že on si bude vyřizovat nějaké svoje věci. Raději jsem se neptala jaké.

Bylo krásně. Slunce svítilo, ale nebylo nijak velké horko. Vzduch příjemně chladil.
Spolu si Iris jsme si našly malou lesní mýtinu. Lehly jsme si do trávy a užívaly si příjemného dne. Ovšem nejdříve se mi Iris musela pochlubit se svojí novou dovedností.
Odběhla doprostřed louky. Znovu se na mě otočila a já jí gestem ukázala, že ji sleduju. Usmála se a předklonila, na všechny čtyři už dopadla jako vlk. Ne, oprava, vlkodlak.
Svým vzhledem silně připomínala huskyho. Její srst byla sněhově bílá, ale na obličeji měla kresbu v barvě pepře smíchaného se solí, stejně tak i ponožky na tlapách a čáru na hřbetě. Oči měla stejně jako já modré.
Pomalu jsem došla až k ní, dávala jsem si pozor, aby všechny mé pohyby byly jasně viditelné a aby mě ani na okamžik neztratila ze svého zorného pole. Novorození vlci jsou plně ovládaní svými instinkty, pokud se cítí v ohrožení, zaútočí dřív, než si to stačí uvědomit. Mohou tak zranit třeba i svého nejlepšího přítele. Když se později mění ve vlkodlaka, jsou už lépe ovladatelní, ale stále nad nimi vítězí zvířecí stránka. A já nechtěla skončit s rozdrásaným obličejem.
Došla jsem úplně k ní a klekla si. Dívala jsem se jí přímo do očí a ruce zabořila do husté srsti na krku. Naklonila hlavu a slastně zamručela.
Potom se mi z ničeho nic vytrhla a poodstoupila o několik kroků dozadu. Bojovně se přikrčila a začala výhružně vrčet. Zůstala jsem klečet na patách, bez jediného pohybu. Raději se nechám zranit, než zaútočit na vlastní dceru.
Skočila po mně. Zavřela jsem oči a čekala na bolest, ovšem ta nepřicházela. Zato na místě, kde mě měly trhat tesáky, jsem ucítila něco vlhkého. Potom tlak na mé tělo zmizel.
Opatrně jsem otevřela oči. Iris přede mnou stála přikrčená a ocasem švihala ze strany na stranu. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou, ale přistoupila na její hru. V mžiku jsem změnila podobu na černého vlkodlaka a opakovala její pohyby. Nezasvěcený pozorovatel by viděl dva obrovské hrající si psy, ovšem pro nás to bylo o hodně víc: my si užívaly omezený čas, který jsme spolu mohly trávit.

Když jsme došly večer domů, Iris ihned zapadla do koupelny a poté do svého pokoje. Ani se nezdržela na večeři.
Já si vytáhla jednu z mnoha knížek ze své knihovny a opět s hrnkem čaje se usadila na sedačku v obýváku. Když bylo osm, přišel domů i Chris. Sotva si mě všimnul, sedl si vedle mě. Nevšímala jsem si ho, dokud nepromluvil:
„Elektro?“
„Hmm?“ ani jsem nezvedla oči od knihy.
„Přemýšlel jsem.“ Tím si získal celou moji pozornost. Nikdy jsme si neříkali, co jsme přes den dělali, pokud to nemělo nějaký další důvod.
„O čem?“ napjatě jsem poslouchala, co řekne.
„O tobě.“
„O mně?“
„Jo, o tvém malém problému.“ přikývnul.
„A co jsi zjistil?“ odpověděla jsem mu otráveným hlasem. Pochybovala jsem, že za den přišel na něco, na co já ne za měsíc.
„Že je hloupost, jak nad tím přemýšlíš. Neměla bys to řešit. Ve tvém vztahu nevidím žádný problém.“ Protočila jsem oči.
„Jasně, rozdíl mezi rasami není vůbec žádná překážka.“ podotkla jsem kysele.
„Mezi rasami? Chodíš ty snad kolem něj ve vlčí podobě?“
„Ne.“ odpověděla jsem bez zájmu a raději se opět poddala své beznaději.
„A on kolem tebe s vyceněnými tesáky?“ pokračoval.
„Ne.“
„Chceš ho zabít?“
„Ne!“ jen to pomyšlení mě vyděsilo k smrti.
„Tak vidíš.“ povzdechl si. „Nejste spolu jako vlkodlak a upír, ale jako dva lidi, kteří se milují.“
„Ale já se nezměním.“ vzdychla jsem tentokrát já.
„Proč bys měla?“ přimhouřil oči. „Není jediný důvod. A pokud jsi nevěřila Carol, věř mně. Nemusíš se měnit, stačí, když budeš krotit svůj temperament. A potom je jedno, kým jsi.“
„Ale stejně…“ chtěla jsem opět protestovat, ale umlčel mě rázným gestem ruky.
„Nebraň se tomu. Co tě přesvědčí, aby sis konečně začala užívat života? Znamení z nebes?“ Sotva to dořekl, z Irisina pokoje se rozezněla hudba:
Doctor, actor, lawyer or a singer
Why not president, be a dreamer
You can be just the one you wanna be
Police man, fire fighter or a post man
Why not something like your old man
You can be just the one you wanna be.

Oba jsme zůstali zaraženě zírat na Irisiny dveře. Jako první se ‚probudil‘ Chris.
„Jestli jsi doopravdy čekala na znamení, tady ho máš.“ zvedl se a zaplul do svého pokoje. A já musela uznat, že měl pravdu. Že všichni měli pravdu. Pokud o to Matt bude stát, zůstanu s ním. A na náš ‚menší‘ rozdíl se prostě vykašlu…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one