Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Tala

Vytvořeno 21.07.2009 22:20:41 | Poslední změna 21.07.2009 22:21:10
„Divím se, že tady ti upíři ještě nedorazili.“ vešel do pokoje Sam. Jako na povel jsme všichni zvedli hlavy. No jasně, jak jsem na to mohla zapomenout? Ve společnosti mé dávné přítelkyně úplně snadno.
Popošla jsem na druhý konec místnosti a otevřela okno, ihned mě ovanul chladný večerní větřík. Zaposlouchala jsem se do zvuků lesa a snažila se ignorovat všechny okolní ruchy. Zajímalo mě jen jedno, skupina upírů.
V blízkém okolí domu jsem je neslyšela a čich jsem se použít neodvažovala. ‚Moji‘ upíři byli moc blízko. Rozšířila jsem okruh svého pátrání o několik set metrů a pak konečně zaměřila jejich polohu. Od posledně se skoro nezměnila, lépe řečeno vůbec.
„Nedorazili, jelikož se vůbec nehýbou.“ odpověděla jsem mu. Pohledy všech se upřely na mě.
„Jak to víš? Vždyť máš na sobě stříbro!“ nechápal Sam.
„A to vadí?“ pronesla jsem lhostejným tónem. „Záleží na tom, kolik ho na sobě mám. Teď mám špatný zrak a čich, ale stále slyším, troufám si tvrdit, nejlépe z vás všech tady.“
„To máš dobrý!“ obdivně pískla Lana.
„Myslíš? Zkus se na týden nastěhovat na letištní přistávací plochu. Ten kravál by byl jen slabý odvar toho, co slyším já non stop.“
„To už není tak dobrý.“ přidala se do naší debaty Naomi.
„Ne, to není.“ řekla jsem si potichu spíš jen pro sebe a otočila se čelem k oknu. S rukama založenýma na prsou jsem sledovala jarní přírodu. Květy zaplavené ovocné stromy v upíří zahradě a o kousek dál v lese keře, mezi nima se pomalu objevovalo stále více a více jehličnatých stromů, vysokých borovic a smrků, až nakonec vytvořili neprostupnou tmavou bariéru.
Vtom se otevřely dveře a já i přes svůj téměř nulový čich ucítila pach psí srsti. Otočila jsem se směrem ke zdroji zvuku, kde právě stál Aaron a na pevném provazu držel už od pohledu nebezpečného vysokého psa. Jeho srst mi připomínala pendrek, byla černá a házela namodralé odlesky. Přesnou jeho rasu jsem nedokázala určit, a podle ostrých tesáků jsem usuzovala, že taková rasa snad ani neexistuje. Měla jsem neblahý pocit, že je to míchanice zvířete s něčím nadpřirozeným.
„Co to je?“ vyjekla Rachel, která se právě vrátila z kuchyně a v rukou nesla tác s malým občerstvením.
„To je pes.“ odpověděl jí pyšně Aaron.
„To vidím, ale co dělá tady?“ Rachelin tón hlasu se změnil z překvapeného na tvrdý a autoritativní. Ostatní, včetně mě, ani nedutali.
„Bude tu s námi bydlet.“ oznámil Aaron prostě, a když už chtěla Rachel něco namítnout, nešetrně ji přerušil. „No co, Naomi si mohla pořídit psa, proč já ne? Navíc, Tala nepotřebuje nic víc než misku s vodou a jídlem, není vybíravá ani nebezpečná, na rozdíl od ní.“ ukázal na mě prstem. „A je to pes ochranář, kdyby na nás ona zaútočila,“ stále se díval na mě, „Tala je schopná nás bránit.“ pche, není nad to posílat psa proti psu.
„Vážně si myslíš, že ona zaútočí na mě? A že má šanci se mi ubránit?“ můj hlas zněl stejně posměšně jako slova, která jsem vyslovila. Přitom jsem ušla dva kroky dopředu, pryč od okna. Byla bych jich udělala víc, kdyby…
„Tak si to vyzkoušíme! Trhej!“ poručil Tale Aaron a pustil ji z provazu. Tala se rozběhla směrem ke mně a já na to zareagovala tichým zavrčením. I když se mi sotva pohnul horní ret, bylo to vrčení autoritativní, ukazovalo, kdo je tady pánem. Tala se zastavila pár kroků ode mě tak prudce, že shrnula koberec, zakňučela a sklopila uši v gestu poraženého. Potom se jedním pomalým bojácným krokem opatrně přiblížila ke mně a zůstala stát na místě. Jakoby se ptala na povolení.
Naklonila jsem hlavu na stranu a zkoumavě se na ni zadívala. Ona stále zůstávala na místě podřízeného. Protože jsem neshledala situaci za nebezpečnou, tak jsem si dřepla a natáhla před sebe ruku. Zadívala jsem se Tale do očí na pohled z ní nespustila. Gesto, že se jí nebojím. Tala se přikrčila a potom se se sklopenýma ušima a svěšeným ocasem přiblížila mně na dosah. Ještě trochu zaváhala, ale nakonec se mi má ruka ocitla na její hlavě. Uznávala, že jsem silnější.
Další z úžasných schopností vlkodlaků je ta, že dokážeme mluvit se psy a vlky. Vždyť jsme skoro stejného druhu! Ale jelikož zvířata neovládají řeč, můžeme se domlouvat pouze obrázky. Dokážeme si navzájem poslat obrazovou myšlenku. Takové domlouvání je legrace, jen je někdy těžké utřídit výjev tak, aby byl jasně srozumitelný.
První myšlenku vyslala Tala. Byla tam ona a nad ní má velká dlaň. Při tom poodstoupila kousek za má záda. Chtěla, abych ji ochránila.
Na to jsem jí poslala výjev sebe, přesněji mého krku, se stříbrným řetízkem a potom sebe proti všem upírům v místnosti, ale velikostně jsem proti nim byla trpaslík. Nemohla jsem ji ochránit, ochranu jsem spíš potřebovala sama.
Tala se zachovala jako správná vlčice, postavila se přede mě do obranné pozice a začala vrčet. Přijala mě za člena své smečky a v té silnější chrání slabší. Momentálně za slabšího uznala mě.
Všichni upíři na nás zírali jako na návštěvníky z jiné planety, nejvíce Aaron. Myslel si, že poštve vlka na mě, a přitom se to obrátilo proti němu. Musela jsem se pousmát.
Rychle jsem poslala Tale myšlenku, ve které byla přítomnost, ale Tala místo toho, aby byla připravená na boj, mi seděla v klidu u nohy. Jako na povel se tak i stalo. Ještě jednou jsem se pousmála a postavila se na nohy.
„Zvířata jsou úžasná, mnohem lepší než lidi.“ pronesla jsem tiše to, co už jsem věděla už léta.
„Co to bylo?“ zeptal se mě Matt a stále sledoval Talu u mé nohy. Ta se však tvářila, že tam vůbec není.
„Příště bych si rozmyslela, než bych na vlka posílala zaútočit nějaké zvíře.“ to bylo směrované Aaronovi. „Já jsem ve zvířecí říši na vrcholu hierarchie. Nikdo si nedovolí se mnou bojovat, vlci a psi obzvlášť.“
„Proč na nás vrčela?“ ani Naomi se nedívala na mě, ale na Talu.
„Když ji poslal na mě, ukázala jsem jí, že já jsem ta silnější. Proto chtěla, abych ji ochránila. Mezi zvířaty se to tak dělá, silnější brání slabšího svého druhu. Na to jsem jí odpověděla, že ji neumím proti vám poskytnout ochranu, proto začala za silnější považovat sebe. I když věděla, že proti vám nemá šanci, byla ochotná pro mě i zemřít, i když mě viděla poprvé v životě. To by člověk neudělal. Jak říkám, zvířata jsou úžasná.“
„Počkej, odpověděla jsi jí? Ty umíš mluvit se zvířaty?“ konečně jsem narazila na něco, co Lana nevěděla. Ale nedivila jsem se, v dnešní době jen málokdo z nás mluví se svými vlčími předky, je to pod jejich úroveň. Proto se o tom ani nepíše. Neměla jak se to dozvědět, kromě toho, že by to věděla od vlkodlaka. Ovšem pochybuji, že by s ní nějaký dobrovolně dělal rozhovor a nechal ji žít.
„Ne, jen s vlky.“
„A oni umí mluvit?“
„Ne, posíláme si obrázky.“
„Vážně? A to funguje jak?“ na tuto její otázku jsem jen pokrčila rameny. Odpověď jsem neznala a pochybovala jsem, že někdo jiný ano.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one