Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Telefonát

Vytvořeno 09.09.2009 19:12:14 | Poslední změna 09.09.2009 19:13:00
Takže slíbeno bych měla, horší bylo svůj slib splnit. O čem že je řeč? O tom sehnat někoho povolného, kdo by byl ochotný dělat ochranku upírům a zároveň respektovat můj vztah s jedním z nich. Ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, nikdo vhodný mě nenapadal. Proto jsem se musela uchýlit k poslední možnosti, zavolat Carol a doufat, že bude mít čas a hlavně možnost k tomu, aby mi přišla pomoct. I když jsem věděla, že Carol by udělala cokoliv, aby mi mohla pomoct, nechtěla jsem jí volat z jednoho prostého důvodu. Její pozice byla na místě strážce Alexe, budoucího vlčího krále, jedna z nejdůležitějších a nejzodpovědnějších funkcí vůbec, ne-li úplně… Nemohla si prostě brát dovolenou podle libosti, kdy se jí zachtělo, navíc ještě takhle narychlo.
Nakonec jsem s povzdechem odešla do předsíně, kde jsem z útrob mé tašky vylovila svůj mobilní telefon. Chvíli jsem si ho prohlížela, jako kdyby měl každou chvíli oživnout a přinejmenším mě pokousat, a nakonec jsem dlouze zmáčkla tlačítko k nastartování.
Ihned co se z obrazovky ztratil uvítací nápis, začal telefon vyzvánět jako o život pod náporem nově příchozích zpráv. Většinou to byly SMS od Carol, ve směs z poslední doby. Ze začátku měly mít účel komandační, později se jejich obsah měnil na znepokojený tím, že jsem se tak dlouho neozvala. Plus jedna od Chrise, něco o nezaplacení mé poloviny nájmu. Ale já jsem věděla, že v překladu to znamenalo, že se už také začal starat, kde jsem.
Poslední nádech a potom jsem zadala příkaz volat. Telefon nevyzváněl ani dva tóny a už jsem uslyšela Carolin líbezný hlas. Vlastně ani ne tak líbezný, jelikož byl nastavený na maximální hlasitost. Lekla jsem se natolik, že mi mobil vypadl z ruky a já ho několikrát vyhodila dlaní do vzduchu, než se mi ho podařilo chytit.
„Elektro nevím jak dál von Berstein, jak si to představuješ, tak dlouho se mi neozvat!“ řvala na mě jako pominutá. Tohle si ke mně dovolit někdo jiný, určitě se už seškrabuje ze stěny. Dokonce i Carol, přestože byla něco jako moje máma, si nikdy nic takového nedovolovala. Až teď, a já ji nechala, jelikož jsem věděla, že si to zasloužím. Přesto ve mně nějaký skoro až pubertální vzdor zůstal. Zatímco jsem poslouchala její nadávání na svou adresu, upřeně jsem pozorovala odtikávající hodiny na protější stěně. Nakonec jsem ji, někde mezi slovy bála, neozveš se a zaškrtím tě, přerušila.
„Nic proti, ale už po mně ječíš minutu a mě to stále nemrzí, takže tvé kázání asi už mít úspěch nebude.“ Ve sluchátku nastalo na chvíli ticho a nakonec jsem zaslechla hlasitý nádech a výdech, jak se osoba na druhé straně snažila uklidnit.
„No, pokusit jsem se o to musela…“ povzdechla si Carol.
„Já vím, příště už nic takového neudělám.“ slíbila jsem jí. „Ale k věci. Nemáš teď tak dva týdny čas?“
„Proč?“ vyzvídala.
„Potřebuju pomoc.“ vzdychla jsem. Osobně jsem zastávala názor, že bych všechno mohla zvládnout sama, ale slovo Naomi jsem musela poslechnout.
„Ty?“ podivila se a já musela zakoulet očima. Její nechápavý tón byl pochopitelný, vždy jsem pracovala sama.
„Ano, já.“ potvrdila jsem jí. „Víš, já jsem teď nějakou dobu ubytovaná v domě se sedmi upíry a snažím se jim pomoct s…“ začala jsem vysvětlovat, ale Carol mě přerušila.
„Cože jsi? Ha ha ha, dobrý fór, ale příště si vymysli nějakou pravděpodobnější výmluvu.“
„Já se nevymlouvám!“ bránila jsem se.
„Víš, než tohle, to už ti spíš uvěřím, že si právě užíváš zaslouženou dovolenou na Havaji. I když, i tady bych měla pochyby.“
„Proč?“ nechápala jsem, a i když to bylo od tématu, zajímalo mě to.
„Ze tří důvodů. Za prvé, nikdy si nebereš dovolenou. Za druhé, nenávidíš Ameriku. A za třetí, raději bys byla mučená než strávit dobrovolně třeba jen minutu navíc na místě, kde se teploty pohybují nad patnáct stupňů.“ vysvětlila. Musela jsem se usmát, znala mě dokonale. „Ale teď k věci. Co se děje?“
„Mám problém s několika upíry. Je jich asi dvacet.“ navázala jsem na svou předchozí řeč. „S jednou upíří rodinou právě žiju, neptej se mě, jak jsem se tu dostala, nevěřila bys mi.“ přerušila jsem ji, sotva jsem uslyšela její nádech, když se chtěla začít vyptávat. „A z jistého důvodu, který si možná domyslíš, jednoho z nich poslouchám a ten dotyčný mi zakázal riskantní úkoly. Proto se tě ptám, pomůžeš mi?“
„Můžu ještě jednu otázku? Proč ti na nich tolik záleží?“
„To je složité…“ vykrucovala jsem se.
„Určitě to pochopím, zkus to.“ pobídla mě.
„Ti nejdospělejší mi nahrazují rodiče, jedna z nich je má nejlepší kamarádka z dětství, jedna je moje kamarádka teď a jeden…“ tady jsem se zastavila.
„A jeden co?“ požadovala se doplnění.
„A jednoho miluju.“ rezignovala jsem.
„Cože? Ty ses zamilovala? No konečně!“ zněla nadšeně. Musela jsem se ušklíbnout. Posledních zhruba třicet let totiž do mě bez přestání hustila, ať si někoho najdu. „Je sice pravda, že bych ti doporučovala někoho jiného než upíra… Samozřejmě že přijdu, musíš nás představit!“
„Takže mi ho schvaluješ?“ ptala jsem se opatrně.
„Jestli ho opravdu miluješ a jsi s ním šťastná, tak ano. Dokonce si i na jeho stravu pokusím zvyknout…“
„Tak s tím mít problém nebudeš, všichni se tu živí zvířaty.“ uklidnila jsem ji.
„To je super!“ vyhrkla o poznání radostněji. „Pokud je to tak, máš mé požehnání.“ slyšela jsem v jejím hlase tichý smích.
„Děkuju, mami.“ odpověděla jsem jí.
„Nemáš za co.“ bylo znát, jak ji mé oslovení potěšilo.
„No a ještě bych se tě chtěla zeptat. Nevíš, jestli mám v Americe nějaký byt?“ napadlo mě ještě.
„Myslím, že někde okolo Mexika jo. Proč se ptáš?“
„To je jedno. Nemohla by ses mi, prosím, podívat po nějakém bytě na severu Spojených států nebo na jihu Kanady? Nemusí být velký, třeba nějaká garsonka…“ požádala jsem ji.
„Jasně, klidně. Proč ho potřebuješ? Chystáte se snad usadit… Protože jestli ano, nevím, jestli vám taková malá komůrka bude stačit!“
„Ne, usadit se vážně nehodlám, ale stejně, mohla bys tedy…“
„Jo, za dva dny budeš mít vlastnická práva na další byt, tak mě napadá… kolikátý v pořadí?“
„Či já vím…?“ přestože to nemohla vidět, pokrčila jsem rameny. „Ale díky.“
„Sice nevím zač, ale prosím.“ odpověděla. „ Jinak, o tom, o čem jsi mluvila na začátku. Za jak dlouho tam mám být?“
„A kolik potřebuješ?“
„Kde vůbec jsi?“
„Amerika, USA, Severní Dakota, někde okolo Farga. Kde blíž nevím, ale to ucítíš. Je tu totiž nějak přeupírováno.“ přiblížila jsem jí svou polohu. „Tak kolik?“
„Pět dní.“ odpověděla po chvíli přemýšlení. To se mi zdálo příliš dlouho.
„Máš tři.“ odvětila jsem.
„Díky.“ zatáhla ironicky. Přesto jsem měla pocit, že s takovým zkrácením počítala, dokonce bych se nedivila, kdyby si naschvál přidala nějaké ty dny navíc.
„Nemáš za co! Neboj, však ty to zvládneš…“
„Já vím. Tak mě čekej.“
„Jasně. Tudíž za dva dny nashle!“ s tím jsem jí položila telefon. Pro sebe jsem se usmála. Třebaže mi to do teď nedocházelo, Carol mi moc chyběla a dost jsem se na ni těšila.

Vyšla jsem před dům a potom to ucítila. Upíři byli zpět i s posilami, přesně jak jsem předpokládala. Nyní jsem bezpečně rozpoznala třiadvacet různých pachů plus nějakou lidskou krev. Jenom krev, žádné bušící srdce jsem nezaznamenala. Spíš to vypadalo, že vykradli nějakou krevní banku. Vlastně by to bylo i logické, přeci jenom tady, v téhle pustině, kde žije pět a půl člověka na kilometr čtvereční, by bylo tolik vražd a jiných zmizení nápadných. A ani upíři netoužili po prozrazení, zvláště když se jejich hlavní rodina, samozvaní vládci upírů, aktivně zapojovala do utajovacích akcí.

Vrátila jsem se tedy zpátky do domu a zamířila si to přímo do Samovy pracovny, abych mu sdělila své nejnovější poznatky. Sotva jsem domluvila, okamžitě vstal a požádal svou rodinu, aby se opět shromáždili v obývacím pokoji. Tak začala tento den už druhá bojová porada.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one