Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Trénink

Vytvořeno 16.09.2009 21:37:38 | Poslední změna 16.09.2009 21:38:00
„Páni.“ vypadlo z Lany, která promluvila jako první. „Kde ses to naučila?!“
Byla jsem ráda za takovou reakci. Neměla jsem čas a už vůbec chuť snažit se je znovu přesvědčit, že jim opravdu nic neudělám.
„Léta praxe.“ pokrčila jsem rameny. „Po skoro dvou staletích v terénu se něčemu přiučíš…“
„Konečně chápu všechno to, co se o tobě píše.“ řekl Sam. „Vážně, nechtěl bych tě rozzuřit.“
„No, myslím, že po pár letech strávených s Chrisem se ti to až tak lehce nepodaří…“ odvětila jsem mu. „Tak co, pokračujeme?“ stočila jsem řeč na původní téma.
„Ale nebudeš po nás chtít to, cos tam předváděla, že ne…“ ověřovala si Naomi.
„Samozřejmě že ano, copak to není jasné…“ ušklíbla jsem se. Carol na mě mírně vyvalila oči.
‚To víš, krapet si mě tu převychovali.‘ poslala jsem jí v myšlenkách. Byla jsem si jistá, že to uslyší, skoro jsem ji cítila, jak se přehrabává v mé hlavě, aby jí neunikla jediná má myšlenka. Nechala jsem ji.
‚Vážně? A jak dlouho tu vlastně jsi?‘ odpověděla mi stejným způsobem. Rozhodla jsem se, že ji při nejbližší příležitosti požádám, aby mě také naučila myšlenky nejen číst, ale i posílat přímo někomu dalšímu, kdo například tuto schopnost čtení nemá.
‚Pár měsíců to už bude…‘
‚A jak ses sem dostala? Docela se divím, že ještě žijí…‘
‚Neptej se, stejně bys mi nevěřila!‘ ukončila jsem náš telepatický rozhovor a začala jsem mluvit nahlas. „Dobře, takže nejspíš jste už zjistili, že já jsem přes útok, s obranou ke mně nechoďte, tu vás naučit nedokážu. Na to je tu ona.“ ukázala jsem prstem za sebe. „Myslím, že byste se měli rozdělit, bude to rychlejší.“
Nikdo neprotestoval, a tak se po chvíli na louce vytvořily dvě menší skupinky. Jednu si nechala Carol a tu druhou jsem já odvedla na opačný konec louky.
‚Jo, a prosím tě, nechej ty nebožáky žít.‘ poprosila jsem ještě v duchu Carol.
‚Vždycky nechávám své žáky žít.‘ namítla.
‚Jo, to si pořád ještě pamatuju. Hodiny modlení, abys mi konečně dala pokoj…‘ zatáhla jsem a ona se tomu jen potichu, pro upíry neslyšně, zachichotala.
Znovu jsem jim ukázala všechna místa vhodná pro útok, základní držení zbraně, postoje a různé takové útočné věci. Mezitím Carol předváděla nejlepší a nejúčinnější formy sebeobrany. Musela jsem zhodnotit, že sebeobrana šla upírům líp než útok, ale ani ten nebyl špatný. Vlastně, na začátečníky byli více než dobří. Dokonce i Aaron, i když se na počátku cukal, nás dvě nakonec nechal, abychom ho něco naučily.
U Sama jsem si všimla, že už nějakou tu bojovou zkušenost má, proto jsem se mohla odvážit postoupit s ním o úroveň výš. Kdo mě ale úplně vyvedlo z míry, byl Matt. Toho jsem měla ‚na starost‘ jako úplně posledního.
„Neboj se, dělej prostě jen to, co umíš.“ pobídla jsem ho potichu, slyšitelně jen pro něj, když jsem viděla, jak váhá s útokem na mě.
„Ale co když ti ublížím?“ strachoval se.
„Nic mi neuděláš.“ skoro jsem mu hláskovala. Následně jsem tedy začala útok já, když jsem si všimla, že se stále k ničemu nemá. Překvapilo mě, s jakou lehkostí můj útok odrazil. I když nebyl nijak silný ani mazaný, avšak přesto…
Potom po mně vystartoval on. Ve všem, v rychlosti, plynulosti, v každém pohybu bylo jasně cítit, že něco takového nedělá poprvé. Dokonce i já jsem se musela začít ohánět.
Jestli jsem si předtím myslela, že Sam je nadprůměrný, teď jsem musela uznat, že ve srovnání se svým ‚synem‘ byl úplný amatér. A ostatní fárali pod zemí s horníky.
„Tý jo, odkud to umíš?“ pochvalně jsem pokývala hlavou, když jsme skončili.
„Někdy ti to řeknu.“ odvětil a zatvářil se, jako že o tom nechce mluvit. Nechala jsem ho být. Společně jsme došli ke zbytku rodiny, kteří se koukali na zápas Carol s Naomi. Musela jsem říct, že Nao byla opravdu mrštná. No jo, to prostě někdo má na takové věci talent…
„A kde budeš spát?“ začala se zajímat Rachel, když jsme všichni skončili. Otázka samozřejmě směřovala na Carol.
„Venku.“ odpověděla prostě. Já ji chápala, na misích jsme také nepřespávali v hotelech. Možná to bylo způsobeno tím, že v takových pustinách žádné nebyly.
„Ale ne, to nemusíš. Určitě se nějaký volný pokoj najde, dům je velký…“ protestovala hned starostlivě Rachel, avšak Carol ji s úsměvem přerušila.
„Ne, vážně si nedělejte starosti. Jinak, už zmizím. S Elektrou jsem pořád ve spojení, takže kdyby něco, do minuty jsem tam, kde mě budete potřebovat.“ dořekla a potom se ztratila mezi stromy.

Pomalu jsme odcházeli zpátky k domu. Nebylo kam spěchat.
Pár set metrů od našeho cíle jsem ucítila pach, který tam rozhodně nepatřil. Prudce jsem zastavila a pořádně zavětřila. Ano, cítila jsem správně. Rozpoznala jsem pět různých pachů, které se táhly od upířího domu.
„Co se děje?“ zeptal se Sam.
„Máte návštěvu.“ zavrčela jsem jako odpověď.
„Kolik?“ ihned pochopil, o jakou návštěvu se jedná.
„Pět.“ zněla má suchá odpověď.
„A v okolí?“ vyptával se dál. Záporně jsem zakroutila hlavou, jako že nikdo. Ulehčeně si oddechl. „Tak to nebude problém.“
„To ne. Nemyslím si, že vás chtějí napadnout, na to je jich vážně příliš málo.“ souhlasila jsem. „Ale ještě něco. Chcete, aby o mně věděli?“ zkoumavě jsem se zadívala na Sama a čekala na jeho odpověď. Při tom jsem si všimla, že mě Mattova ruka objala silněji kolem pasu.
„Myslíš, že by šlo zařídit, aby nepoznali, že jsi s námi?“ nedůvěřivě přivřel oči.
„Samozřejmě že šlo. O tom, že s vámi žije člověk, už ví. Ještě z dřívějška je u vás cítit můj pach. Takže můžu být prostě další lidská naivka, která se chytila na krásu upírů.“ navrhla jsem. Sam můj návrh přijal.
„Jen to chce malou úpravu.“ znovu se nám objevila Carol za zády a znovu všem upírům skoro přivodila infarkt.
„Ty si potrpíš na drastické příchody, co?“ zeptala jsem se jí sarkasticky.
„To víš, doma to dělat nemůžu. Kdyby se Alexovi něco stalo, tak…“ rukama naznačila zaškrcení.
„Dobře, jakou úpravu máš na mysli?“ povzdechla jsem si, jelikož jsem tak nějak přibližně tušila, na co naráží. Nikdy bych jí to nedovolila, ale pro Matta a ostatní jsem se dokázala přemoct.
„Nic proti, kočko, ale jsi docela známá. Takže pokud se chceš na chvíli vydávat za člověka, budeš muset změnit vzhled.“
„Klidně.“ pokrčila jsem rameny. To jsem totiž ještě nevěděla, co mě čeká…
„Promiň.“ omluvila se mi a já hned vzápětí ucítila tlak na mou hlavu. Nechala jsem Carol, aby mi vstoupila do mysli a začala posílat pokyny, kterými jsem se měla řídit.
Začala vlasy, které změnila na zářivé blond. Také jsem nějak podvědomě vycítila, že mi mění barvu očí. Rty se mi pomalu stávaly výraznějšími a plnějšími, ovšem postavu mi, naštěstí, nechala moji. Ono se lehce přidává, ale ubrat se už nedá. Takže pokud by ze mě udělala prsatou nánu, vzhledem připomínající Pamelu Anderson, musela bych tak vypadat do konce života. Děsná představa.
Tlak zmizel. Carol poodstoupila a sjela mě přísně hodnotícím, kritickým pohledem. A potom…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one