Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Ultimátum

Vytvořeno 29.08.2009 16:55:23 | Poslední změna 29.08.2009 16:57:03
„El, Lano!“ v dálce jsem zaslechla, jak někdo zavolal naše jména.
„Máme se vrátit.“ oznámila jsem Laně, která neměla šanci to zaslechnout.
„Jak to víš?“
„Slyším to.“ objasnila jsem jí. „Jdeš po svých nebo se svezeš?“
„Svezu na čem?“ nechápala. Nic jsem jí neodpověděla, jen jsem pozvedla obočí.
„Počkej, ale já nikdy nic takového nezkoušela!“ bránila se.
„Stačí, když se budeš pevně držet.“ odvětila jsem, brašnu si přehodila přes rameno a změnila se do čtyřnohé podoby.
Lana se mi roztřeseně usadila na zádech a nalepila se na mě jako klíště. Jen jsem nad tím zavrtěla hlavou a pomalejším klusem se vydala k domu.
Už po pár sekundách jsem cítila, jak Lana uvolňuje svůj ztuhlý postoj.
„Tohle mě jednou zabije.“ postěžovala si. Pro sebe jsem se pousmála. ‚No nevím, jestli by tě vlkodlak zabil zrovna tímto způsobem.‘
Běh netrval dlouho. Během dvou minut jsem menším smykem zastavila před domem. Sotva jsem přestala cítit Laninu váhu na svém hřbetě, vzala jsem si na sebe opět lidskou podobu. Společně jsme se přesunuly za záda venku čekající Naomi.
„Co se děje?“ zeptala jsem se jí. Naomi vyjekla a nadskočila. Divila jsem se, že se lekla. Ano, u mě bylo možné, že by mě neslyšela, ale že nezaznamenala ani Lanu?
Tak trochu jsem čekala, kdy se ve dveřích objeví Aaron, aby mi minimálně vynadal a znovu začal svou rodinu přesvědčovat o tom, že jsem nebezpečná a proto by se mě měli co nejdříve zbavit. A zjevně jsem nebyla jediná, kdo jeho příchod očekával, protože Lana se přesunula mírně za má záda.
„Lekla jsem se vás!“ vytkla nám Nao a rozdýchávala šok. „Sam svolává rodinnou poradu.“ při slově rodinnou jsem se ušklíbla. „Plus tebe.“ Nao si samozřejmě mé změny výrazu všimla. „Ale mám takový pocit, že už k nám tak nějak patříš. Třeba já tě za sestru beru už dávno.“ mrkla na mě a zamířila do obýváku. Já udělala dva kroky za ní, ale potom jsem si uvědomila, e za sebou neslyším žádný pohyb.
„Lano?“
„Já tam nejdu.“ prohlásila pevně rozhodnutá. V duchu jsem poraženě zavyla. Čeho se bála?
„Neboj, nic se nestane.“ Skepticky se na mě zadívala. „Slibuju.“
S povzdechem se mi zařadila po boku a společně jsme vešly do domu.

Tašku jsem si odložila už v chodbě na jedno odlehlejší místo. Ačkoliv v ní nebyly žádné super tajné věci, přesto jsem netoužila po nějaké prohlídce soukromí. O pár vteřin později jsme už s Lanou vcházely do obývacího pokoje.
Všichni už tam byli, čekalo se jen na nás. Sam s Mattem a Eliotem se tiše bavili v jednom rohu místnosti, Naomi s Rachel si povídaly na sedačce. Aaron se opřel o stěnu vedle televize a vrhal kolem sebe blesky. Náš příchod účinkoval stejně jako příchod přísného učitele ve škole. Všichni jako na povel utichli a usadili se na svá místa. Eliot se posadil na pohovku a Nao si přitáhl do klína. Druhý konec si zabral Matt a na opěradlo vedle něj se přemístila Lana. Aaron stále zůstával na svém místě vedle obrovské LCD obrazovky, Sam si sedl do křesla naproti sedačce a Rachel se mu postavila za záda. Já se jako vždy uchýlila k místu u okna.
„Takže,“ začal Sam jako hlava rodiny, „svolal jsem tuto poradu, aby se projednaly další kroky.“ pokračoval skoro až obřadně. Tón jeho hlasu a vůbec všechno kolem mi připomnělo mou poslední ‚poradu‘. Tehdy ještě žil nejen Gordon, ale i celá má bývalá smečka. Od té doby, co se to stalo, jsem už nikdy u žádné porady nebyla.
Tenkrát jsem za neúspěch obviňovala špatně probranou taktiku. Proto jsem si slíbila, že už se nikdy žádné takové schůze nezúčastním. Že budu vždy spoléhat jen sama na sebe, na nikoho jiného. Ovšem, taky jsem si přísahala, že zabiju každého upíra, kterého potkám, a přesto jsem byla zde.
„Podle toho, co říkala Ela, se v naší bezprostřední blízkosti zdržuje jen šest upírů. Nebo nastala nějaká změna?“ zeptal se mě. Záporně jsem zakroutila hlavou.
„Ne, pořád je to to samé.“
„Dobře. To znamená, že my jsme v přesile. Tudíž by mohli přistoupit na vyjednávání. Já nechci ohrozit nikoho, ani jediného člena své rodiny. A myslím, že náš počet nám hraje do karet.“
Krátce poté, co domluvil, se rozprostřelo ticho, ve kterém bylo slyšet i vítr v jednom z pokojů. A to měly všechny pokoje zvukové těsnění.
Každý přemýšlel nad Samovým návrhem. Jako první se ozval Matt.
„Já si myslím, že bychom měli spíše přemýšlet nad tím, PROČ jich tolik odešlo. Pochybuji, že si jen tak z ničeho nic řekli, že je to nebaví, a tak jdou domů.“
„To je pravda, ovšem jaký by měli mít důvod?“ souhlasila Nao. Vtom se mi vybavil obrázek lovící Lany.
„Myslím, že vím.“ promluvila jsem poprvé od svého příchodu. Zraky všech se stočily na mě. „Je to jednoduché. Oni se neživí zvířecí krví…“
„A lidská tady nikde není. Město je moc malé a tolik úmrtí by bylo nápadné.“ rychle pochopila a navázala Rachel.
„Ale pokud je to pravda, znamená to, že se vrátí?“ položil řečnickou otázku Eliot. Odpověď na ni znali všichni.
„A nejen to. Jejich návratu se děsím ze dvou důvodů.“ povzdechla jsem si. „Zaprvé, tuto skupinu už znám. Za jakých okolností jsme se setkali minule se neptejte, není to zrovna příjemné vzpomínání. Ale jedno o nich vím, vždy se snaží jít na jistotu. A poměr sedm ku osmnácti není úplně podle jejich gusta.“
„Ty myslíš, že…“ začala Lana a já ji doplnila.
„Že si nadělají bojovníky do zásoby? Ano, to si myslím. Ale to je jen první důvod.“ znovu jsem se otočila čelem k oknu. „Není moc praktické chodit si pro potravu tak daleko. Proto mám tušení, že si v tomto lese udělají menší lidskou zásobárnu.“ v odrazu v okně jsem viděla, že všichni na mě třeští oči.
„Co navrhuješ?“ chopil se slova opět Sam.
„Já? Nic. Já nejsem vůdce, neumím šéfovat. To je tvoje pozice, rozhodni se sám. Musím tě ale upozornit, že pokud jejich rukou zemře třeba jen jediný člověk a já při tom budu svědkem, odpadá mi tady práce ‚Pomůžeš nám nebo ne?‘ Potom zásah proti nim už bude moje povinnost. A stejně tak i to, pokud někdo z vás nějakého člověka zabije…“ otočila jsem se a pohledem přejela ostatní. Modlila jsem se, aby měli dost pevnou vůli a udrželi se. Protože jsem si nebyla jistá, jestli bych to dokázala. Jestli bych dokázala vědomě ublížit komukoliv z nich, i když by si to zasloužili.
„Zase vyhrožuješ?“ otázal se Aaron.
„Ne, jen nám objasňuje naši situaci.“ zastal se mě Sam. „A má pravdu. Ovšem já věřím, že se nikdo z vás nepřestane ovládat.“ všichni, třebaže Aaron neochotně, přikývli. A já měla na chvíli pocit, že je alespoň něco správně.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one