Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

V sídle

Vytvořeno 24.10.2009 23:52:15 | Poslední změna 24.10.2009 23:54:41
Bylo divné vracet se zpátky domů. Domů? Je to vlastně ještě můj domov? Přepadal mě podivný pocit, že ne. Domov je tam, kde je moje rodina, a ta se nachází na druhém konci zeměkoule. A proč? Protože jedni upíři prostě nedokážou snést potenciální konkurenci! Protože nemohli poslat obyčejné upíry, ale rovnou jednoho z nejvyšších! Protože jsem moc dobrá a dokázala jsem ho porazit. Být teď mrtvá, nic by mě netrápilo…
Suchou nohou jsem se dostala z Ameriky přes Asii až do Evropy. Pěšky. Potřebovala jsem přemýšlet a to mi šlo nejlépe za pohybu. A navíc, nesnášela jsem techniku a byla jsem rozhodnutá ji použít opravdu jen v případě nejvyšší nouze.
Pár set metrů ode mě se nacházelo hlavní vlkodlačí sídlo, mezi stromy jsem už viděla hlavní bránu. Měla bych být šťastná, proč, sakra, nejsem?!
Těsně před branou jsem si na sebe vzala zpátky lidskou podobu. Přelétla jsem rychlým pohledem své oblečení. Naštěstí vypadalo dobře, měla jsem jenom natržený rukáv, špína nebyla na černé látce skoro vidět.
Dva vlkodlaci, kteří měli zrovna službu jako vrátní, hned na první pohled poznali, koho mají před sebou, a spěšně otevírali, aby mě pustili dovnitř. Když jsem procházela kolem nich, hluboce se mi uklonili. Musela jsem se ušklíbnout, už dlouho se mi nikdo neklaněl.
Čím více jsem se přibližovala k vile, tím více vlkodlaků jsem potkávala. Šla jsem svižným krokem, hlavu hrdě vztyčenou a prázdný výraz. Všichni mi uhýbali z cesty a alespoň trochu se mi poklonili. Cítili mou nadřazenost. Možná se mě i báli, pokud jsem se tvářila stejně vražedně, jako jsem se cítila, nebylo se čemu divit…
Cíl mé cesty byl jasný – král. Ne, nebyla jsem náročná…
Král mě přijal skoro okamžitě. Možná proto, že jsem byla dost cenná na to, aby si mě alespoň trochu vážil. Nebo jsem vyděsila králova osobního sluhu natolik, že schůzku raději zařídil co nejdřív, aby mě nenaštval? A záleželo snad na tom?
Přes dveře jsem slyšela, jak mě ohlásili. „Přišla Elektra.“ Prostá dvě slova, která však řekla více než celé proslovy. Když se řeklo jméno Elektra, každému jsem se okamžitě vybavila já. Možná to bylo tím, že jsem byla jediný vlkodlak tohoto jména. Anebo jediný vlkodlak, který si dovolil žádat o konfrontaci o půl sedmé ráno.
„Ať vstoupí.“ vyzval sluhu hřmotný králův hlas a dveře se otevřely dokořán. Skoro jako to bývá v pohádkách.
Jenže tady všechna podobnost začala a zároveň také končila. Nevešla jsem do žádného obrovského trůnního sálu s kamennou podlahou a děsnou zimou, ale do útulně zařízené místnosti. Král na sobě neměl korunu a hermelín, ale obyčejné tričko a jeansy a namísto na trůně seděl na pohodlné sedačce u konferenčního stolku, kde se hromadila kupa papírů. I přes brzkou ranní hodinu vypadal svěže, jako kdyby byl vzhůru už dlouho. No jo, čert nikdy nespí…
Přistoupila jsem kousek před něj, klesla jsem na jedno koleno a sklopila hlavu na znamení podřízenosti. Už nejednou jsem slyšela, že bych měla být popravena, protože jsem příliš nebezpečná, mohla bych se prý vymknout z kontroly a pokusit se svrhnout královskou rodinu, ale to nebyla pravda. Já byla králi věrná a vždy ho chránila.
Pomalu jsem napočítala do pěti a poté se znovu narovnala. Král mě kývnutím hlavy pozdravil a zároveň mi tak dal najevo, že si je vědom mé přítomnosti.
„Dlouho jsem tě neviděl.“ zvedl oči od papírů a začal mi věnovat svou plnou pozornost. Gestem mi naznačil, abych se posadila do křesla naproti.
„Ano, moje nepřítomnost se o něco protáhla.“ uznala jsem. Z jakého důvodu trvala o něco déle, to jsem neřekla. Nechtěla jsem nijak ohrozit Mattovu rodinu.
„Máš nějaké důležité zprávy?“ vyptával se dál a hleděl mi při tom do očí. Pohled jsem mu opětovala. Jiní by za tuto troufalost byli potrestáni, ale já ne. Já byla příliš drahé palivo na to, aby mnou zatopil za podzimního větříčku. Rovnalo by se to tomu, kdyby pálil sto eurové bankovky.
„Má původní mise v Koreji byla úspěšná. Cestou zpátky jsem narazila na skupinu asi dvaceti upírů, kteří mě napadli.“ podala jsem hlášení.
„Počítám s tím, že jsou mrtví.“ Kývla jsem mu na souhlas. „To jsi je zvládla sama? Ne že bych pochyboval o tvých schopnostech, ale přeci jenom, dvacet je dost.“
Ztuhla jsem. Nemohla jsem lhát svému králi, poznal by to, ale zároveň jsem nechtěla porušit slib daný Samovi. Navenek jsem si však ponechala bezvýraznou masku.
„Ne, řekla jsem si o pomoc Carol. Strážkyni vašeho syna.“ přiznala jsem. Jen pokýval hlavou a vrátil se zpátky ke své práci.
„Můžeš jít.“ chtěl mě propustit.
„Ne, je tu ještě jedna věc.“ odporovala jsem.
„Hmm…“ zamručel, ponořený do textu.
„Zabila jsem minulý vůdčí rod upírů a na jejich místo nastoupili zpátky Callitiové.“
„Cože?!“ skoro až vykřikl. „Vždyť ti jsou mrtví!“
„Ne, nejsou.“ odpověděla jsem mu stále s ledovým klidem. Jestli byly předtím papíry důležité, teď se z nich stalo naprosté nic. „Navíc se mi podařilo zabít upíra, který byl nejspíše z jejich rodu. Rozhodně to byl nejsilnější upír, kterého jsem kdy potkala. Mám obavy z možných následků.“
„Následky nechej na mně. Teď běž, musím zařídit několik věcí. Přinesla jsi cennou informaci, po zásluze budeš odměněna.“
Znovu jsem sklonila hlavu a potom odešla. Ještě jsem za sebou slyšela krále, jak křičí po jednom ze svých sloužících. Uf, v tu chvíli bych nechtěla být na jeho místě.

Namířila jsem si to za Leem, vlkodlakem, který měl za úkol sledovat pohyby upírů, případně vyhledávat větší skupiny a poté tam posílat smečky vlkodlaků.
Jeho pracovna byla ve sklepení. Všechno ozařovalo světlo z umělých svítidel, místnost byla zahlcena množstvím map a spisů. Jediné čisté místo bylo vedle počítače a monitoru, na kterém jako ručička radaru obíhal kružnici červený paprsek světla.
Uprostřed všeho toho nepořádku stál Leo a zkoumal mapu Ameriky. Ani si nevšiml, když jsem přišla.
„Ahoj.“ pozdravila jsem ho neutrálním hlasem. Rychle se narovnal od stolu plného papírů. V rukou držel kružítko a pravítko. Nikdy jsem nedokázala pochopit, k čemu to na mapách používá, ale jeho informace byly vždycky přesné, takže co.
Leo byl asi metr pětasedmdesát vysoký světlovlasý muž. Přesnou barvu jeho vlasů ani očí jsem doposud nedokázala určit, protože zářivky příliš zkreslovaly a já Lea v denním světle nikdy neviděla. A pochybovala jsem, že někdo jiný ano.
„Ach, Elektro, dlouho jsem tě neviděl.“ odpověděl mi.
„Pracovní záležitosti.“ ušklíbla jsem se.
„Potřebovala jsi ode mě něco?“ plynně přešel na pracovní rozhovor. V tom jsme byli stejní; ctili jsme heslo ‚nejdříve práce a potom zábava.‘
„Vlastně ano. Jde o jednu opravdu velikou skupinu upírů v Severní Americe, Dakota.“
„Ano, vím o tom. Nestihl jsem je správně lokalizovat a teď už je nemůžu znovu najít…“
„Kvůli tomu jsem tady.“ přerušila jsem ho. „Nehledej je, už je po nich.“
„A ty v tom máš zase prsty.“ odtušil. Souhlasně jsem přikývla.
„A přinesla jsem důležité informace. Budu odměněna.“ dodala jsem ironicky. Jak bych mohla já ještě být odměněna? Byla jsem jedním z nejvýše postavených vlkodlaků vůbec a v penězích jsem se mohla koupat. Co víc si přát? Věděla bych co...
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one