Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Vlčí minulost 2

Vytvořeno 01.06.2009 14:28:46 | Poslední změna 26.11.2009 14:54:10
Vlčí minulost 2

„Tak jsem se dostala mezi smečky. Smečky, které lovily upíry.“ znovu jsem se odmlčela. V duchu jsem se opět vrátila do té chvíle. Ano, tenkrát jsem už dokázala si poradit s upírem nebo dvěma. A také jsem věděla, co dokáže moje síla. Větší, než jakoukoliv jsem si dokázala představit. Ach, jak jsem byla tehdy naivní!
„Prostě jsem si tehdy myslela, že když jsem tak rychlá a silná ve vlkodlačí podobě, žádný upír na mě nemá. Popravdě, to si asi myslívá každý. Já, silná, po výcviku s Carol…“ uchechtla jsem se. Eliot a Naomi se zatvářili nechápavě, zjevně nepochopili důvod mého smíchu. Ihned jsem začala vysvětlovat.
„Jen tak pro informaci. Byla jsem typická, bohatá holka. Týden jsem strávila sama v divočině a byla jsem poté na pokraji smrti. Ale dostala jsem se k lidem, kteří mě chovali doma, v teple, kde jsem měla teplý pelech a jídlo každý den, aniž bych musela hnout prstem. No, a pak jsem se dostala do výchovy Carol, která mě nutila spát venku na mechu a chytat si potravu. Žádné pečené kuře až pod nos, ale krev a syrové maso anorektických srnek. Nebyla jsem na to zvyklá. První dny jsem to dokonce odmítala, načež Carol jen zavrtěla hlavou a nechala mě být. Ale jelikož nebylo k jídlu nic jiného, s velkým sebezapřením jsem se začala po dvou dnech těmi srnkami živit, a to jen proto, že jsem opět padala hlady. Už po dvou dnech!
Asi po týdnu a pár dnech Carol uznala, že je čas začít s výcvikem. První byl na řadě běh. Když jsem poprvé slyšela, že mám dvacetkrát oběhnout jezero, měla jsem řečí… no, já bych si asi už zmalovala obličej, ale Carol ne. Jak já jí tu trpělivost závidím!!! Nicméně, ona byla šéf a i přes mé protesty jsem to prostě udělat musela, chtě nebo nechtě. Teda určitě nechtě.
Za dalších pár dní, když jsem zvládla uběhnout „úchvatných““ rukama jsem ve vzduchu naznačila uvozovky, „pět a třicet koleček, rozhodla se naučit mě nějakou formu boje zblízka. Přeci jenom technika ‚Co nejvíce pokousat protivníka‘ je v praxi naprosto nepoužitelná, teda pokud ten uživatel není sebevrah.
No, v té chvíli jsem začala poprvé litovat, v co jsem se to vlastně změnila. Ona totiž Carol vůbec nebrala ohledy na mé zkušenosti, ihned mě brala za sobě rovnou. I pro stoletého vlkodlaka je problém porazit dvakrát staršího, a tedy i dvakrát zkušenějšího, protivníka. No a co jsem měla říkat já? Můžu to okomentovat jen jedním slovem: ‚Au!‘. A jako na potvoru jsem se jako vlkodlak ihned uzdravila, takže žádná pauza kvůli zranění se nekonala. Takhle mě ten první den trápila asi čtyři hodiny. Potom každý den přidávala po půlhodině, až jsme nakonec skončily na deseti hodinách denně. Sice pomalu, ale jistě jsem si začala zvykat.
Nakonec, poté, co jsem se naučila dlouhou výdrž v běhu a dosáhla střední úrovně v umění boje, přišla pro mě jedna z nejhorších částí tréninku. Vydržet hlady. První den to docela šlo, sice mi kručelo v žaludku, ale den před tím jsem měla úspěšný lov, takže se to dalo. Druhý den to bylo horší, dopoledne jsem ještě zatnula zuby, ale odpoledne jsem už škemrala, ať se můžu najíst, ale Carol nepovolila. Tu noc zařazuji mezi jednu z nejhorších v mém životě.
Třetí den mě bolení břicha vzbudilo ještě před svítáním. Jen jsem ležela na zemi v té jeskyni, kterou jsme pojaly za své provizorní bydliště, zírala nad sebe a přemýšlela, jak dlouho člověk vydrží bez jídla. A jak dlouho to vydržím já. Myslela jsem si, že horší to už být nemůže, ale mohlo. Ta potvora si totiž snídani přitáhla do jeskyně a nutila mě se na ni dívat, když snídala.“ další odmlka. Ty pocity, když jsem hladová zírala na krmící se „kamarádku“, která v tu chvíli kamarádkou vážně nebyla, jsem si velmi dobře pamatovala. Však jsem tuto formu mučení nejednou použila. Vyhladovělý upír, který se nemůže hnout z místa, a kolem spousta krve… V tu chvíli by byl schopný popřít i své jméno, kdyby mu to přineslo úlevu…
„I to jsem nakonec zvládla a tak se dostala k Tristanovi.“ ukončila jsem další úsek své minulosti. Nejlepší v mém vlkodlačím životě. Kdysi jsem někde slyšela: ‚Je paradox, že se jednou bude říkat této hnusné době staré, dobré časy.‘ A je to pravda. Na tu dobu jsem předtím jen nadávala, a rozhodně bych použila tvrdší termín než hnusné, a teď bych se tam s největší radostí vrátila. Tehdy jsem totiž ještě netušila, co mě čeká.
„Neuraž se, to ne, ale jak dlouho to teď zvládneš? Být hlady?“ zeptal se Eliot. Plně jsem chápala jeho zájem.
„No, než jsem dostala toto,“ opět jsem zatřásla náramkem, „vracela jsem se zrovna z akce, ta trvala deset týdnů. Naposledy jsem byla blízko lesa asi pět dní po začátku akce, a pak jsem si ještě po dvou týdnech něco ulovila, to jsem jedla naposledy. Jenže ti upíři tu zdechlinu našli a byli většinou v pohybu, takže čas na doplnění jídelníčku nebyl. Nejspíš tušili, že po nich něco jde. Ale stále, kvůli možnosti prozrazení, kdyby na mě ‚zapomněli‘, a nebo si mysleli, že mě setřásli, jsem radši nelovila, moc zvířat v těch lesích nežilo a mohlo to být nápadné. No a bez vody jsem nebyla čtyři dny, jelikož tu skupinu nenapadlo utábořit se někde u řeky.“ shrnula jsem to. „Ten den, kdy jsem se dostala k vám, jsem se ještě stihla najíst. Takže, kdybych byla stále bez tohoto krásného módního doplňku,“ sarkasmus byl prostě nepřeslechnutelný, „měla bych asi dva až tři týdny od jídla pokoj. Možná i déle, ale ještě jsem neměla příležitost si to vyzkoušet.“
„No páááni. Jsi dobrá. A jako člověk bys to vydržela jak dlouho?“ptal se dál.
„Promiň, ale navlíkat se do stříbra zrovna nemám ve zvyku.“ zatáhla jsem ironicky. „To jen ve výjimečných případech. Jak je jenom možné, že vždy jsou poblíž upíři?“ zeptala jsem se sama sebe a sama jsem si taky odpověděla. „No jo, protože vždy mě do toho stříbra navlečou právě ti upíři!!!“ vhrkla jsem tónem, jako kdybych právě přišla na chybu v rovnici, která má zachránit lidstvo. Prostě, radost by se z mého prohlášení dala ždímat. Ale té faleše tam bylo víc než dost.
„My bychom ti to rádi sundali, ale ne, že bychom ti nevěřili, neber si to tak…“ začala Naomi, avšak já ji přerušila.
„Nevěřte.“ řekla jsem klidně. Oba na mě vyvalili oči.
„A proč ne? Skoro jsme se dostali k tomu, abychom ti ten náramek sundali. Tím bys byla volná a mohla bys dělat, co bys chtěla.“ skoro až vykřikla Naomi. Pousmála jsem se.
„Jistě, mohla bych udělat cokoliv. Mohla bych tu zůstat, mohla bych odejít. Nebo bych vás taky mohla zabít. Jsem váš největší nepřítel, byla jsem a taky navždy budu. Matt měl pravdu, že byste mě měli okamžitě podříznout. Měla bych být mrtvá a ne tady sedět a povídat si s vámi.“
„No, povídáš si s námi tady, protože nevidím důvod, proč bych tě měla zabít. Nic jsi mi neudělala. Ani ty, ani nikdo z tvého druhu. Aaron na to důvod má, ale ten tě prodal Mattovi. A kdyby tě chtěl zabít on, nedovolila bych to, protože na můj názor se nikdo neptal a já si nenechám ničit majetek, že jo.“ odpověděla Naomi.
„Jasně, takže já jsem jakási forma vzdoru a protestu.“ ověřovala jsem si. Přikývla a potom ztuhla.
„A nevadí ti, že jsem tě právě označila za svůj majetek?“ zeptala se s trochou strachu v očích.
„Takže zaprvé, označuj si mě, jak chceš, vždyť vlastně tvůj majetek jsem, a navíc, už jsem zažila i horší oslovená. A za druhé, proč se bojíš? Vždyť já nemám nejmenší šanci ti ublížit.“
„Já jen… z toho, co jsi říkala…“ nevěděla, co říct. Zírala jsem na ni v němém úžasu.
„Já říkala, že se vám to nebude líbit…“ řekla jsem lhostejným hlasem. „A to jsem se ještě nikam pořádně nedostala, takže. Vážně mám pokračovat?“ Naomin souhlas byl tichý, ale byl.
„Jasně, pokračuj. Ale ještě předtím, říkala jsi, že ses vracela z akce. Co to bylo za akci a byla úspěšná?“ ptal se Eliot.
„Dobře, pokračovat budu. Jinak, ta akce úspěšná byla, měla jsem zlikvidovat jistou skupinu upírů na severu Kanady.“
„A víš, co to bylo za upíry?“
„Ne, proč?“
„Protože zrovna pár dní předtím, než tě Nao našla, někdo vyvraždil rod Jergerovců. Nebylas to náhodou ty?“
„Možná jo, či já vím?“ dál jsem se tím nijak zvlášť nezabývala.
„Je šance, že jsi zabila Jagerovce! A ty na to řekneš: ‚Možná jo, či já vím?‘ Vždyť Jagerovci jsou, nebo byli, nejobávanější a nejsilnější upíří rod!“
„Byli to upíři, které jsem měla zneškodnit, tak jsem to udělala. Jmény se nezabývám, k čemu by mi to bylo?“
„No páni, tak to se každému nepodaří. Takže tys je zabila jednoduše jen tak? A kolik vás na to bylo?“
„No, je pravda, že se trochu vzpouzeli…“ zamyslela jsem se. Takže moje menší problémy možná nebyly jen z nedostatku jídla, ale i jelikož proti mně stál nejsilnější upíří rod. „A odpověď na druhou otázku: Byla jsem sama. Vždycky pracuji sama.“ měla jsem pocit, že pokud Eliot okamžitě nezmění polohu hlavy, budu jeho oči sbírat ze země.
„Tttty jsi sama, ÚPLNĚ sama,“ dal důraz na slovo úplně, „zneškodnila Jagerovce? Vždyť o to se pokoušely skupiny upírů, které měly několik desítek členů, a nikomu se to nepovedlo! Jak to, že tobě ano?“
„Jsem prostě šikovná!“ řekla jsem zpěvavým hlasem.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one