Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Vlčí minulost 3

Vytvořeno 05.06.2009 21:53:46 | Poslední změna 05.06.2009 21:54:25
Přísahala bych, že bych vydržela v tom autě sedět a koukat kolem sebe klidně i další dvě hodiny, ale z tohoto rozjímání mě vyrušila Naomi na sedadle spolujezdce, řídil Eliot.
„El, mohla bys nám dál povídat svůj příběh?“ zeptala se, možná až moc trhaně. Docela mě tím překvapila, myslela jsem, že po včerejšku už na to nebude mít žaludek. No co, moje večeře to není a pokud mi to neskončí na oblečení či jiných částech těla, klidně ať poslouchá.
„Myslela jsem, že už to nebudeš chtít slyšet. Nerada bych, abys kvůli mně musela vyhledat pomoc psychologa.“ Tuto kousavou poznámku jsem si nemohla odpustit, vlastně jsem ani nechtěla si ji nechat pro sebe.
„Víš co? O mé duševní zdraví se nestarej, to je moje věc!“ vyštěkla na mě a zkroutila tvář v emoci, kterou jsem nedokázala tak rychle rozpoznat. Ale poznala jsem vztek, nejen v jiskrách jejích očí, kde jí šlehaly malé plamínky, ale i v tom, jak po mně vyjela. Takovou jsem ji viděla jen jednou, po mém setkání s Aaronem. „Myslím, že ten tvůj příběh je určitě alespoň trošku krvavý, nebo v to doufám. Je?“
Vyvalila jsem oči a jen němě přikývla. Trošku krvavý? Trošku? Já za svůj život viděla tolik krve, že by to stačilo jedné středně velké nemocnici na krevní zásoby, které by vydržely minimálně rok. Ale pokud to brala jako trošku…
„Super, tak povídej!“ přikázala a já jsem hodila po ní nechápavý, pochybovačný pohled. Nechápala jsem, kam tím vším míří. Ona si toho samozřejmě všimla a zamračila se do zpětného zrcátka. Vypadala, že je nad něčím hodně zadumaná a na čele se jí opět udělala vráska.
Přemýšlela jsem, jestli mám radši začít mluvit ihned, nebo ještě ne a počkat, jestli mi to třeba nevysvětlí. Vypadalo to, že se k ničemu takovému nechystá, Eliot se tvářil, že tam vůbec není, anebo že se tam ocitl úplně náhodou a v žádném případě se nám nechystá do naší malé dívčí války zasahovat, tak jsem se už nadechla, že budu pokračovat tam, kde jsem včera večer přestala, opět jsem však k tomu nedostala příležitost.
„Promiň, El. Neměla jsem na tebe takhle štěkat.“ omluvila se mi z ničeho nic. Dostala jsem pocit, že mi asi brzy vypadnou oči z důlků. Dneska jsem jí jako osobu vůbec nechápala a o jejích náladách radši ani nemluvit, ty se měnily jako počasí v Himalájích. Naomi se zamrvila na svém předním sedadle spolujezdce a já v zrcátku na stínítku zahlédla její tvář. Opravdu vypadala, že tu omluvu myslí upřímně. Poté se otočila tváří ke mně.
„Vážně se omlouvám, ale já jsem jen nervózní z té návštěvy. Nemám je ráda.“ na tváři se jí opět vytvořil výraz hlubokého opovržení a znechucení. Bylo nad slunce jasnější, že ti návštěvníci jí hýbou žlučí.
„Ale já vážně ty Dozzovi nemusím. Popravdě, nejradši bych je všechny poslala tam, kde slunce nesvítí, nebo ještě lépe, něčím bych je probodla. K tomu občas vážně nemám daleko. Tak mluv, ať načerpám inspiraci.“ Čelist mi spadla ještě níž, než byla doteď. Vážně mě teď tato hodná, milá upírka požádala o radu, jak nejlépe a taky nejbolestivěji sprovodit upíra ze světa? Protože pokud někdo chce použít moje metody na někoho jiného, musí toho dotyčného vážně nenávidět.
„Tak jo.“ Nadechla jsem se. „Carol po pár měsících uznala můj výcvik za ukončený a rozhodla se mě ukázat těm nahoře. Dva dny poté, co jsem byla představena Tristanovi, to je náš vůdce a král v jednom, mě zařadili do jedné smečky. Bohužel do jiné, než byla Carol. Ze dne na den jsem měla kolem sebe spoustu vlků, o kterých jsem nevěděla ani ň. Sice jsem se už uměla o sebe postarat, tedy v rámci možností, stále jsem však měla v podvědomí strach. Byla jsem vychovaná jako dáma, která má zakázáno zdržovat se ve společnosti někoho jiného, než byl manžel nebo její rodina, bylo to velice neslušné, vlastně úplně nemyslitelné. Navíc, všichni ze smečky si toho zažili tolik, že byli stále takoví zaražení, vystresovaní a vůbec se nesnažili o komunikaci s okolím. Já jsem se takovou stala až o pár let později, stejně jako všichni. Každý se takhle změní, výjimky neexistují.
Moc dobře si pamatuji mé první dny ve smečce, dny, kdy jsem ještě byla hloupým štěnětem. Má výchova byla taková, abych se mohla pohybovat ve společnosti. Avšak nejprve dny ve vlčí, němé podobě, pak ve výcviku s malomluvnou Carol, dny ve smečce, kde se nemluvilo vůbec… Ta společnost mi chyběla.“ Pousmála jsem se. Opravdu jsem trpěla, když si se mnou nikdo nechtěl povídat. Teď bych dala všechno za to, aby na mě nikdo nemluvil. Dříve jsem nemohla pochopit, jak může být někdo tak malomluvný, teď jsem nechápala, jak jsem mohla být tak ukecaná. Ironie.
„Tenkrát jsem ještě byla přesvědčená, že svět není černobílý, že je v něm i spoustu šedé a že není důvod všechny upíry nenávidět. Sice jsem si pořád pamatovala, a vlastně stále ještě pamatuji, to, co se stalo Evě. Tehdy jsem si však ty upíry přirovnávala k vězňům. Vždyť i ve vězení jsou přeci taky lidé, kteří úmyslně ublížili, anebo i zabili. Znamená to však, že jsou zlí všichni lidé?“ jo, přesně v tohle jsem věřila. Tento pomyslný oheň jsem držela v dlaních a doufala, že se u něj ohřeju. Ale ten ohýnek byl větší, než který bych zvládla, takže jsem se, logicky, spálila.
„Asi po dvou týdnech, během kterých jsem svými žvásty otravovala každého člena smečky, se se mnou začal bavit jeden kluk, který nebyl ve smečce o nic déle než já. Jmenoval se Gordon. Začali jsme se kamarádit, jelikož jsme ještě neznali jeden ze základních zákonů, který je velice důležitý při životě v divočině, zvláště na bojišti. Zní: ‚Pokud chceš být silný a tím i přežít, nikdy se nesmíš na nikoho vázat.‘
S Gordonem jsme byli nejlepší přátelé, nehnuli jsme se od sebe na krok. Ostatní ze smečky na nás házeli různé pohledy, někteří varovné, jiní smutné, chápavé nebo skeptické. My neznali zákon, proto jsme se na sebe přilnuli. Když jsme byli konečně se zákonem obeznámeni, bylo pozdě.“ zase jsem se zastavila. Vybavila se mi vzpomínka na střapatého zelenookého chlapce s krásným úsměvem, na Gordona. Dodnes jsem si dokázala vzpomenout na jeho obličej, ve kterém byly ještě chlapecké črty. Na jeho oči, které jakoby říkali: ‚Rád vás poznávám, ale pokud mě naštvete, pište si parte.‘ Dokázal být úžasným přítelem, ale byl i silným a nelítostným vlkem, kterého nebylo radno naštvat.
Můj první střet s upíry byl hrůzný. Stále jsem byla přesvědčena, že na ně stačí jít něžně, domluvou, ne hned silou. Jak já jsem se tenkrát mýlila!
Pamatuji si svůj první případ jasně. Skupina devíti upírů, neozbrojená, o nějakém výcviku ani nemluvě. Ve smečce měl každý své pevné postavení, v každé je jeden navigátor, dva zvědové, dva pěšáci, tři křídla a dva zabijáci. Všichni mají jasný úkol, kterého se drží a do úkolů ostatních se nepletou. Jen tak může smečka bez problémů fungovat.
Tenkrát už zvědové podali zprávu o skupině, pěšáci oddělali stráže, na řadě jsem byla já jako křídlo. Vtrhla jsem ve svůj čas na bojiště a ihned zničila prvního upíra, na kterého jsem narazila, byl to více méně reflex. Ovšem u druhého jsem se zastavila a chtěla dokázat svou teorii o hodných upírech. Nezaútočila jsem na toho upíra, místo toho jsem mu začala domlouvat, aby se dal na správnou stranu. On vypadal, jako že mě poslouchá, místo toho mě však jen zdržoval a za zády se mi objevil jeho kolega se stříbrnou dýkou.
Kdyby se v tu chvíli tam neobjevil Gordon, ten upír by tu dýku do mě určitě vrazil a tím mě i zabil. Já byla tak zabraná do vysvětlování, proč být hodný, že jsem si ho ani nevšimla. Gordon mě sice zachránil před zapíchnutím, ale tím, že při mně byl ten upír příliš blízko, povedlo se mu mě alespoň pořezat. Tehdy jsem poprvé poznala, jaké to je při otravě stříbrem. Bolí to. Hnusná, ostrá a palčivá bolest, jako když se pořežete a nasypete si do rány sůl. A tak jsem pochopila, že hodných upírů je tak málo, že ani nemá cenu je hledat.
S Gordonem jsme strávili společně asi dva roky. I když jsme už zákon znali, naše vazby jsme nepřetrhali. Avšak už jsme nebyli jen naivní štěňata, ale silní a všemi respektovaní bojovníci. Také jsme byli pro okolí těmi zaraženými a zamlklými, to se měnilo jen tehdy, když jsme se ocitli někde sami, jen mi dva. To jsme si pak povídali o všem a zároveň o ničem, prostě jsme si byli příliš blízcí. Nikdy však mezi námi nebylo víc než přátelství.
A právě ta naše přílišná blízkost se nám, teda hlavně mně, pořádně vymstila. Začalo to úplně nevinně. Zrovna jsme sledovali jednu skupinu upírů. Zvědové nám přinesli zprávu, že ta skupina má devatenáct členů, nás bylo devět, takže v klidu. Desátý člen naší smečky, Alex, se stáhl do ústraní, odkud nás měl navigovat. Příkazy byly jasné, dva pěšáci měli odstranit stráže, křídla, tedy já, Gordon a ještě jedna členka naší smečky, myslím, že se jmenovala Maha, jsme měli zaútočit po stranách a vlastně také pohlídat, aby se nikomu nepodařilo utéct, a nakonec měli naši zabijáci napadnout střed a zlikvidovat všechny upíry. Rutina.“ další odmlka. Dodnes jsem nechápala, jak jsme mohli být tak pitomí. Prostě jsme to brali jako každodenní opakování jedné a té samé věci, nijak zvlášť jsme nad tím nepřemýšleli. A to byla ta největší chyba v našich životech, kromě mě byla pro všechny i poslední.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one