Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Záchrana

Vytvořeno 15.07.2009 22:20:13 | Poslední změna 15.07.2009 22:22:11
Z mého přemýšlení mě vytrhla Naomi svým prohlášením: „Možná je ještě jeden způsob, jak ji zachránit.“ nějaký způsob? A jaký? Ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, nic mě nenapadalo. Nezbývalo mi nic jiného, než čekat, co z Naomi vypadne.
„Můžeme ji nechat, ať se uzdraví sama.“ moje naděje splaskly jako mýdlová bublina, vždyť toto už tady bylo. A také se tento návrh jednohlasně zamítl.
„Naomi,“ začala Rachel smířlivě, jakoby vysvětlovala malému dítěti, že jeho slízaná zmrzlina se v kornoutku znovu opravdu neobjeví. „slyšela jsi Matta, že…“
„Ano, slyšela.“ řekla Naomi, opět, a znova tak přerušila Rachel, opět. „Ale nechte mě to doříct. Mattovi Ela řekla, že by tak reagovala tady. To je logické, žijeme tady dlouho a ten pach je moc koncentrovaný. Ale kdyby se odtud dostala dost daleko a do volného prostoru, nemuselo by to být tak strašné.“ no tak tento nápad se mi líbil. Měla pravdu, něco takového by se dalo udělat. Kdyby byl ten pach natolik slabý, aby mě neprovokoval…
„To se mi nelíbí. Jak to chceš udělat? Musela bys tam být s ní. Ona se probere a rovnou tě zakousne. Proč si myslíš, že ne?“ ozval se nesouhlasně Aaron. Proč si to myslí? Protože ji mám ráda? V tu chvíli bych nejraději Aarona nakopala do jistých inkriminovaných míst, kdybych mohla. Ale to zrovna nebylo v mé moci, tak jsem musela doufat, že si to Nao nedá vymluvit.
„To ji mám nechat umřít? Jenom kvůli tomu, že ty se neumíš postarat o své dva kámoše? Tak to ne! Udělám to, protože to Ele dlužím!“ nedala se Naomi odbýt. S první částí jejího proslovu jsem souhlasila, s tou druhou už ne. Ani ona, ani nikdo jiný mi nic nedlužil.
Aaron se znova nadechoval, že něco namítne, ale Matt byl rychlejší.
„Půjdu s ní, jestli ti to udělá radost, Aarone.“ zasyčel na svého bratra. A potom bylo ticho, Aaron na to zřejmě neměl co odpovědět.
„Jdu s vámi.“ chtěl se přidat i Eliot. Ne, ne, ne! Dva upíry ve své blízkosti zvládnu, třetího už ale nemusím! Prosím, ty už nechoď!
„Ne, bylo by nás moc.“ ach, děkuji, Naomi. Asi si právě zachránila život svému příteli, no a vlastně možná i sobě. Spíš určitě. „Nemělo by potom smysl chodit dál, když nás u ní bude tolik. Zase by nás bylo moc cítit.“
„Tak jo, jdeme.“ zavelel Matt a podle přibližujících se zvuků jsem usoudila, že jde ke mně.
„Jasně, jděte se zabít kvůli jednomu blbému psovi! Vždyť mně už je to jedno! Ale pokud se vám něco stane, neříkejte, že jsem vás nevaroval!“ naštval se Aaron, odešel a nezapomněl za sebou třísknout dveřmi.
„Nevšímejte si ho, však on se uklidní.“ řekl Sam.
„Pomožte jí a hlavně se mi vraťte.“ dodala Rachel a spolu se svým mužem také odešla.
„Dej na sebe pozor. Miluju tě.“ to Eliot mluvil s Naomi. Když mu odpověděla stejně, tak i on opustil místnost.
„Tak co teď?“ zeptala se Nao Matta.
„Vezmeme ji pryč. Docela daleko odsud je jedna louka, ta je, myslím, ideální. Žádní lidé ani upíři v okruhu deseti kilometrů. Je asi deset minut našeho běhu odtud.“ odpověděl jí.
„Jo, to by šlo. Jdeš ale první, já nevím kam.“
Potom jsem ucítila, jak mě Mattovy ruce zvedly a nesly pryč. Mírný otřes, místo dveří použili okno, a vítr, který mě šlehal do tváří, tudíž upíří rychlost.

Matt měl pravdu, vážně to bylo přes deset minut, co jsme opustili dům. A za tu dobu jsme ani jednou nezpomalili ani nezastavili. I když, vsadím se, že já bych to měla pod pět.
„Jsme tu.“ oznámil Matt. Opravdu jsme byli na louce. I jako člověk, dost zaneprázdněný vnímáním svých zad a teď také i ramena, které už nebylo ztuhlé ledem a tedy i o sobě dávalo, ne zrovna příjemně, vědět, jsem cítila vůni spousty květin. Zpěv ptáků, zvuk trávy, když do ní fouká vítr, a taky šumění listí v korunách stromů. I přes zavřené oči jsem věděla, že na tom místě musí být nádherně.
„Co teď?“ zeptala se ho Nao.
„Zůstaň tady, asi bychom se měli od ní držet dál.“ no to tedy měli, pokud chcete zůstat na živu. Na živu? Dobře, pokud chcete zůstat nemrtví.
„Tak jo, ale buď opatrný.“ no konečně zdravá dávka strachu! Sice opožděně, ale lépe teď než nikdy.
Ucítila jsem, jak se dal Matt opět do pohybu. Po pár metrech se zastavil a opatrně mě položil na zem. Jeho studené ruce se teď přesunuly na mé zápěstí. Po chvíli ale zmizely a s nimi i ten krásně chladivý pocit.
Ovšem ten nahradil úplně jiný, mě známější. Příjemné teplo se mi rozlévalo do celého těla. Bolest postupně nahrazoval pocit naprosté volnosti. Toto znamenalo jediné, zbavili mě stříbra. Na jednu stranu jsem byla ráda, na druhou jsem v duchu zavyla zoufalstvím. Jak dlouho se udržím, než někoho z těch upírů zabiju?! Ještě jsem jaksi neměla příležitost to zjistit. Žádný upír v mé přítomnosti, když jsem byla z dosahu stříbra, nepřežil víc než dvacet minut.
Když se mi dalo do pořádku tělo, začaly se mi do původní podoby vracet i smysly. Nejdříve sluch. Ze zvuku zpěvu ptáku se pomalu stávala změť hluku různého původu. Nedaleko odsud zurčel potok, o kus dál křičel tetřev svůj námluvní proslov. Stejně tak bylo slyšet mravence a jiný hmyz. Zároveň jsem také věděla přesnou polohu každého toho zvuku, fungovalo to podobně jako u netopýrů echolokace.
V něčem měl ale Matt pravdu, v okolí nebyl žádný člověk ani upír, vyjma těch dvou. A taky ve volném prostranství jsem tolik netoužila je zabít, přesně jak říkala Nao. Až jsem se divila, jak lehce to šlo potlačit. Ke sluchu se potom přidal i čich, který několikrát znásobil vůni květin okolo. Skoro to překrylo i upíří pach.
„Co myslíš, je už v pořádku?“ uslyšela jsem Naomi, jak se ptá Matta.
„Já nevím, snad ano.“ odpověděl jí zamyšleně. To mě donutilo otevřít oči, zamyslet se, rozhodnout se a objevit se pět metrů za nima během vteřiny a půl. Tak ta rychlost mi chyběla asi nejvíce.
„A proč bych neměla být?“ zeptala jsem se jich se zájmem. Oba nadskočili metr vysoko. Jasně že se lekli, když jsem se jim z ničeho nic objevila za zády. A navíc mě ani neslyšeli, ani necítili. Tomu, že jsem je vyděsila, jsem se ani nedivila.
„Elo!“ vykřikla Naomi a asi mě chtěla jít obejmout. Gestem ruky jsem ji zarazila. Ano, nechtěla jsem ji v tu chvíli zabít, ale to byla ode mě dál. Nevěděla jsem, jak bych reagovala, kdybych jí cítila tak blízko.
„Jo, promiň.“ zastavila se v půlce pohybu a zatvářila se provinile. Nad tím jsem se musela pousmát, jako kdyby ona za to mohla.
„Ne, nic, já jen… Dej mi chvilku, ať si zvyknu.“ snažila jsem se jí to vysvětlit. Pochopila a trochu plaše se na mě usmála. Věděla, koho má před sebou a stejně tak i to, že kdybych na ni zaútočila, neubránila by se mi. V tu chvíli jsem přišla na další šokující zjištění. Nechci, aby se mě bála! Celou svou vlkodlačí kariéru jsem si zakládala na tom, že se mě každý bál, a teď jsem chtěla, aby se mě nebála upírka. Dobře, u vlkodlaka bych to ještě jakž takž chápala, ale u upírů? Bože, co to tu se mnou udělali!
„Jak ti je?“ zeptal se mě starostlivě Matt. Páni, jak vzdáleně mi připomínal toho upíra z prvních dní mého pobytu tady.
„Dobře.“ jak jinak taky, že? Postoupila jsem o krok blíž k dvojici přede mnou. Naomi na mě vyvalila oči a Matt poodstoupil o krok zpátky. Znovu jsem se pousmála.
„To je v pořádku, nemusíte se bát.“ nevěděla jsem proč, ale pocítila jsem potřebu je uklidnit. Trochu se uvolnili, ale ne o moc. Ale možná bylo to, že se mě báli, dobře. Antilopy se s gepardy také nepřátelí.
Vtom jsem ucítila pach upíra. Ne jednoho, ani dvou, ale minimálně patnácti. V tu samou chvíli zazvonil Mattovi telefon. Matt chvíli něco poslouchal a potom s „Budeme tam“ zavěsil. Podíval se na Naomi bezradným a vyděšeným pohledem.
„Co se děje, Matte?“ v jejím hlase byla slyšet panika.
„Máme problém.“
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one