Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Zase spolu

Vytvořeno 02.11.2009 21:16:11 | Poslední změna 02.11.2009 21:16:53
Už to byly tři měsíce, přesně na den. Tři měsíce, co jsem opustila moji upíří rodinu a moji jedinou lásku. Každý den jsem se budila s přesvědčením, že se už brzy vrátím zpátky tam, kde mám pocit, že patřím.
Jenže vždycky mi do toho něco přišlo. Nejdříve to bylo zařizování toho, aby se vlkodlaci nezajímali o Mattovu rodinu víc, než by se mi líbilo. Poté jsem dostala jeden úkol v Rusku. A když jsem se vrátila, nemohla jsem opustit Carol ve chvíli, kdy mě potřebovala nejvíc…

Iris s Christianem byli v sídle. Ještě předtím mi stihli nahlásit, že ten den je už čekat nemám. V celém bytě jsem zůstala sama, jen já a mé chmurné myšlenky.
Zrovna jsem tápala v jedné ze svých depresí, když se mi rozezvonil telefon. Když jsem se podívala na displej, zářilo na něm jasným písmem jméno ‚Carol‘. Povzdechla jsem si a hovor přijala. Pokud byla ve stejném emocionálním rozpoložení jako já, schylovalo se k hromadné sebevraždě.
„No?“ ohlásila jsem se.
„Ahoj. Nutně potřebuju, abys co nejrychleji přišla k Vlčí tlapě, je to důležité.“ ‚U Vlčí tlapy‘ byl hostinec kousek od vlčího sídla. Majiteli byli vždy vlkodlaci, proto ten název.
„Proč?“ nechápala jsem, kam mě tak pozdě večer posílá. Venku už bylo šero.
„Přijď a pochopíš.“ s tím mi hovor ukončila. Dala jsem telefon na stolek před sebou a zírala na něj, jako by on mohl za to, že jsem své nejlepší kamarádce nerozuměla ani slovo.
Nakonec jsem se přiměla vstát. Sice jsem pochybovala, že by mi bylo setkání s Carol nějak prospěšné, ale v té chvíli jsem uvítala jakékoliv rozptýlení. To říkala má rozumnější část. Ovšem ta druhá chtěla zůstat doma a nadále se utápět v depresi. Musela jsem jednat rychle, dřív, než má emocemi zmítaná část vyhraje…

Nakonec vyhrála, ale díky bohu až tehdy, když jsem byla uprostřed cesty. Nic mi však nezabránilo v tom, abych měla pěkně nabroušenou náladu.
„Doufám, že máš dost dobrý důvod mě sem volat, protože jestli ne, tak…“ vyjela jsem na Carol, sotva byla na doslech. Potom jsem se však zarazila. Carol totiž na parkovišti nestála sama, vedle ní byl… Několikrát jsem zamrkala, ale nezmizel. Stále tam na mě koukal… Matt. Namáhala jsem svůj mozek přemýšlením o tom, kdy jsem naposledy něco pila, abych z toho mohla mít halucinace, ovšem na nic jsem nepřišla. Takže to musela být skutečnost…
„Matte!“ vykřikla jsem a svojí přirozenou nadlidskou, vlastně i nadupíří, rychlostí jsem překonala vzdálenost mezi námi a skočila mu okolo krku. Překvapeně se nadechnul.
Nakonec mi však objetí opětoval a po chvíli se sklonil a něžně mě políbil. Cítit jeho rty na těch svých bylo tak opojné… jako hluboký nádech po dlouhé době pod vodou, jako doušek chladné vody po dni stráveném v poušti. Jako náplast na mé zraněné srdce.
Oba jsme do našeho polibku vložili všechny ty pocity, co se v nás za tu dlouhou dobu nahromadily. To, jak nám ten druhý chyběl. Lásku, kterou jsme oba cítili…
Do tohoto něžného uvítání se pomalu, ale jistě vkrádala čím dál větší intenzita a vášeň… Strach přestal existovat. Deprese zmizely. Svět se zmenšil jen na těch několik decimetrů krychlových, na kterých jsme stáli…
„hm, ehm.“ ozvalo se za námi rázné odkašlání. V tu chvíli praskla ta pomyslná bublina, která mě a Matta oddělovala od celého světa. Jen neochotně jsem se od Matta odtrhla. Ani on z toho neměl radost, ale naštěstí nijak neprotestoval. Naši blízkost si zajistil alespoň tím, že mě zezadu objal okolo pasu.
Uvědomila jsem si, že Carol určitě není příjemné se na nás dva dívat. Zvláště poté, co jí Alex udělal. Sotva Carol na pár dní vystrčila paty z domu, hned jí zahnul s jinou. A ne s ledajakou, ale s Belindou, holkou, která by za krásný úsměv a tučné konto spala klidně i s mrtvolou, a to po pěti minutách známosti. Alex tak do puntíku splňoval mé feministické myšlenky o mužích… A ani to, že je to budoucí král, mě nedonutilo nepřemýšlet o něm jako o hnusném nevěrném zmetkovi. Nahlas bych mu to samozřejmě nikdy neřekla, avšak byla jsem si jistá, že z mého chladného pohledu a odměřeného chování si to odvodil sám.
„Promiň.“ omluvila jsem se jí. Nijak na to nezareagovala a plynule přešla na jiné téma.
„Dejte si pozor, teď má službu Zach, nevím, jak bys mu vysvětlila přítomnost upíra na vlčím území. Pokud bys tedy dostala možnost. Už ho dneska potkali, takže znají jeho pach.“ varovala mě a ve mně hrklo. Zach cítil Mattův pach?
Zach byl vlkodlačí hlídač, který měl za úkol najít každého upíra, který vkročí bez povolení na vlkodlačí území. Najít ho a potom zabít. A jelikož zacítil Matta, byl zázrak, že se ho nevydal stopovat. Byla jsem si stoprocentně jistá, že jen díky Carolině krycí schopnosti to neudělal, jen díky ní je Matt stále na živu.
„Děkuju.“ zašeptala jsem směrem ke Carol, pro Matta skoro neslyšně. Jen přikývla, poté se otočila na patě a už jako bílý vlk zmizela mezi stromy.
Dívala jsem se za ní a pomalu mi začaly docházet důsledky jejích slov. Matt na našem území. Upír na našem území. Zach mohl Matta zabít… Stačilo tak málo a už bych ho nikdy neviděla… Bože, jen z toho pomyšlení se mi dělalo na zvracení a zároveň mi to vhánělo slzy do očí.
Možná trochu prudčeji, než byl zvyklý, jsem se otočila zpátky na Matta. Podle toho, jak o krok ustoupil, jsem usoudila, že se mé vnitřní pocity promítly i na moji tvář. Uvědomoval si vůbec, co všechno se mohlo stát?!
Ovšem dřív, než jsem mu stihla cokoliv říct či jinak mu vynadat, ozval se sám.
„Ano, vím, že jsi na mě naštvaná a taky vím, že máš pravdu. Neměl jsem tady chodit, ale… Říkala jsi, že budeš pryč jen pár týdnů, ovšem už to jsou tři měsíce a já… Bál jsem se, že se už nevrátíš.“ poslední větu už jen zašeptal.
Dívala jsem se na něj, jak přede mnou stojí s hlavou provinile sklopenou. Připadala jsem si jako učitel, který trestá prvňáčka za to, že přišel do školy o minutu později. A navíc měl Matt pravdu… Ne, to se nedalo. Při tom pohledu jsem roztála jako sněhová vločka v červenci.
Už jsem to nevydržela a překonala vzdálenost mezi námi, která zatím stihla vzniknout. Natáhla jsem ruku a položila mu ji na tvář. Zavřel oči a opřel se mi o ni.
„Neměl jsi sem chodit.“ zašeptala jsem zraněně. „Mohli tě zabít.“ Přistoupila jsem ještě blíž. „Ale jsem ráda, že jsi tady!“ ano, to jsem musela přiznat.
„Mě se jen tak nezbavíš.“ odpověděl mi a lišácky se mu zajiskřilo v očích. Zasmála jsem se tichým a upřímným smíchem, poprvé po dlouhé době v přítomnosti někoho jiného než Irisky. Nevydržel to a vtáhl si mě prudce do dalšího, o dost vášnivějšího polibku. Teď, když v našem okolí nebyl nikdo, kdo by nás mohl vyrušit, jsme si to mohli dovolit. A proč takové šance nevyužít, že…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one