Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Zlomový bod

Vytvořeno 08.06.2009 20:54:48 | Poslední změna 08.06.2009 20:55:26
„Ta skupina měla být tenkrát naše poslední, pak jsme měli dostat pár let volna. Každý se už těšil domů a chtěl mít už tu práci za sebou. Někteří se vraceli k těm, které měli nejraději, někteří, ti, co neměli žádné pevné zázemí ani nějaké známé, šli pracovat do hlavního sídla a byli i takoví, jež měli v plánu podívat se po světě. Ale všichni jsme měli jedno společné – všichni jsme chtěli mít klid.“ pokračovala jsem a dál si vybavovala jednu vzpomínku za druhou. Už dlouho jsem na ty dny nevzpomínala, prostě jsem to raději odsunula do nejtemnějšího zákoutí mé mysli. Podvědomě jsem se bála o tomto úseku mé minulosti mluvit, ale zjistila jsem, že i když jsem o tom teď mluvila, už to tak moc nebolelo. Možná se mi povedlo se s tím po tolika letech smířit? Na tuto otázku jsem si nedokázala odpovědět.
„Problém byl v tom, že jsme šli moc najisto. Byla pravda, že když nám zvědové přinesli zprávu, skutečně v té skupině bylo jen devatenáct členů. Avšak mezitím, co jsme plánovali, počet těch upírů se ztrojnásobil. Dodnes nevím jak, ale ucítili nebezpečí a zavolali si posily. Možná měl některý z nich schopnost vycítit nebezpečí, možná na nás náhodou narazili, anebo někdo z naší smečky po sobě špatně zametl stopy, nevím, těch možností je spousta. Podstatné je však to, že náhle bylo našich protivníků místo původních devatenácti dvaašedesát. Schválně si tipněte, jak to asi dopadlo.“ pobídla jsem upíry na předních sedadlech. Podle jejich výrazu jim to zjevně také došlo, Naomi totiž zalapala po dechu a Eliot vypadal… ve tváři měl mix lítosti, pochopení a smutku? Kdyby to nebyl upír, snad bych přemýšlela, jestli tam náhodou také někoho neztratil anebo tam nebyl s námi.
„Upíři si brzy svou výhodu uvědomili a také jí patřičně využili. Nějak se jim povedlo vypátrat Alexe a tím nám zabránili ve spojení s okolím, také jsme si tím pádem nemohli přivolat pomoc a byli jsme odkázáni jen sami na sebe. Obklíčili nás a zajistili, aby všechny únikové cesty byly zatarasené. Neměli jsme možnost úniku, neměli jsme šanci se z těchto kleští dostat. A ty kleště se svíraly čím dál tím víc. A nám nezbylo nic, než se pokusit utéct přes jednu ze skupin.
„Nikdy bych nikomu nepřála dostat se do takové bezvýchodné situace. Nejhorší bylo to čekání. Naplánovali jsme si útěk v poledne, kdy mělo být slunce nejteplejší. Do té doby však ještě zbývala spousta času a ten jsme všichni využili k přemýšlení, a to ať už jsme chtěli nebo ne.
Moc dobře jsme si uvědomovali, že to někteří z nás nepřežijí. Nejhorší je přemýšlet nad tím, kdo to bude. Bude to naše třetí křídlo Maha? Naše hlavní vůdkyně Iris? Naši zvědové, bláznivá dvojčata Kiara a Kaira, které nikdy nepokazily žádnou zábavu a se kterýma se i obyčejná dětská hra na schovávanou stávala celoživotním zážitkem? Mirek, velký bratr naší smečky, nikdy nikoho nenechal ve štychu, Sára, možná trochu namyšlená, ale stejně fajn. A Kim, věčně zamyšlený chlapík, pro kterého bylo blaho smečky přednější než jeho vlastní život. Gordon, bez kterého jsem si už svůj život nedokázala představit. Anebo tam venku zemřu já?“ tyto otázky mě napadaly po celou tu dobu čekání. A jediný způsob, jak na ně najít odpověď, byl takový, vyjít ven a vyzkoušet to. Vyjít ven a přijít o většinu své rodiny. Tehdy jsem poprvé plně pochopila zákon.
„Pár hodin na to, které všem připadaly jako vteřina a století zároveň, jsme se vydali na náš pokus o útěk. Samozřejmě netrvalo dlouho a všimli si nás. Tehdy začal masakr. Znáte hru ‚Rybičky, rybičky, rybáři jedou‘? Tak přesně takhle to tam vypadalo. Jeden člen mé smečky za druhým padali jako krávy na jatkách. A já věděla, že se nesmím ohlížet, že musím dopředu. Že musím opustit ty, se kterými jsem strávila část svého života, o kterých jsem sice skoro nic nevěděla, a přesto byl každý z nich mou součástí.
Stále ještě nechápu, jak se mi povedlo utéct, ale povedlo. Jako jediné. Možná jsem se chtěla ohlédnout, avšak pud sebezáchovy mě hnal dál. Asi po dvou dnech běhu jsem se konečně zastavila a začala vnímat, ty dva dny měly na sobě mlhavý povlak, úplně jsem je vyškrtla ze svého života. Zajímalo mě jen jedno: dostat se co nejdál od toho místa. Až po těch dvou dnech jsem se přinutila zastavit a tehdy mi to plně došlo. To, že jsem přišla o rodinu, o část sebe samotné. Otočila jsem se a rozběhla se zpátky, s nadějí, že možná někdo přežil.
Cesta zpátky mi trvala skoro dvakrát tak dlouho. Už jsem začínala být unavená a hlavně žíznivá. Hlava mi třeštila a dělaly se mi mžitky před očima, přesto jsem se donutila uběhnout ty poslední kilometry.
To, co jsem viděla, mě dodnes straší v nočních můrách. Ten malý kousek lesa byl k nepoznání. Nebylo jediného stromku, který by nebyl zlomený. Všude kolem bylo spousta prachu, rozpadlí upíři, ve kterém se válela mrtvá těla mých nejbližších. V každém z nich bylo tolik stříbra, kolik by stačilo na zabití alespoň tří vlkodlaků, takže neměli nejmenší šanci přežít. Byli tam všichni, dokonce i Alex, všech devět členů mé smečky.“ do očí se mi začaly hrnout slzy, které jsem statečně zadržela. Ne, nesměla jsem plakat. Další ze zákonů: Nedávej najevo svou slabost. To pro mě nebyl nejmenší problém – roky praxe vzaly za své.
„Rozhlédla jsem se kolem v iracionální naději, že by někdo mohl být ještě naživu. A byl. Gordon. Dostal se, hned po mně, nejdál, ale nakonec ho stejně dostali. Jelikož byl daleko, proto jsem si ho ihned nevšimla. Přišla jsem k němu blíž a uslyšela jeho dech a tlukot srdce. Zatímco hlasitě sýpal, jeho srdce bilo čím dál pomaleji, tedy už tehdy jsem měla problém ho zaslechnout. Klekla jsem si k němu a snažila jsem se ho vzbudit. Nakonec se mu opravdu povedlo otevřít oči a podíval se na mě. Přitiskla jsem si ho k sobě. Všude po těle měl spoustu rýh a řezných ran plných stříbra. Ti upíři se na něm asi vážně vyřádili, byl zázrak, že se stříbro nedostalo do srdce. Už mu nebylo pomoci.
Asi hodinu jsem byla stále ve stejné pozici. Klečela jsem na zemi, v rukou svírala Gordona a vzájemně jsme se si dívali do očí. Už jako hodněkrát, i v tu chvíli jsem měla pocit, že mi vidí až na dno mé duše. Ale zároveň jsem si plně uvědomovala, že je to naposledy. Ne, neříkala jsem mu, že to bude dobré, oba jsme věděli, že ne. Navíc, já nerada lžu. Jen jsem mu opětovala jeho pohled a slzami mu zmáčela ty cáry, které byly původně košilí.
„Děkuju.“ zašeptal najednou a potom zavřel oči. Zavřel je a už nikdy neotevřel. Poslouchala jsem, jak mu srdce tluče poslední údery a potom bylo ticho. V tu chvíli mě opustil můj nejlepší přítel.“ dopovídala jsem a utichla. Proč platí zákon, aby se nikdy nikdo na nikoho nevázal? Aby nedošlo přesně k takovýmto situacím. Vlkodlak ovládaný zlostí může být hodně nebezpečný.
„To je mi líto.“ zašeptala Naomi na předním sedadle tak tiše, že jsem jí skoro nerozuměla. Nesnášela jsem, když mě někdo litoval, ale v tu chvíli mi to nevadilo. Silou vůle jsem se donutila pokračovat. Když už na mě minulost padá, tak ať si to alespoň užije.
„Právě tehdy nejspíš nastal ten zlomový bod. Sama jsem se vydala hledat ty, kteří mi udělali ze života peklo. Podařilo se mi kontaktovat Carol, která mi zjistila, kdo za to mohl, kteří upíři se podíleli na tom masakru. Pokaždé, když jsem dostala jméno, strávila jsem měsíce nad hledáním jejich sídla a potom jsem je vyvraždila. Ale hezky pomalu, žádná rychlovka. Aby věděli, jaké to bylo pro mě a pro všechny ty vlkodlaky, kteří umírali i několik dní. Aby věděli, že naštvali špatného vlkodlaka.
Ze začátku mi to moc nešlo, několikrát se upírům podařilo mě chytit a potom si na mně zkoušeli nejnovější mučící techniky. To mě však jen utvrzovalo v tom, že upíři jsou jen špína, kterou je třeba vymýtit z povrchu zemského.“ u toho jsem se na chvíli zastavila, ale jen na okamžik a hned jsem zase pokračovala.
„Právě tady spočívá můj problém. Mám z vlastních zkušeností naučené, že upíři jsou jen odpad společnosti. Ovšem vy dva mi do profilu bezcitných vrahů nezapadáte.“ super, další téma k zamyšlení. Teď, při mém nedobrovolném pobytu v domě hrůzy, jsem toho času k přemýšlení měla víc než dost.
„Přestala jsem myslet na to, že to kdysi byli lidé. Oni se změnili a změnila jsem se taky já. Z rozmazlené zjemnělé paničky se stal bezcitný zabiják, který drží prvenství v počtu zabitých upírů.
Od té doby se vlastně jen toulám po světě, občas zavolám Carol, která mi dá nejnovější tipy a já to vyřídím. Už nikdy jsem se nepřidala k žádné další smečce, protože i když nechceš, stejně si k těm ostatním nějaký vztah vytvoříš. A já už znova nechci zažít to, co se stalo v Norsku.“dokončila jsem svůj příběh.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one