Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Zranění

Vytvořeno 09.07.2009 22:19:05 | Poslední změna 09.07.2009 22:19:50
A pak mě napadla poslední spásná myšlenka. Ta, která pokud vyjde, zachrání mě před dalším nepříjemným zážitkem. Vzpomněla jsem si totiž na jednu z mnoha mých misí. Byl to jeden z mála úkolů, které jsem kdy dělala v týmu. A rozhodně se mi to vyplatilo, tehdy jsem si to sice nemyslela, ale teď jsem za to byla ze srdce vděčná.
Dozvěděla jsem se tam totiž o tom, že mezi nejúžasnější vynálezy světa, které vymysleli Číňané, nepatří jen střelný prach a kompas, ale i tzv. body Dim mak. V Číně při svých akupunkturách zjistili, že na těle jsou body, kde se sbíhají nervy. Při správném zmáčknutí a správně použité síle to bolí jako… no prostě hodně.
Ten vlkodlak, od kterého jsem se o tom všechno dozvěděla, to používal při výslechu jako donucovací prostředek. Velice účinný donucovací prostředek. Ovšem já sama jsem neměla čas se to naučit, tak jsem znala jen teorii, praxe jaksi pokulhávala.
No a právě teď byla nejlepší příležitost si to poprvé vyzkoušet. Opatrně jsem vyprostila svou zdravou ruku zpod jeho těla. Vlastně jsem ani tak opatrná být nemusela, Mark byl totiž plně zaneprázdněn zkoumáním mého krku svými rty a občas i jazykem. No fuj, pokud se odsud dostanu, sháním desinfekci. Nebo chci strávit alespoň hodinu ve sprše s kartáčem a mýdlem v ruce. A taky sádrou, ale to je vedlejší…
Takže, jak to tenkrát říkal? Krk a tepna… kousek vedle a stisknout, a … Nic! Do háje! Naštěstí si toho Mark stále ještě nevšímal a nevědomky mi tak dal šanci na druhý pokus. Tak ještě jednou… Tentokrát jsem zamířila přesněji, zatlačila… a povedlo se! Ne sice tak, že by se Mark válel bolestí po zemi, ale svůj účel to splnilo.
Mark se napnul, ztuhl a potom ode mě odskočil. Tím mě vlastně přestal podpírat a já se kousek podél stěny sesunula k podlaze. Tentokrát jsem se však ani nepokoušela se postavit, tak nějak jsem věděla, že by to bylo zbytečné, protože stejnak zase skončím na zemi.
„Cos to…“ Mark byl slyšitelně zaskočený tím, že jsem v sobě ještě našla odvahu se bránit. Popravdě, tak nějak jsem tím byla překvapená taky, ale naštěstí jsem si uchovala tak vážnou tvář, aby to na mně bylo poznat.
„A to jsem tě chtěl ušetřit…“ pronesl ledově, po jeho předchozím vzrušení nebylo ani památky. A já, přestože jsem nechtěla zemřít, jsem však stále ještě neklesla tak hluboko, abych musela přijmout milost od upíra.
„Můžeš si za to sama. Teď tě zabiju.“ ‚No jo, sliby, sliby a skutek utek.‘ problesklo mi hlavou. Tento slib mi dala už hezká řada upírů, přesto jsem stále tady a naživu. Kdybych za každý ten slib dostala deset korun, tak jsem už dávno multimilionář. Teda ne že bych jím už i tak nebyla…
„Anebo ještě chvíli počkám. Víš, máš docela hezkou postavu…“ dodal oplzle a mně opět trochu opožděně došel smysl této věty, ale to už jsem opět byla opřená o stěnu. V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než zkusit opět své štěstí. Ovšem tentokrát to Mark čekal a ke svému krku mě nepustil. Místo toho mi zakroutil i tou zdravou rukou. Všechno to udělal svou upíří rychlostí, což jsem, naprosto nepochopitelně, nečekala, a tak jsem vyjekla. Můj hlas byl však zadušen cizími rty, jeho rty.
Už jsem ztratila i tu poslední naději, že bych se z toho mohla bez úhony vyvléct. Byla jsem v nezáviděníhodné situaci, ani jednou rukou jsem se nemohla bránit, nohy jsem taktéž měla uvězněné v nepohyblivé poloze a přitom mi ještě Mark olizoval svým jazykem nejdřív rty a poté zuby. Nejspíše chtěl, abych se také zapojila do této hry. Už při tom pomyšlení, že bych to udělala, se mi dělalo nevolno.
Svůj poslední chabý pokus o obranu jsem udělala více méně instinktivně. Po dalším jeho útoku na mou dutinu ústní jsem kousek pootevřela pusu a tak dovolila, ač neochotně, Markovi, aby mi začal zkoumat krční mandle. A potom jsem skousla.
Častokrát jsem slyšela rčení: ‚Vylámat si na něčem zuby‘, ale v tomto případě to platilo doslova. Ovšem co jsem měla čekat, když jsem vší silou skousla kámen?
Upíří superrychlostí ode mě Mark odskočil a přitom se držel za spodní ret. Vsadím se, že kdyby byl člověk, ani by si nemusel nechávat propichovat dírky na piercing. Moje zuby by ty jehličky s přehledem zastoupily.
„Cos to udělala?“ vykřikl rozhořčeně a vrazil mi facku. Takže spodní čelist se také zařadila do už tak dost dlouhého seznamu mých zlomenin. Bolest jsem už ani tak nevnímala, spíš tu pachuť, jako kdybych cucala zrezavělé hřebíky. Pachuť krve.
Znovu mi chytil bradu, ale tentokrát mě nevyzvedl zpátky na nohy, ale jen si mě natočil obličejem k sobě. Díval se mi do očí. V tu chvíli se do místnosti dostaly první zářivé paprsky měsíčního svitu, které mu v jeho vlastních očích vytvářely odlesky, takové, jaké mají šílenci. A on jím byl, šílel z pachu mojí krve.
„Všichni čoklové jste stejní!“ křikl a teprve teď si mě vytáhl tak, abychom měli oči ve stejné úrovni. Doufala jsem, že jeho křik vyvolá rozruch a někoho přivolá na pomoc, ale nestalo se tak. Další, poněkud opožděné, zjištění: Když byla řeč o lovu, Matt mluvil jen o něm, Nao a Eliotovi, protože myslel, že znám jenom je. O jejich ‚rodičích‘ Rachel a Samovi se už nezmiňoval, takže bylo možné, že dům byl, až na nás, úplně prázdný. To proto byl asi tak drzý. Pokud nemusel mít strach, že ho někdo vyruší, nemusel se taky nijak krotit. Další minus pro mě.
„Všichni byste měli chcípnout!“ a s tím mě od stěny odlepil a… Cítila jsem, jak letím, nejspíše mě prohodil místností. Let byl bezbolestný, ale přistání už ne. Cítila jsem tupou, dutou ránu a potom silnou bolest v zádech. Bylo to, jako kdyby se mě někdo pokusil pobít stovkami hřebíků, předem namočených v nějaké žíravině a rozžhavených doběla v ohni. A nakonec, pro větší účinnost činu, jako by mi ten dotyčný všechny rány posolil.
Ano, tak takhle nějak přibližně jsem se cítila. Ale tohle byla bolest zad. Byla bych přísahala, že jsem slyšela i křupnutí v noze, ale to jsem necítila… Protože jsem nohy vůbec necítila! A do…! Tak z toho se už jistojistě nevylížu…
I přes tu spalující mučivou bolest jsem vnímala vibrování podlahy pod Markovýma nohama. Ani se neobtěžoval s tím, aby chodil neslyšně a v mém případě necitelně. Spíš jsem měla pocit, že naschvál ještě víc dupal. Co to je, nový druh psychického mučení?
Kroky se zastavili a já se podvědomě trochu skrčila do obranné polohy, čekajíc další útok, ale ten nepřicházel. Že by se mu tolik líbil pohled na trpícího vraha jeho družky? Jestli ano, tak nějak jsem ho chápala….
A pak další kroky, ne jedny, ale minimálně dvoje, možná i víc. Slyšela jsem je dupat po schodech, pak prudké rozražení dveří a silný závan větru, jak kolem mě něco rychle profičelo. Poté dutý náraz do zdi a břinkot rozbíjejícího se skla… Něco tvrdého narazilo do zdi a pro jednou jsem to nebyla já…
‚Konečně záchrana!“ pomyslela jsem si a poté se konečně propadla do blaženého bezvědomí.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one