Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

1

Vytvořeno 29.06.2009 11:59:36 | Poslední změna 29.06.2009 12:00:01
Další den mě probudily horké sluneční paprsky, které prosvítaly nezataženým oknem. Křišťál, který v okně visel, házel všude po stěnách odlesky ve všech barvách duhy, od červené až po fialovou. Byl to nádherný, teplý letní den. Takový, za který bych po svém příjezdu na toto bohem zapomenuté místo vraždila. Ale teď už ne. Teď byl pro mě každý takový den prokletím. Znamenalo to, že budu muset strávit další polovinu dne bez něj. Naštěstí takových dnů nebylo mnoho, avšak to neznamenalo, že by každý z nich nebyl pro mě utrpením.
Komukoliv by bylo v mé situaci horko, ale mně ne. Mě objímaly chladné ruce Edwarda. V takových chvílích jsem byla nejšťastnější člověk na světě a vydržela bych tak věčnost. I když u mě znamenala věčnost úplně něco jiného než u něj. On se něčím takovým, jako ke čas, vůbec nemusel zabývat. Na rozdíl ode mě. Stále jsem se zavřenýma očima ležela vedle Edwarda a přála si zastavit čas.
„Vstávej, Sab! Je čas jít do školy!“ ‚budil‘ mě Edwardův hlas. Tak tedy opět nebylo moje přání vyslyšeno a já musela vstávat. Nenáviděla jsem ráno.
„A vážně musím?“ zakňučela jsem a obrátila se k němu zády.
„Musíš. Škola je základ života!“ uchechtl se.
„Já mám jiný názor: Škola je čas, čas jsou peníze, peníze jsou luxus a já luxus nemám ráda!“ brblala jsem.
„Ale trocha luxusu neuškodí, ne? Navíc, učení ještě nikdy nikoho nezabilo!“
„Ale na co riskovat?“ odpověděla jsem a začala se škrábat z postele. Nikam se mi nechtělo, ale do školy jsem musela. Měli jsme totiž zrovna zkouškové období a v nejednom předmětu mi šlo o krk, teda o závěrečnou známku. A já chtěla prospět s vyznamenáním, což znamenalo staré známé: ‚Učit se, učit se, učit se!‘
Ještě jednou jsem se podívala ven, abych zjistila, jestli si to slunce náhodou nerozmyslelo a nešlo otravovat přítelkyně jiných upírů. Bohužel, nerozmyslelo. Takže další hodiny bez Edwarda jsem měla před sebou.
Ovšem byl i jiný důvod, proč jsem ho chtěla mít blízko sebe. Měla jsem totiž pořád pocit, že mě někdo sleduje. Kamkoliv jsem se hnula, stále jsem cítila na sobě něčí pohled, ale nikoho jsem neviděla. Zpočátku se to dalo ignorovat, ale časem to začalo být víc než nepříjemné. Bylo to děsivé, a to jsem si myslela, že toho, kdo žije s upíry, nic nevyděsí. Vedle jak ta jedle. Avšak ani Edward, ani Alice nebo kdokoliv z Cullenů na sobě nedali znát znepokojení. Buď mi teda nic nehrozilo, nebo to byli velmi dobří herci, to by mi však nesměli slíbit, že když se bude něco dít, okamžitě mi to řeknou.
Edward si všiml, kam koukám a smutně se usmál.
„Jdeme s rodinou na lov, ale až se vrátíš po škole, brzy za tebou přijdu, ano? Taky z toho nejsem nadšený, že musím od tebe.“ zavrčel a já se chápavě pousmála. V duchu jsem doufala, že jednou taky budu řešit pouze problémy se sluncem. Ale už jako upírka.
Rychle jsem do sebe hodila snídani a už se řítila z domu jako uragán, abych nepřišla pozdě.

Ihned, jak jsem přijela do školy, si mě odchytila Jessica.
„Ahoj, Sab!“ křikla po mně přes celé parkoviště, až se na nás několik lidí otočilo.
„Ahoj, Jess. Jak je?“
„Ale jo, ujde to. A co ty? Nezavoláš, nenapíšeš, na kafe se nestavíš! Jak má jeden vědět, že ještě žiješ?“ vytkla mi Jess. Kdyby jen věděla, jak blízko jsem každý den smrti. Každá chvíle strávená s Edwardem, každý dotyk, každý polibek. To vše mě přibližovalo tam, kam každý jednou dojde a odkud není návratu. Ale Jess měla pravdu. V poslední době jsem ji vážně dost zanedbávala.
„No jo, to víš, starosti.“ vydechla jsem.
„Jaké ty můžeš mít starosti? Nepovídej mi, že ses přidala ke skupině studentů šílících z písemek? Neřekla bych, kdybys třeba propadala ze tří předmětů, jako někdo…“ prstem ukázala za sebe na krasavice s tunou make – upu na obličeji, ale s IQ tykve. Jejich vůdkyně se jmenovala Silvia a spíše než ve škole byla k vidění v parfumerii a kosmetickém salonu.
„ Ale ty? Vždyť jsi skoro nejlepší z ročníku!“ odporovala mi. Potom se zarazila. „Nebo se stalo něco s Charliem? Nebo s Edwardem? Kde ten vůbec je?“ valila ze sebe jednu otázku za druhou.
„Ne, s Charliem ani s Edwardem nic není. Jinak ten je se svou rodinou opět na jednom z jejich společných výletů v horách.“ uklidňovala jsem ji.
„Zase jeli kempovat?“
„Jo.“
„A proč tě vlastně někdy nevezmou s sebou?“ ptala se Jess dál. V duchu jsem si tu situaci představila. Edward zakousnutý do jeleního krku a já opodál, jak se opírám o strom a pozoruji ho. Avšak ve skutečnosti bych takový výlet s největší pravděpodobností nepřežila.
„Jess, vždyť víš, jak to vypadá, když mám jen tělocvik. Dokážeš si představit mě,“ ukazováčky obou rukou jsem si ukázala na hrudník, „jak šplhám po skalách?“¨
Jessica se rozesmála a já se k ní přidala. Něco takového by doopravdy nedopadlo dobře.
„To teda ne.“ dostala Jess ze sebe mezi dvěma záchvaty smíchu, kvůli kterému se za námi ohlíželo čím dál víc lidí v okolí. Ten smích byl totiž mimořádně hlasitý.

Přesně jako jsem předpokládala, celý den stál za nic. Učitelé stále vyhrožovali písemkami a nedali nám pokoj. Hromadilo se toho čím dál víc a nejeden z mých spolužáků byl na pokraji zhroucení. Tak trochu včetně mě. Jediný předmět, který se dal nějak přežít, byl zeměpis. Učil ho bezvadný učitel a v jeho hodinách se nedalo usnout. Svou látku doplňoval vtipnými komentáři a třída se svíjela smíchy. Avšak ostatní hodiny byly totální propadák, někdy jsem na konci hodiny dokonce zjistila, že nemám ponětí, jaká látka se rozebírala. Vrcholem dne byla fyzika. Hlas učitele na mě pokaždé působil lépe než Edwardova ukolébavka, a právě v tom byl ten problém. Fyzika mi nikdy moc nešla a prospané hodiny tomu také moc nepomáhaly.
Nakonec jsem se dočkala jednoho z mála světlých bodů toho dne: oběda. I když ten stál za nic, když jsem seděla u stolu sama. Vypadal tak opuštěně, když kolem pětice upírů nenapodobovala jedení… Dokonce i Rosalii bych tady viděla ráda, a to už je co říct, jelikož my dvě se zrovna nemusíme. Ne, že bychom si dělaly naschvály nebo tak něco, respektujeme, že tam ta druhá je a tím to pro nás hasne.
Normálně pro mě byl oběd nejoblíbenější část dna a jídelna kecárnou, ovšem teď, o samotě, to byla opět jen jídelna a čas na oběd. Myslela jsem si, že to dnes nebude jinak, ovšem…
„Můžu si přisednout?“zeptal se mě chlapecký hlas. Zvedla jsem pohled od talíře a zaměřila ho na žadatele. Zalapala jsem po dechu. Přede mnou stál, s tácem v rukou, kluk jako vystřižený z módního časopisu. Byl vysoký a svalnatý, příjemně svalnatý, ne jako ti rádoby frajírci s obvodem paže větším než pas jejich přítelkyně, kteří strávili třetinu života v posilovně. Ten kluk měl velice bledou kůži, ale ne zas tak moc, aby byla upíří. Možná bych si ho i spletla s upírem, kdybych si nevšimla jasně modrých očí barvy oblohy. Obličej mu rámovaly polodlouhé vlasy barvy černého uhlí. Na sobě měl oblečené tmavé tričko s krátkým rukávem a černé kalhoty, ozdobené řetízky. Vypadal dost děsivě, sama bych ho v noci ve tmavé uličce potkat nechtěla, ale zároveň jsem při něm měla pocit, že mu můžu věřit. Nechápala jsem to, nikdy jsem lidem nevěřila na potkání, zvláště když jsem ani neznala jejich jméno. Ale u něj jsem cítila jisté sympatie, jako kdybych ho znala už dávno.
„Jistě, posluž si.“ pokynula jsem na volné místo naproti sobě a dál se věnovala svému talíři. Přitom jsem si stačila všimnout, že se na nás upírají nejedny oči. Ani jsem nemusela umět číst myšlenky, abych věděla, co se většině těch okolo honí hlavou. Bylo to a) Proč se ti nejkrásnější kluci lepí na Swanovou?, b) Chudák Edward, jeden den tu není a ona mu už zahýbá s jiným!, a nebo oboje. Proto bylo výhodnější dál se věnovat jídlu.
„Ahoj, já jsem Chris.“ představil se mi teď už známý neznámý. „Jsem tu první den, nechtěla bys mi to tady ukázat?“ zamrkal očima s dlouhými řasami. To mělo být co, balení?
„Ahoj, já jsem Sab. A školu,“ dala jsem důraz na slovo škola, aby si náhodou nemyslel, že budu jeho průvodcem i po městě, „tu ti ukážu ráda. Co máš teď za hodinu?“
„Matematiku.“ řekl, když po dost dlouhé době našel rozvrh a po ještě delší se v něm zorientoval.
„Jo, to vím, kde je. Ukážu ti to, až dojím.“ ukázala jsem na talíř pře sebou, jelikož Chris vypadal, že se už bude zvedat. Ano, je tu nový a je i fešák, přesto však se kvůli němu oběda nevzdám. Opět se usadil a jedl svou porci.
Chvíli bylo ticho, které ovšem přerušil on otázkou, která mi způsobila menší srdeční zástavu…
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one