Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

12.

Vytvořeno 31.12.2009 22:49:03 | Poslední změna 31.12.2009 22:51:05
12.
Venku byla tma jako v ranci. Bodejť by ne; hodiny ukazovaly hodně po půlnoci.
Ležela jsem na své posteli a zírala do stropu, kde žaluzie tvořily zajímavou hru stínů a světla ze dvora. O kus dál ode mě spal ve spacáku Charlie a hlasitě oddechoval.
Oči jsem sotva držela otevřené, ale spánku jsem se zuby nehty bránila. Zítra, nebo spíše dneska, jsem se musela rozloučit s Charliem, a při tom jsem netušila, kdy se s ním opět uvidím.
Také jsem přemýšlela nad Edwardem; s potěšením jsem si uvědomila, že myslet na něj mě už tolik nebolí. Místo bolesti totiž přicházelo něco jiného – vztek. Zničující a spalující. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, jak snadno se z lásky může stát nenávist.
Hlučně jsem se převrátila na posteli.
„Děje se něco, Sab?“ zeptal se z podlahy Charlie.
„Ne, proč?“ odpověděla jsem mu.
„Že ještě nespíš…“
„Nemůžu usnout.“ vymluvila jsem se. „Nechci, abys zítra odcházel…“
„To já taky ne.“ povzdechl si. „Ale musím. No tak, Sab, vždyť se ještě uvidíme!“
„A kdy?“ zeptala jsem se ho, i když jsem věděla, že ani jeden z nás nezná odpověď. A dokonce ani Chris.
„Brzy, to ti slibuju.“ přisedl si ke mně na postel. Polekaně jsem sebou trhla – neslyšela jsem ho přicházet.
„Tak jo.“ rezignovala jsem. Znovu jsem se položila na bok a pořádně se zachumlala do deky.
„Sab, můžu se na něco zeptat?“
„No?“
„Ty a tady tohle okolo… Přijmeš jejich nabídku?“ opatrně položil otázku.
„Jak budeš reagovat, pokud ano?“
„Budu velice pyšný.“ potvrdil mi.
„To doufám!“ jemně jsem se usmála. „Zítra o tom Chrisovi řeknu.“
„Tak jo.“ rukou mi přejel po vlasech. „Teď už spi.“
„Tak dobrou n… ráno.“ popřála jsem mu a zavřela oči. O chvíli později jsem o sobě už nevěděla…

Když jsem se ráno vzbudila, cítila jsem se, jako kdybych spala na hromadě kamení. Špatný pocit se znásobil, sotva jsem si uvědomila, co je za den…
V pokoji už nebyla ani stopa po tom, že zde nocovalo víc osob než obvykle. Z koupelny právě vycházel Charlie. Musela jsem uznat, že jsem plně chápala, jak mu mohla máma před lety podlehnout…
„Jsi vzhůru.“ zkonstatoval a kleknul si vedle mé postele. „Víš, nerad to říkám, ale už musím…“
„Neodcházej!“ zaprosila jsem a pevně ho objala.
Chvíli mě tak nechal a potom mi začal opatrně páčit prsty, nechtěla jsem se ho totiž pustit.
„Víš, že to nejde.“
„Já vím.“ Vzdychla jsem. „Tak sbohem.“
„Na viděnou.“ opravil mě ode dveří, za kterými sekundu na to zmizel.

Ještě hodnou chvíli jsem koukala na místo, kde ještě před chvílí Charlie stál, a po tvářích se mi kutálely slzy. Ale potom jsem se v duchu okřikla: ‚Proč řvu jako malé děcko? Tím nic nevyřeším!‘
Odhodlaně jsem se postavila a vyšla ven ze svého pokoje.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na jedno pravdivé pořekadlo: Odvaha je zvláštní povahový rys, který se ztrácí vstupem do zubní ambulance. Jenže u mě to platilo trošku upraveně: Odhodlání je zvláštní stav, který se postupně vytrácel přibližováním se ke Chrisovu pokoji…
Zhluboka jsem se nadechla a poté zaklepala.
„Ano?“ vyzval mě Chris.
„Můžu?“ zeptala jsem se pro jistotu ještě jednou a zavřela za sebou dveře.
„Ale jistě!“ rychle shrnul věci z postele na zem, aby mi udělal místo k sezení. Velice mi tím připomněl mé návštěvy u Jakea. Tomu jsem se musela pousmát.
„Potřebuješ něco? Můžu ti nějak pomoct?“ zadíval se mi do očí.
„No… asi jo. Říkal jsi, že když tady zůstanu, budu potřebovat nějaký výcvik. Tak se chci zeptat, kdy začneme?“
Chvíli na mě zíral jako na zjevení, jelikož mu stále nedocházel význam mých slov. Potom se mu na tváři objevil široký úsměv.
„Takže opravdu zůstáváš?“ zeptal se mě nadšeně. Souhlasně jsem přikývla. „To je skvělé! A co se týká cvičení, kdy chceš začít?“
„Třeba hned.“ pokrčila jsem rameny.
„Tak jo.“ plynule se postavil. Vyděsily mě dvě věci zároveň: zaprvé, na tyto skoro až nemožné pohyby jsem si dosud za ty roky nezvykla. Zadruhé, to hned jsem plácla jen tak. Neměla jsem ponětí, že mě vezme doslovně…
Znovu mě začala pohlcovat panika. Chris si toho samozřejmě všimnul.
„Neboj se.“ snažil se mě uklidnit. „Nic to není.“
„Pokud jsem to správně pochopila, teď do mě musíte dostat upíří jed.“
Chris souhlasně přikývnul a já si vzpomněla na to, jak mi Edward popisoval svoji přeměnu. Údajně to byla ta nejhorší bolest na světě…
„Bolí to.“ neptala jsem se, konstatovala jsem.
„Ne.“ zakroutil hlavou Chris a vytáhl mě na nohy.
„Ale jak to…“ nechápala jsem. „Vždyť přeci…“
„Přeměna bolí lidi. Ty nejsi člověk, tedy, ne úplně.“
Něco v jeho výrazu mě prostě nutilo mu věřit. Poslušně jsem ho následovala ven z bytu.

„Tak, jsme tady.“ Chris ukázal na dveře na konci chodby. Znovu jsme byli v hlavní budově.
„Aha, a co teď?“ zeptala jsem se opatrně. Připadala jsem si jako v nějakém hororu, před dveřmi, za kterými se skrýval vrah.
„Půjdeš dovnitř?“ navrhnul.
„Ehm, no, a ty tam se mnou nebudeš?“
„Ne.“ odpověděl prostě. „Co bych tam dělal?“
„Prosím, zůstaň se mnou. Nechci tam být sama s někým cizím.“ požádala jsem ho a pevně ho chytila za ruku.
„Nebudeš tam s nikým cizím.“ ujistil mě a překryl moji dlaň svou.
„Ale jak to?“
„Uvidíš…“ usmál se tajemně a ukázal mi, abych pokračovala. S pokrčenými rameny jsem ho poslechla.

„Ah, konečně jsi tady!“ ozvalo se odněkud, sotva se za mnou zavřely dveře. Ale ať jsem koukala kamkoliv, nikoho jsem neviděla. Jen samé regály, lahvičky, zkumavky… Připomínalo mi to chemickou laboratoř.
„Je tady někdo?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ovšem že ano.“ ozvalo se za mnou nečekaně, až jsem leknutím nadskočila. Když jsem se otočila, uviděla jsem za sebou Nelly. Jenže tentokrát měla vlasy stáhnuté do ohonu a na sobě doktorský plášť. „Tak co, jdeme na to?“
Ani nečekala na odpověď a už mě táhla do vedlejší místnosti, vybavené jako ordinace praktického doktora. Posadila mne na lehátko přikrytého bílým prostěradlem, poté se sehnula a začala přebírat v protější skříňce. Když se narovnala, držela v ruce stříkačku a lahvičku s nažloutlou tekutinou.
„Snad sis opravdu nemyslela, že tě někdo bude okusovat.“ zakroutila nechápavě hlavou. Potom mi postříkala ruku desinfekcí. „Tak co, mám ti říkat, že přiletí včelička?“
„Ne, jen ať to mám rychle za sebou.“ odpověděla jsem jí a křečovitě zavřela oči.
Opravdu jsem cítila jen bodnutí jehly a pocit velice podobný silné opilosti. Zrak se mi rozostřil a začala jsem pociťovat volnost, jako kdybych mohla létat. Nohy se mi podlomily a já ani neměla chuť vstávat. Jen jsem ležela, stejně jako ráno zírala do stropu, jenže tentokrát mi to připadalo strašně vtipné.
„Vítej mezi námi.“ zaslechla jsem ještě dřív, než jsem usnula.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one