Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

15.

Vytvořeno 28.01.2010 12:53:22 | Poslední změna 28.01.2010 12:53:34
15.
„Swanová, jste normální?! Chcete nás zabít?!“ ozval se mi za zády nepříjemný, pištivý hlas. Vylekaně jsem sebou škubla a tím rozesmála většinu svých nových spolužáků. Bohužel jsem tím prudkým pohybem znovu strčila do malé škatulky před sebou. Trojnožku, jak jsem nazvala svoji učitelku, která neustále chodila s ukazovátkem v ruce, jsem tím málem přivedla k infarktu.
„Vy jste se snad zbláznila, Swanová!“ zakřičela ještě hlasitěji a mě zasáhla sprška jejích slin. „ Zopakujte mi, co jsme brali v minulé hodině!“ přikázala mi a dřevěnou tyčí švihla o moji lavici.
„TCAP je skupina velmi nebezpečných třaskavin. Jsou krajně citlivé na náraz, statickou elektřinu nebo změny teploty, na které reagují výbuchem.“ odrecitovala jsem poslušně látku, kterou jsem si vtloukala do hlavy celý včerejší večer.
„A z toho plyne?“
„A z toho plyne, že musíme všem těmto negativním jevům zabránit.“ znovu jsem ji doplnila monotónním hlasem.
„Ano, to máte pravdu. Tak si dávejte pozor!“ opět na mě zvýšila hlas, až jsem sebou vyděšeně trhla,stejně jako vždy.
„Ano, paní profesorko.“ odpověděla jsem pokorně a přála si jen jediné – aby ta baba byla ode mě co nejdál a já se mohla znovu začít věnovat své výbušnině.

Když mi před čtyřmi lety Chris řekl, že mě čeká výcvik, myslela jsem si, že to bude něco jako letní tábor – základní chmaty karate, výlety do přírody a brožurka ‚Jak přežít v divočině‘. Rozhodně mě však nenapadlo, že se budu učit základy právničiny, doktořiny, psychologie, další světový jazyk, počítačové hackerovství a vyrábění výbušnin. I když, i na tu sebeobranu došlo, jen o základech se mluvit zrovna nedalo – z fleku bych totiž dokázala napsat knížku o většině bojových umění světa. Přestože jsem si nedokázala představit, že bych měla kopat do upířího těla – tvrdšího než diamant – neodmlouvala jsem a pilně se učila.
Další věc, kterou jsem nečekala, byla ta, že jsem povinně musela chodit na střelnici. Dost mě to vyděsilo – já, která jsem byla nebezpečná i s nůžkami, jsem měla dostat do ruky pistoli. Pohroma. Ovšem na mé argumenty mi Jack, který měl výcvik se zbraněmi na starost, odpověděl, že proti vlkodlakům je tohle ta nejúčinnější obrana a i donucovací prostředek zároveň. Navíc, naše organizace občas spolupracovala i s lidmi – CSI, FBI… Nezbývalo mi než jen koukat s otevřenou pusou.
Kupodivu právě střelbu jsem si oblíbila ze všeho nejvíc. Mít v ruce zbraň mi dodávalo pocit moci a rapidně zvyšovalo sebevědomí. Z vyděšeného kuřátka se tak stala Anita Blakeová v nadpřirozenějším vydání.

„Ahoj!“ křikla jsem do útrob bytu, když jsem za sebou zavřela dveře. Měla jsem toho za celý den dost a těšila jsem se na jediné – teplou postel a ještě teplejší Chrisovu náruč.
„Ahoj, zlato.“ odpověděl mi Chris, zezadu mě objal a vtiskl mi krátký polibek na krk. „Ani se nezouvej, Al nás volá.“
„To ne…“ zasténala jsem nevolí. Al nás volá, v překladu: postel bude muset počkat. Hip, hip, hurá.
„Taky bych věděl o lepších věcech na práci, ale už musíme jít.“ odpověděl mi se stejným nadšením, ale než jsem stihla protestovat, oba jsme byli na druhé straně dveří. Té špatné, podotýkám.
„Nevíš, co se děje?“ plynule jsem přešla na profesionální tón, zatímco jsme rychlým krokem mířili do hlavní budovy sídla.
„Nějaký problém v upíří komunitě, pokud vím. Moc mi toho neřekli a já čekal na tebe.“
„Ti upíři si snad nikdy nedají pokoj.“ odfrkla jsem si pohrdavě a Chris mi jen souhlasně přikývnul.

„Stůjte!“ přikázal nám ženský hlas těsně předtím, než jsme vešli do hlavní místnosti, kde se ‚návštěva‘ měla nacházet.
Oba jsme se otočili a viděli Nelly, jak si to šine k nám.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se jí naštvaně. Máloco mi nějaké krvesavky překazily společnou noc s Chrisem, byla jsem i unavená z dnešního tréninku sebeobrany.
„Ano.“ dlouze vydechla. „Inno, neměla bys tam chodit.“
Inna byla má nová přezdívka. Začala s tím Tamara, když mě z Isabelly překřtila na Sabinu.
„Proč ne?“ nechápala jsem.
„Protože ty upíry znáš a vaše setkání by nemuselo dělat dobrotu.“
„Prosím tě, upírů znám spoustu a se žádnými nemám problém, tedy až na…“ zarazila jsem se a poté zvýšila hlas. „Neříkej mi, že jsou tady…“
„Jo, přesně oni.“ přerušila mě ostře. „Takže ty půjdeš se mnou a ty, Chrisi, pokračuj. Alovy pokyny určitě Inně s radostí přetlumočíš.“
„Ale…“ chtěl se hádat, ale tentokrát jsem ho stopla já.
„Nelly má pravdu. Běž.“
„Tak jo.“ přikývl a šel dál svojí cestou. Já se obrátila zpátky na Nelly.
„Co tady dělají!“ zasyčela jsem. Za ty roky jsem si k nim nevypěstovala zrovna náklonnost, ale co, byla to jejich chyba! To oni mě nechali jen tak, bez slovíčka rozloučení!
„Teď ne.“ špitla Nelly a zatáhla mě o několik místností dál. Když jsme vešly dovnitř, s tichým klepnutím za námi zavřela.
„No?“ popoháněla jsem ji, jak jen to šlo.
„Jde o Votluriovy.“ začala Nelly svůj proslov. „Někdo se je snaží sesadit a jim se to přirozeně nelíbí. Obviňují z toho Culleny.“
„A proč jsou Cullenovi tady? Proč se s nimi nesnaží vyjednávat?“
„A myslíš, že je budou Volturiovi poslouchat? Někdo jim řeže větev pod zadkem, je přirozené, že hledají toho dřevorubce! Tady už diplomacie neplatí!“ rozohnila se Nelly.
„Dobře.“ zvedla jsem ruce do smířlivého gesta. „Stále to ale nevysvětluje, co dělají tady.“
„Chtějí po nás, abychom to urovnali. Carlisle by to udělal sám, ale má příliš velký strach o svoji rodinu.“
Bodlo mě u srdce. Ještě nedávno jsem byla jeho rodinou i já – nebo jsem si to aspoň myslela.

Seděla jsem u nás v bytě na sedačce a nervózně zírala před sebe. Čekala jsem, až se vrátí Chris a všechno mi řekne. Nelly měla pravdu, opravdu jsem se se svou minulostí setkat nechtěla, proto jsem se raději odebrala sem.
„Zlato?“ ozvalo se kousek ode mě. Polekaně jsem sebou škubla; vůbec jsem si nevšimla, kdy vešel Chris dovnitř. „Děje se něco?“
„Ne, nic. Tak povídej!“ vyzvala jsem ho a poklepala na místo na gauči vedle sebe.
„Byli tady kvůli Volturiům.“ ztěžka dosedl vedle mě a zadíval se mi do očí. „ Cullenovi se s nimi nechtějí dostat do křížku, tak nás požádali o pomoc. Máme dohlédnout, aby na ně Aro nezaútočil.“
„Jo. A dál?“
Rychle ode mě odvrátil zrak, což mě jen utvrdilo v tom, že se mi jeho odpověď nebude líbit.
„Nejspíše tu práci dostaneme my…“
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one